Category Archives: Ostatní Herní Novinky

The Station

Nová, tajuplná adventura The Station nás zavede do nedaleké budoucnosti. Jak moc se tento výlet na orbitální stanici povedl, se dočtete v dnešní sci-fi recenzi.

Hráli jsme na: PC

Hra The Station vznikla díky v herní branži stále populárnějšímu Kickstarteru, kde sami hráči mohli svým finančním přispěním podpořit vývoj této adventury, jež dnes vyšla na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Čekání jsme si mohli zkrátit díky stránce www.exploreaxiom.com, webové prezentace fiktivní společnosti Axiom (něco jako NASA v daleké budoucnosti) a poodhalit informace o vaši misi i místě, ve kterém se příběh The Station odehrává. Vítejte tedy na palubě orbitální stanice Espinal, kde se život zastavil.

Ještě jednu otázečku, slečinko

Příběh je sice zajímavý, střídá ale jedno velké sci-fi klišé za druhým. Planeta Země konečně objevila život ve vesmíru. Bohužel vláda není sjednocená, a tak se názory, jak naložit s tímto objevem, dost liší. Na jedné straně zde panuje strach z případného agresivního chování jiné civilizace a na straně druhé může lidstvo získat odpovědi na základní existenční otázky. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, vysílá společnost Axiom výzkumnou stanici, která má s návštěvníky navázat kontakt.

Vybrána je tříčlenná posádka (dva muži a jedna žena), jež se zhostí tohoto jedinečného úkolu. Zpočátku jde všechno dobře, pak se ale stanice náhle zcela odmlčí a ponoří se do komunikační tmy. Všechny snahy opětovně navázat spojení selhaly a na místo je proto vyslán astronaut s investigativními schopnostmi, aby celé věci přišel na kloub. Onen vesmírný Colombo jste vy. Vaše mise právě odstartovala.

The Station začíná dokováním vaší rakety k boku stanice a vy z vlastního pohledu začínáte s vyšetřováním. Vaše úkoly jsou následující: zjistit, kde se nachází členové posádky a co přesně zavinilo to, že se stanice Espinal odmlčela a prošla již zmiňovaným kolapsem?




Tak kde začít?

Už od první chvíle si říkáte, že hře něco chybí. Jako první vás zaskočí úvodní animace letu, která působí jako návrat do let minulých, kdy se iluze vesmíru vytvářela jen pomocí textur. Nic nepůsobí prostorově nebo reálně. Naštěstí po nalodění se pohybujete pouze v interiéru, a pokud se tedy zrovna nedíváte do vesmírného prázdna skrz průhledné plochy vhodně umístěné na zdech či podlahách, tak se poměrně v pohodě vyhnete pocitu lacinosti. Vnitřní prostory jsou odvedeny vcelku kvalitně, i tak to ale vypadá, že zde nežili tři lidé, ale spíše nějací roboti, kteří po sobě všechno vždycky uklidí. Ano, kajuty jednotlivých členů posádky jsou provedeny zdařile, zbylé místnosti (kuchyň, laboratoř, sklady atd.) působí ale dosti sterilně, jako by právě vyjely z výrobní linky. Tomu všemu rozhodně nepřidává ani polovičatá práce s povrchy materiálu, světelnými efekty a odlesky. Vše je vytvořeno v jakési výtvarné zkratce, která balancuje na pomezí uměleckého záměru a neumětelství.

Naštěstí The Station rozhodně není jen o vizuálu, ale hlavně o příběhu. Zpočátku jsem si myslel, že se jedná o hororové dílo á la Dead Space, ale asi po půl hodině hraní mi došlo, že nejenže nemohu zemřít, ale nic mě ani pořádně nevyděsí (snad jen jednou, když se křeslo v kontrolní místnosti samo od sebe pohnulo). To ale není nutně na škodu. Celý příběh se dozvídáte především z osobních záznamů posádky. Z nepřečtených emailů, soukromých chatů nebo palubních počítačů zjišťujete vzájemné vztahy zdejšího osazenstva a polehoučku poodhalujete plášť nedávných událostí.

Originálně jsou zpracovány i detaily, které se samotným příběhem sice nemají co dočinění, ale hezky dotvářejí atmosféru. Například v kabině kapitánky je rotoped ukazující seznam dosavadních jízd i s nenápadnou otázkou, proč v době výpadku vynechala cvičení a zda je vše v pořádku. Stejně tak i boxovací pytel v kabině technika říká, že ve stejnou dobu jako kapitánka promeškal svůj trénink i on.




Hádej, hádej, hádači

Teď se dostáváme na kobylku tomu, co vlastně dělá adventuru adventurou. Ano, jsou to hádanky, které jsou v The Station povedené a logické, byť nejsou nějak složité. Jednou to je úkol typu najdi tohle a dones to támhle, jindy zas musíte rozlousknout kód skříňky jistého astronauta. To, že nejde o nic obtížného mi vůbec nevadilo. Naopak se člověk zbytečně nezasekl u jedné hádanky a příběh tak mohl přirozeně plynout dál.

Mimo klasické úkoly zde natrefíte i na pár dobře vymyšlených hlavolamů využívajících světlo nebo magnetickou energii. Bohužel jen stačí najít indicii, která se většinou nachází přímo u daného problému a vy nemáte tak sebemenší problém s řešením. Jediná situace, kdy jsem se zasekl, byla dostat se do kabiny vědce intelektuála. Na jeho zvláštní smysl pro humor narazíte vcelku brzy a zjistíte, že má rád jazykové hlavolamy. Stejně tak i heslo k otevření jeho dveří je rýmovačka. Bohužel hned na začátku jsem zaměnil slovo sklenice se sklem (glass) a tak mi nedávala tato hádanka smysl. Nakonec jsem ale prozřel a dostal se k vytouženému cíli.

Tak co s vámi

Nebudu zde citovat známou frázi „No, nepotěšili jste mne, ani já vás nepotěším“ z filmu Marečku podejte mi pero a místo toho rovnou napíšu, že mám ze hry rozporuplné pocity. Je vidět, že si s ní vývojáři dali práci a každý dolar z oněch 15 000 získaných z Kickstarteru je znát. V celkovém výsledku se ale jedná o poměrně malou částku, což se na grafice i podání příběhu chtě nechtě odrazilo.

Celou hru navíc dohrajete za trestuhodné dvě hodiny. To je dost málo a já osobně bych rád ještě nějakou tu dobu na stanici strávil. I přesto se hodnocení The Station pohybuje v kladných číslech. Vzhledem k její příznivé ceně (kolem 15 euro) a svižnému hraní nemám problém ji doporučit příznivcům adventur obecně, vhodnější je ale především pro začátečníky. Pokud v tomto žánru hledáte opravdovou výzvu, poohlédněte se jinde.

The Station na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • pár originálních hádanek a příběhové indicie
  • námět
  • přijatelná cena

Vadí nám

  • zastaralý vizuál
  • trestuhodně krátká herní doba
  • že se příběh nevyhne klišé

Verdikt: The Station není špatná hra. Pro začínající hráče je kvalitním vstupem do světa adventur a rozhodně má co nabídnut. Sama sobě ovšem podráží nohy zastaralou grafikou a krátkou herní dobou.

Hru ohodnotil také 1 čtenář známkou 6/10.

ROYALFOX (6) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Kingdom Come: Deliverance (50 příspěvků), RAM rada! (43 příspěvků), Jaký monitor? (19 příspěvků), Pomoc prosím: Nejdou mi barvy na Windows 10 (8 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12145 příspěvků), Rozdávání klíčů! (6 příspěvků), Ocenění sestavy z roku 2012 (5 příspěvků), STEAM -všechno sem (7091 příspěvků), HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (29 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (109 příspěvků), Čeština ve hrách?! (74 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Kingdom Come: Deliverance a jeho easter eggy

Jaké vtípky, zajímavosti a kuriozity se podařilo najít v prvních dnech po vydání očekávaného českého RPG?

Jako každá pořádná hra z žánru RPG, i Kingdom Come: Deliverance obsahuje řadu narážek, vtípků, odkazů a zajímavostí, které bychom mohli souhrnně označit jako easter eggy. Ty se mohou týkat třeba známých filmů nebo žánrových konkurentů. Kingdom Come je na trhu teprve několik dní a už se podařilo najít ledacos. Jestli právě sami prožíváte Jindřichův příběh, což je dost možné, protože mám pocit, že novinku od studia Warhorse nyní hraje snad každý, třeba vám tento článek poslouží jako inspirace k hledání čehokoliv zajímavého. Možná vám také nějaké to hledání usnadní. Pojďme se každopádně podívat na to, co se podařilo najít během mého dosavadního hraní nebo co našli ostatní hráči a fanoušci.

Překonává hory a oceány, ale obejít plot je problém

Jedním z nejznámějších koní, které najdeme v počítačových a konzolových hrách, je nepochybně Klepna, věrná klisna Geralta ze Zaklínače 3 a také libovolný Geraltův kůň z knižní ságy od Andrzeje Sapkowského. Klepnu, jež se proslavila velmi zvláštním chováním a určitou paličatostí a svéhlavostí svého konání a přesouvání, si můžete pořídit v obci Mrchojedy. Prodejce vám dokonce oznámí, že jde o docela dobrou klisnu, ale má svou hlavu, přičemž mu ji prodal jeden divnej Polák. Tohle se bude lidem ze studia CD Projekt RED, v němž Zaklínač 3 vznikl, jistě líbit.

V nabídce je také jistý Warhorse Jedna, což považuji za jakýsi interní vtípek vývojářů. Důležitější ale je, že na Neuhofu lze koupit Kelpii, což je pro změnu kůň Ciri. V tomto případě dokonce prodavačka oznámí, že je Kelpie strašně cítit po rybách, což dává smysl s ohledem na fakt, že Ciri pojmenovala Kelpii podle mořského netvora.



Přijde Link, Horymír a Odysseus do baru…

U nabídky Neuhofu ještě zůstanu. Kromě Kelpie zde totiž lze pořídit celou řadu dalších zvláštních koní. Máme tu třeba Šemíka, na němž Horymír skákal z Vyšehradu. Když si Šemíka koupíte a řádně vyzkoušíte, možná zjistíte, že se podle všeho nedá zabít pádem. Majitelka kvůli němu dokonce musela zvýšit ohrady, protože skáče výš, než se zdá. Pro fanoušky série Zelda je tu zase Epona, kůň, který zjevně neposlouchá bez píšťaly. Milovníky příběhu o pádu Tróje by pak mohla potěšit možnost koupit si Trojského koně (i v české verzi nazvaného jednoduše Trojan Horse). O něm prodavačka tvrdí, že má kolem něj divný pocit, jako by na ni někdo šil boudu. Inu, tomu se nelze příliš divit. Občané Tróje by měli jistě co vyprávět.


Že by malý dárek od Jona Sněha?

Nejen koně mohou mít zvláštní názvy. Během hraní se mi v inventáři objevil meč nazvaný jednoduše Jehla. Jde o poměrně běžné slovo, ale nemohu si pomoci a musím v něm hledat malý odkaz na televizní seriál Hra o trůny a knižní ságu Píseň ledu a ohně, v nichž jedna z hlavních postav, Arya Stark, dostane mečík, který pojmenuje Jehla. Jestli jde opravdu o narážku na Hru o trůny, Kingdom Come by nebylo první hrou, v níž něco takového najdeme. Zmínku o meči zvaném Jehla najdeme již v Assasin’s Creed: Origins nebo v datadisku O víně a krvi pro Zaklínače 3.


Logane, pořád máš čas

Na mýtině v lese severně od Neuhofu lze najít velmi zvláštní úkaz, konkrétně čtveřici kamenů, mezi nimiž leží kostěná ruka se třemi kovovými drápy. V tomto případě opravdu nemůže být pochyb o tom, že jde o narážku na Wolverina, jednu z nejznámějších komiksových postav od Marvelu, kterou si můžeme dobře připomenout třeba proslulým trailerem filmu Logan. Je opravdu škoda, že ruka nejde zvednout a použít v boji. Pokud je mi známo, v 15. století ještě komiksy s Wolverinem neexistovaly, takže Kumáni, lapkové a další otrapové, kteří mě tak často zdržují a otravují během cestování, by se jistě náramně divili.


Zdroj nálezu: YouTube

Naděje je dobrá věc

Po Jehle jde o další nález, který může být spíše důsledkem mé fantazie než záměru vývojářů, ale přesto zmíním mé pátrání po jednotlivých částech zbroje, kterou přidává předobjednávkový bonus Poklady minulosti. Když jsem hledal třetí z pěti míst, kde jsou části zbroje uložené, narazil jsem na působivou scenérii sestávající z mohutného stromu, k němuž vede dlouhá kamenná zídka. A právě pod tím stromem jsem našel to, co jsem hledal. Tohle všechno mi až příliš připomíná konec filmu Vykoupení z věznice Shawshank, konkrétně nalezení schránky, kterou nechal mezi kameny hlavní hrdina Andy Dufresne svému kamarádovi Redovi. A vážně doufám, že nejsem sám, kdo si na Shawshank při hledání zbroje válečného oře vzpomněl nebo teprve vzpomene. A jen tak mimochodem, kdyby někoho zajímalo, odkud pochází titulní obrázek článku, odpověď najdete právě na tomto místě. V jiných hrobech se však dají najít ještě divnější věci.


Pozůstatek dávných, nedodělaných dob

Jestli jste hráli nebo alespoň u někoho viděli alfu či betu Kingdom Come: Deliverance, pravděpodobně víte, že cesty, které vedly mimo přístupnou část mapy, byly zataraseny zábranami, kužely a občas také mobilními toaletami značícími probíhající práce. Ve finální hře je již mapa kompletní, takže na nic takového nenarazíte. Alespoň většinou. V lese jihovýchodně od Vraníku lze nalézt malý tábor, jehož součástí je posed nebo snad rozhledna. Když se na tuto stavbu podíváte pořádně, zjistíte, že se na něm nachází jeden kužel. Buď jde o narážku na éru alfy a bety, nebo o odkaz na přehrávač VLC Media Player. Rozhodnutí nechám na vás. Na poměry 15. století jde ale v každém případě o pozoruhodný, skoro až nadčasový nález.


Zdroj nálezu: YouTube

Nabídka, která se neodmítá

Už jsem naznačil, že v hrobech, které jsou rozeseté po herní mapě, lze najít všelijaké věci. Jednou z nich je i narážka na Kmotra, přičemž nezáleží na tom, jestli jde o knižní, filmovou a koneckonců i herní podobu. Mám na mysli jednu z nejikoničtějších scén, v níž problematický režisér najde po probuzení v posteli uříznutou hlavu svého majestátního koně. To sice v Kingdom Come nezažijete, zato ale můžete vykopat hrob, v němž leží člověk s koňskou hlavou u nohou. Ať už je to kdokoliv, očividně dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout. A odmítnul. Mám přitom pocit, že v tomto případě by byl screenshot poněkud málo, a tak odkážu přímo na video, díky němuž jsem se o tomto easter eggu čerstvě dozvěděl.

Vždyť já ten fotbal nedělam pro sebe né

Varování: Následující nález je nejen nemalý spoiler, ale také nemalý vulgarismus.

Spoiler: Přečíst

V tomto případě jde zjevně o specialitu české verze, kterou je navíc při absolvování hlavní příběhové linie prakticky nemožné minout. Řeč je o cut-scéně ve velmi pokročilé fázi hry, v níž je Jindřich zajat Ištvánem Tothem. V českých titulcích, které doprovází dialog mezi Jindrou a Ištvánem, najdeme Tothovo prohlášení „Jak se říká, silnější pes mrdá”. V takových vulgarismech si vážně nelibuji, ale ihned jsem si vzpomněl na hru Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? od Petra Čtvrtníčka, v níž sám Čtvrtníček prohlásí: „Jirko, seš tam eště? Víš co se řiká u nás na vsi? Jirko? Že silnější pes mrdá.” Vážně věřím tomu, že ať už Ištvánův dialog psal nebo snad překládal kdokoliv, našel inspiraci právě u Ivánka.


Je to rebel!

„Při zatýkání tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil a jednoho… zesměšnil!” Kdo by neznal památný proslov Petra Nárožného v roli kaprála v neméně památné pohádce S čerty nejsou žerty. Lehce upravená podoba této prupovídky vývojářům posloužila jako název pro jednu z vedlejších aktivit, v níž vás čeká několik pěstních zápasů. Nepochybně jde o další specialitu české verze, mezi něž zjevně patří i název vedlejšího úkolu, který vám zadá farář Bohuta v Úžicích. Ten pro změnu zní Hrátky s čertem, což je jméno další známé české pohádky.



Schlaue Biene Maja

Když jsem pročesával seznam achievementů či trofejí, které lze hraním Kingdom Come získat, narazil jsem na něco, co jsem opravdu nečekal. Achievement spočívající v dobré reputaci v každém městě a vesnici, čehož bych snad dosáhnul nebýt jednoho velkého nedorozumění v klášteře, by sám o sobě nebyl tak zvláštní. Nese ale název Karel Gott, přičemž slavného českého zpěváka a držitele zhruba 451 Českých slavíků jistě není třeba představovat. Jak se zdá, věhlas Karla Gotta je opravdu dalekosáhlý a tento krok by snad mohl na Kingdom Come nalákat nejednoho fanouška. Kdo by koneckonců nechtěl získat achievement nebo trofej se jménem svého idolu.

Dobře padnoucí boty

V Kingdom Come: Deliverance lze najít i kuriozity, které nemusí mít nutně souvislost s filmy, seriály, hrami, komiksy nebo zpěváky. Narazit můžete i na věci, které dělají dojem, že jsou to zajímavosti samy o sobě. Za dobrý příklad považuji zvláštní nález v lese kousek od Ratají. Za rozpadlou chatkou narazíte na lidskou kostru, vedle níž leží zvláštní strom, který vypadá, jako kdyby měl lidské končetiny. A co víc, dokonce nosí boty. Možná jde přeci jen o odkaz na nějaké známé dílo, já však strom s botami nedokázal k ničemu přiřadit. Podobných zvláštností je přitom ve hře více, slyšel jsem například o jakémsi obřím hnízdě s mrtvolou koně a slepice, nicméně mám pocit, že jde o jednu z věcí, které by si měl každý najít sám. Což je samozřejmě jen a pouze šetrné oznámení skutečnosti, že jsem líný něco takového hledat sám na vlastní pěst.


Jestli jste dočetli až sem, je třeba podotknout, že jste neabsolvovali kompletní přehled všech easter eggů, na něž lze při hraní Kingdom Come: Deliverance narazit. Jsem přesvědčený, že hra skrývá mnohem víc zajímavostí, jen je ještě nikdo nenašel a nezdokumentoval. Kdo ví, třeba se toho v následujících týdnech a měsících objeví tolik, že si tento článek vyslouží pokračování. Jedno je každopádně jisté: Dřívější prohlášení vývojářů naznačující nemalý počet easter eggů nebyla jen prázdnými sliby, přičemž je stále co hledat a objevovat. A jestli jste narazili na něco, co v tomto přehledu chybí, jako vždy se o své nálezy můžete podělit v komentářích. A teď mě omluvte, čeká mě další pročesávání těch krásně zpracovaných českých lesů.

Kingdom Come: Deliverance koupíte v obchodech Xzone.czGameExpres.sk.

Kingdom Come: Deliverance na PC, PS4, Xbox One, Mac, LinuxTrailery ke hře

Další aktuální články

Andor – deskovka

Neděle 18.2.2018 19:13 – Hranice Andoru ohrožují temné síly a pouze čtveřice hrdinů může království pomoci. Přečíst celý článek »

Resident Evil 7: Gold Edition

Neděle 18.2.2018 14:44 – Pokud vás minula návštěva bažinatého jihu USA, máte novou příležitost v kompletní edici. Přečíst celý článek »

Kingdom Come: Deliverance (46 příspěvků), RAM rada! (43 příspěvků), Pomoc prosím: Nejdou mi barvy na Windows 10 (8 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12143 příspěvků), Rozdávání klíčů! (6 příspěvků), Ocenění sestavy z roku 2012 (5 příspěvků), STEAM -všechno sem (7091 příspěvků), Jaký monitor? (14 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (109 příspěvků), HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (29 příspěvků), Čeština ve hrách?! (74 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Andor – deskovka

Hranice Andoru ohrožují temné síly a pouze čtveřice hrdinů může království pomoci.

Ze sousedního Německa k nám proudí velké množství deskovek a právě na jednu z nich se dnes podrobně podíváme. Celým názvem Dobrodružné legendy Andor vyšly již v roce 2012, ale stále se těší velké přízni mezi všemi RPG pozitivními jedinci, kteří neváhají spočinout u herní desky několik hodin. Proto se nemůžeme divit, že tuzemský distributor Albi se rozhodl k výrobě již třetího vydání kooperačního autorského počinu Michaela Menzela, který se věnuje soustavnému doplňování dalších příběhů oblíbeného světa. Má v dnešní konkurenci stále své místo?

Život v ohrožení

Říše Andoru skomírá. Její hranice odolávají náporům hord zrůdných nepřátel, král Brandur se na svém hradě Rietburg potýká s neznámou chorobou a místní sedláci se připravují na další kruté rány osudu. Naštěstí se princi Thoraldovi daří přesvědčit čtveřici hrdinů, kteří mohou ošemetnou situaci v království zlomit. Přestože se udatní bohatýři liší svým původem, ve prospěch ohrožené země spojí své síly. Očekávat můžete klasické složení postav – rytíř, čaroděj, lučištník evokující elfy a trpaslík. Každou z postav můžete vybírat v ženské nebo mužské alternaci, takže nebudete mít problém sžít se se svým vyvoleným charakterem.

Zážitek z Andoru si totiž budete vytvářet sami. Základní kulisy příběhu jsou dány kartami legend, jež si na začátku hry připravíte do předem definovaného balíčku (dokonce si budete moci vybrat mezi lehčí a těžší obtížností), který postupně odhaluje dějové zvraty a staví hrdinům nové a většinou čím dál těžší překážky. Zbytek atmosféry již dotváří v nádherně ilustrovaných kulisách samotní hráči (pokud je mezi nimi fanda pen & paper her, dokreslující příběhy postav, může zážitek ze hry mohutně eskalovat k nejlepším okamžikům D&D her).




Jednotlivé scénáře doporučujeme vybírat postupně. S každou další legendou přichází nové mechaniky a pozměněné podmínky, jež vás postupně naučí všechna pravidla. První příběh je ve své podstatě tutoriálem, v němž si vyzkoušíte základní principy. Opravdovou jízdou jsou až události druhého až pátého balíčku. Během nich budete řešit problémy okolo hradu Rietburg, propracujete se do zakouřených dolů (druhá strana herního plánu), abyste nakonec čelili oheň dštícímu drakovi.

Bohužel se po absolvování všech dobrodružství dostaví zklamání z pokoření hry, protože jednotlivé příběhy už budou odhaleny. Naštěstí se nabízí možnost vymyslet si vlastní zápletku (kde je důležitý ten kamarád s velkou představivostí) nebo se vrhnout na internet, kde najdete řadu sad od fanoušků. Znovuhratelnost naštěstí podporuje balíček náhodných událostí, které s každým absolvováním scénáře mírně pozmění průběh a tím samozřejmě klade na hrdiny jiné nároky.

Každý příběh se odehrává v cyklech, zastoupených sedmihodinovými dny. Každý pohyb po mapě nebo jedno kolo souboje ukousne z pevně daného intervalu jednu hodinu. Hráči si tak musí pečlivě rozmyslet, co budou během svého vyměřeného času činit. Mohou obětovat také část své vůle (ovlivňuje v soubojích počet kostek, jež má hrdina k dispozici), aby pohyb slunce ještě přibrzdili. Nakonec však musí všechny charaktery ukončit svůj tah a mohou se obávat všeho, co jim krutý osud přichystá.

Nejdříve se otočí a vyhodnotí jedna z karet balíčku událostí. Některé přináší zajímavou nabídku, jiné uklidnění situace po tuhých bojích, ale skrývají se mezi nimi i další těžké překážky v cestě za splněním úkolu. Následně se dají do pohybu všechny zrůdy v Andoru na základě jednoduchého, ale velmi funkčního principu. Díky tomu se vždy můžete připravit na pochod nepřátel a naplánovat účinnou obranu. Nakonec se doplní zásoby hrdinů a voda ve studních, aby se po liště průběhu legendy posunula bílá figurka vypravěče o další políčko vpřed.




Kvarteto do nepohody

Pojďme se nyní podívat, s kým se budeme prohánět po androských polích a lesích. Moje první volba padla na kouzelníka ze severu Lipharda (v ženském provedení Eara), který sice bojuje pouze s jednou kostkou, ale může ji otáčet na protější stranu s vyšší hodnotou (nejen sobě, ale také spolubojovníkům v jedné bitvě), což je v soubojích dost výhodné (o principu souboje níže). Také lučištník Pasco z Bdělého lesa (resp. lučištnice Chada) umí potrápit příšery, protože je může ostřelovat ze sousedního pole mapy, ale musí vrhat kostky popořadě a riskovat horší hody. Válečník Thorin z Rietské země (bojovnice Mairen) umí doplňovat své body vůle efektivněji než jeho přátelé, zatímco trpaslík Kram z Hlubokého Dolu (v ženské verzi Bait) umí usmlouvat slevu u obchodníka.

Žádná RPG hra by se neobešla bez pořádné výbavy bojovníků s výjimečnými vlastnostmi. Takže si za mince nalezené u mrtvol příšer či v ruinách království můžete nakoupit obranný štít, luk na útoky z dálky, sokola schopného přenášet výbavu od jiných hrdinů či helmu poskytující výhodu v boji (součet stejných hodnot na kostkách). Odhalovat neznámá tajemství v mlze můžete díky dalekohledu, únavu z cest redukovat vodou z měchu a posílení v šarvátkách přináší kouzelný lektvar od čarodějnice či léčivé byliny. Všechny předměty si postupně umisťujete na příslušná políčka svého inventáře, takže máte okamžitý přehled o tom, zda můžete zakoupit další, či budete muset některý odložit.

Počet kouzelných artefaktů však nezaručuje úspěch v boji, protože jako v každém dobrodružném deskovém zážitku, štěstí má v Andoru nezastupitelnou roli. Hody kostkou určují osudy vašich hrdinů, protože střety jsou založeny na porovnávání hodnot rivalů. Každý hrdina má svou sílu, která se přičítá k nejvyšší hodnotě na kostkách, jejichž počet je odvozen od vůle postavy. Stejnými vlastnostmi, které jsou přehledně zobrazeny na hracím plánu, disponují zrůdy invazivní armády – slabší gorové, hbitější skralové, mohutní trollové a nebezpeční wardraci. Pokud hodnota vašich kostek, s bonusem vlastností postavy a artefaktů, převyšuje součet zrůd, rozdíl se odečte z vůle protivníka. V opačném případě utržíte zranění vy.




Souboje jsou velmi jednoduché, ale řada modifikátorů z nich dělá dynamicky se vyvíjející záležitost, napínavou do samotného konce. Přesto se střetům budete snažit spíše vyhýbat, protože každý poražený nepřítel znamená posun vypravěče ve formě již zmíněné bílé figurky směrem k poslední události. Když tam dorazí a vy nebude mít splněný primární úkol, můžete partii rozehrát znovu. Nakonec se z kooperativního zážitku stanou velké šachy, během nichž budete přemítat se spoluhráči nad každým tahem postavy. Zážitek může zkazit jeden diktátor u stolu, který se bude snažit všem vnutit svou představu o dalším postupu. Ostatní hráči se tak stanou pouhými loutkami a úroveň herního zážitku klesá (vzkaz všem deskovkovým diktátorům – „Hrajte sami!“).

Do posledního detailu

Dobrodružné legendy Andor si sebou nesou dědictví německých her, a to platí nejen ve stolních, ale také počítačových hrách. Herní mapa, pomocné desky, postavy hrdinů i příšer a ostatní části jsou vypracovány s pečlivým smyslem pro detail. Můžete se kochat takovými maličkostmi jako oboustranné žetony figurek, poskládaná věž či pompézní drak složený ze dvou částí.

Druhým typickým znakem je obrovské množství jednotlivých komponent. V případě, že rádi vylupkáváte dílky z nově rozbalených deskovek, čekají vás hotové žně. Na šesti kartonových arších najdete téměř 150 žetonů, čekajících na své osvobození. Postavy mají svůj barevně odlišený podstavec a igelitových pytlíčků je dost na to, aby do nich pořádkumilovní hráči vše sklidili. V tomto ohledu není českému distributorovi Albi co vytknout, naopak jej musíme pochválit za povedenou lokalizaci textů na několika desítkách karet příběhů a událostí.

Koupě Andoru se vyplatí především milovníkům rozsáhlých příběhových RPG s nutností spolupracovat s až třemi dalšími hráči. Typickým znakem recenzovaného titulu je především obtížnost volby. Neustále jste atakováni rozhodnutími, mezi nimiž musíte vybírat bez znalosti důsledků, jež se mohou projevit až v pozdějších fázích legend. Osobně mi vadí konstantní časový tlak, protože už od začátku máte pocit, že nestíháte. Jedna chyba se může stát osudnou a musíte rozehrát partii od začátku. Přesto zmíněná mechanika k Andoru neodmyslitelně patří, je podstatnou součástí celého dobrodružství a řadě hráčů bude vyhovovat.

Za cenu necelé tisícovky dostanete titul, který má sice problém s opětovným hraním (protože základní premisu příběhu poznáte po jeho prvním absolvování), ale aktivní komunita zajišťuje přísun nových výzev, což je obrovským přínosem pro fanoušky této deskovky. Navíc se v jednotlivých scénářích projevují karty událostí, přinášející odlišné výzvy s každým novým rozehráním.




Líbí se nám

– silný příběhový RPG zážitek
– povedené dějové zvraty
– možnost volby obtížnosti
– důraz na osudovost volby v každém okamžiku
– pohyb příšer
– ovlivnitelnost soubojů a redukce náhody
– grafické zpracování komponent
– silná komunita tvořící nové příběhy

Vadí nám

– časově náročná příprava hry
– nebezpečí jednoho hráče diktující postup ostatním u stolu
– pořád velká míra náhody (prostě kostky)
– pro někoho neustálý časový nátlak

Deskovku Andor koupíte na Xzone.cz.

Další aktuální články

Resident Evil 7: Gold Edition

Neděle 18.2.2018 14:44 – Pokud vás minula návštěva bažinatého jihu USA, máte novou příležitost v kompletní edici. Přečíst celý článek »

Bayonetta 1+2 pro Switch

Pátek 16.2.2018 18:00 – Sexy čarodějka opět vyráží lovit monstra. Tentokrát ale zůstává věrna Nintendo platformě, jen si s sebou přináší možnost dotykového ovládání. Přečíst celý článek »

Wulverblade

Pátek 16.2.2018 14:14 – Braňte keltský sever proti šikům římských vojáků pochodujících z Londinia. Přečíst celý článek »

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Bayonetta 1+2 pro Switch

Sexy čarodějka opět vyráží lovit monstra. Tentokrát ale zůstává věrna Nintendo platformě, jen si s sebou přináší možnost dotykového ovládání.

Hráli jsme na: Nintendo Switch

Velká spousta hráčů by si určitě přála další díl neskutečně zábavné mlátičky Bayonetta od Platinum Games. Bohužel si na trojky budeme muset ještě chvíli počkat, ale snad proto aby byli hráči správně naladěni, můžou si teď znovu připomenout oba dva díly společně na konzoli Switch. Tvůrci nám od nového portu slibovali několik zajímavých vylepšení v podobě dotykového ovládání, podpory amiibo figurek nebo možnost hrát v lokálním multiplayerovém režimu Tag Climax. Budou to ale ty hlavní důvody, proč si vůbec nové vydání Bayonetty pořídit?

Myslím si, že vám tuto jednu z nejsmyslnějších herních postav, jaká kdy byla navrhnuta, asi nemá cenu představovat. Troufám si tvrdit, že ji znají i ti, kterým nikdy žádné domácí herní mašinky neokupovala. Přitom první díl vyšel dokonce už v říjnu roku 2009, a postupně se dostal na všechny tehdejší herní platformy, ale od té doby její hvězda rozhodně nevyhasla. Před čtyřmi roky došlo sice s vydáním dvojky v herní obci k určitému rozladění, protože tehdy šlo o exkluzivitu pro konzoli Wii U, ale s tím je dnes konec. Oba dva díly dostaly s konečnou platností zelenou na Switchi a myslím si, že šlo určitě o jeden z nejlepších počinů, ke kterému se Nintendo odhodlalo.

1 + 2 je ve výsledku daleko víc

Bayonetta se velmi rychle stala určitou sexy ikonou herního průmyslu, za což nemůže pouze její dokonale navržený vzhled, ale i způsob, jakým nám byla při hraní prezentována. Co se týče příběhu, tak asi nemá smysl opakovat to, co již bylo řečeno v našich předchozích recenzích. V prvním díle se Bayonetta probouzí, nebo je spíše probuzena, z dlouholetého odpočinku na hřbitově a rovnou se pouští do boje. Jako čarodějka je členkou jedné ze dvou skupin, které po staletí udržovaly na Zemi rovnováhu. Něco se ale změnilo a vy se přes hromady mrtvých monster vydáváte zjistit proč a kdo za tím vším stojí.

Druhý díl se odehrává hned pár měsíců po jedničce a Bayonettu potkáváme s Enzem při nakupování vánočních dárků. Jde tedy o radostnější kulisy než v případě probuzení na hřbitově a také celkové ladění pokračování je o mnoho barevnější a lahodící oku. Povinnosti s obstaráváním dárků nám ale přeruší skupina andělů, která se rozhodne vzít město útokem. Na scéně se objevuje stará známá Jeanne a společně nakonec porazíte i hlavní monstrum. Bohužel je přitom Jeanne napadena a prakticky zabita. Navíc si její duši začne nárokovat samotné peklo. Zápletka je opět jako v případě prvního dílu velmi klišoidní, ale tady se na složité příběhové zvraty moc nehraje. Tady jde o něco úplně jiného. Protože i když pokračování dostává lehké mínus za notně zkrácený účes hlavní hrdinky, jejímu celkovému sexappealu to neubralo ani ždibec.

Ve staronovém kabátě…

Dlouho jsem uvažoval, jestli tady mám znovu rozebírat principy boje, způsoby vylepšování postavy nebo fungování odměn za bezchybnost boje nebo provádění komb. Vždyť naše recenze prvního i druhého dílu si stále můžete klidně znovu přečíst sami. V tomto ohledu se Switch verze podobají svému originálu jako… no jako Bayonetta Bayonettě. Hry vás velice rychle přinutí převzít otěže, a to i přes velmi dlouhé, a ještě efektnější předělové filmečky, kdy nevíte, jestli víc sledovat celkové dění nebo se zaměřit na křivky těl. Stejně tak fungují prakticky všechny souboje a po skončení každého z nich jste odměněni body a příslušným finančním obnosem za rychlost eliminace soupeřů, za provádění komb a jejich střídaní, za nepoužívání podpůrných předmětů nebo jste naopak penalizováni třeba za umírání.

Velké plus si autoři zaslouží za minimalistické tutoriály, ale přesto, abyste mohli rozdávat smrtící údery s grácií, musíte se je někde naučit. Pro precizní výuku komb ale neslouží nějaký tutoriál, nýbrž stylové loadovací obrazovky. Ty můžete pauznout, vybrat si požadované kombo a bez ztráty na životech si vše odzkoušet. Za mne jde o velmi příjemnou a mnou také hojně využívanou fíčuru, protože uvědomit si všechno přímo v boji je přeci jen někdy náročné. V boji se pak naučíte rychle plnit měřák pod stupnicí životů, protože až s ním si můžete vyvolat speciální techniky popravování nepřátel. A jejich sledování se vám určitě až do konce hraní neomrzí.

„Pro precizní výuku komb ale neslouží nějaký tutoriál, nýbrž stylové loadovací obrazovky. Ty můžete pauznout, vybrat si požadované kombo a bez ztráty na životech si vše odzkoušet”

Utržené peníze pak můžete utrácet v obchodě samotného ďábla, kde jsou k mání nové zbraně nebo posilující předměty ve formě lízátek. Můžete si ale nakoupit i nové údery nebo další speciality. Kvůli přísunu financí se proto vyplatí, jako v každé podobné mlátičce, rozbíjet všechny předměty ve svém okolí.

Ve druhém díle navíc můžete své čarodějce posilovat statistiky i plněním nepovinných misí, kdy musíte v časovém limitu stihnout splnit určité podmínky. Vždy jde vlastně o kompletní eliminaci soupeřů, ale někdy máte jen časový limit, jindy nesmíte obdržet ani jednu ránu anebo jdou údery rozdávat pouze ve speciálním zpomaleném režimu, do kterého se dostanete přesně načasovaným úhybem před výpadem soka. Pokud ale misi nesplníte, můžete se k ní kdykoli vrátit, protože takto získaná odměna je přeci jen lepší než ji kupovat za herní měnu v obchodě.




…s novými kostýmy

Prozatím jsem mluvil pouze o stejných věcech, se kterými jsme se mohli setkat už v předešlých verzích her. Co ale dělá Switch verzi jinou jsou přidané drobnosti. Už jsem na začátku nakousl, že můžete využít amiibo figurky a přijít tak lehce k novým kostýmům nebo zbraním. Pokud ale figurky nemáte, nic se neděje. Časem stejně budou k mání, ale takto se k nim dostanete rychleji. První Bayonetta sice nabízí hned od začátku možnost změnit outfit witchky po vzoru některých klasických Nintendo postav, ale upřímně řečeno, proč bychom to dělali. Převléci se do šatů princezny Peach, Samus nebo Linka je sice příjemné, navíc dostanete se změnou kostýmů i nějaký ten bonus, ale Bayonetta prostě už nevypadá tak dobře. Přes mou snahu nabízené kostýmy využít jsem stejně vždycky skončil s její původní verzí vzhledu.

Dalším bonusem nové verze hry je režim Tag Climax, při kterém se do nepřátel pustíte ve dvou. Rovnou se přiznám, že vzhledem k nutnosti použití dvou konzolí, na kterých je hra na obou nainstalována, jsem ji neměl možnost vyzkoušet. Doufám, že se mi to v nejbližších dnech podaří. Nicméně podle mne bylo hlavním tahákem hraní Bayonett na Switchi něco jiného. A to možnost ovládání pouze pomocí dotykové obrazovky. Protože handheld režim nové konzole od Nintenda využívám asi nejvíc, dost jsem od toho očekával. Bohužel, po čase mi přišlo ťapání po obrazovce jako úplná zbytečnost. Může za to hned několik důvodů, o kterých vám povím níže.

Klasika je klasika

Bayonetta je typem hry, který sází hlavně na efekt. Tak, jako máme všichni rádi sérii Devil May Cry kvůli charismatickým hrdinům a rozmanitosti nepřátel, milujeme ze stejného důvodu i Bayonettu. Čert vem laciný scénář a občasnou ztrátu logiky, nás na Bayonettě přeci jen nejvíc baví koukat se na smyslné pohyby čarodějky, na její křivky a poslouchat občas urážlivé a jindy lechtivé narážky (mimochodem, Bayonetta je jednou z mála her, kde je anglický dabing stejně dobrý, jako původní japonština). Takže i když zní možnost ovládat postavu pomocí dotyků na obrazovce velmi dobře, v praxi si vlastně pouze zakrýváte svými prsty výhled.

„Takže i když zní možnost ovládat postavu pomocí dotyků na obrazovce velmi dobře, v praxi si vlastně pouze zakrýváte svými prsty výhled.”

Dále jsem se nedokázal zbavit pocitu, že je tento způsob určený spíše pro občasné hráče, kteří volí nižší obtížnosti hraní. Když se rozhodnete přejít do vyšších obrátek, tak už prostě nějak nestíháte a raději popadnete Switch za Joy-Cony připevněné k displeji. A ten poslední důvod je asi nejprozaičtější, ale nejdůležitější. Bayonetta vypadala, vypadá a vypadat vždy bude daleko lépe na velké obrazovce, než na úhlopříčce 6,2 palců a při rozlišení 1280×720. Ano, je občas fajn si s ní zalézt pod peřinu a projít si jednu nebo dvě úrovně z pohodlí postele, ale stejně se pak vrátíte k velké televizi, kdy všechno víc vynikne.

Na závěr musím Switch verzi vytknout ještě jednu drobnost, kterou je občasná ztráta výkonu. Hlavně když bojujete proti opravdu obřím monstrům a používáte speciální schopnosti, měla konzole v prvním dílu tendenci nestíhat. Stalo se mi to asi jen třikrát, ale i tak to zamrzí.




Rozhodně ano!

Přes všechny mé výtky ale vřele doporučuji utratit za nové vydání Bayonetty všechny své peníze. Nejen že získáte celkově něco přes 25 hodin hraní, ale Bayonetta ani po těch letech neztrácí svou grácii a hlavně zábavnost. Herní doba sice není nijak převratná, ale užijete si rádi každou minutu, kterou s ní strávíte. Hluchá a nudná místa byste hledali mikroskopem, častokrát se znovu nebo poprvé s chutí zasmějete, a navíc na sebe oba díly tak dokonale navazují, že už z principu jde skoro o jediný titul.

Zapomenout nesmíme ani na geniální hudební doprovod a kupu bonusů po dohrání. Od geniálního tanečního čísla, až po nevšední využití závěrečných titulky takovým způsobem, že je s chutí určitě dokoukáte až do konce.

Bayonetta 1+2 koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Bayonetta na SwitchHodnocení hry

Líbí se nám

  • nadčasový styl
  • efektní souboje
  • elegance a humor
  • dabing
  • hudba
  • absence nudných pasáží
  • inteligentně rozmístěné checkpointy
  • lechtivé narážky
  • Bayonetta

Vadí nám

  • občasný pokles framerate
  • určitá zbytečnost dotykového ovládání

Verdikt: Bayonetta nám po letech dokazuje, že rozhodně nepatří do starého železa a že nám její elegantní a smyslný styl má ještě co nabídnout. Nové funkce her díky konzoli Switch sice nepřináší až takové uspokojení, ale rozhodně nejsou důvodem, proč byste si měli nechat oba díly ujít. Pokud jste již Bayonetty hráli dříve, nebo je vezmete do rukou poprvé, garantuji vám mnoho hodin krvelačné, efektní a svým způsobem i smysluplné zábavy.

Hru ohodnotilo také 17 čtenářů průměrnou známkou 8.2/10.

Brandy (9), brigand cz (8), Ctira.d (7), Ratos (9), Tommo (10), cybertoxic (10), Redpoint1 (8), Skallagrim (9), Lord_Of_Warez (10), Vincent_Vega (6), Toreador (10), SweetL.c.King (8), Alfajk (6), stuntman (8), MartinCZ80 (8), Seffi (5), Maty (9) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Bayonetta na PC, PS3, Xbox 360, Wii U, SwitchTrailery ke hře

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Wulverblade

Braňte keltský sever proti šikům římských vojáků pochodujících z Londinia.

Hráli jsme na: PC

Arkádových brawler mlátiček není nikdy dost, hlavně těch povedených. Klasický pohyb zleva doprava okořeněný souboji s nekonečnými zástupy protivníků dokáže zabavit nejen matadory počítačového hraní, ale i příležitostné hráče. Bohužel však tvůrci zapomínají na příběhové pozadí, jež by vašemu masakru ke konci levelu dávalo smysl. Možná proto se vývojáři z Fully Ilustrated a Darkwind Media rozhodli spojit síly a vytvořit dobrodružství ze skotských plání v době nejrozsáhlejších římských invazí. Ve Wulverblade se vžijete do trojice hrdinů bojující proti celé deváté legii. Pojďme se na starověká jatka podívat blíže.

Sever se nevzdává

Píše se rok 120 našeho letopočtu. Římská vojska suverénně ovládla jih Britských ostrovů a chystají se na velkou výpravu do nezmapovaných končin keltské vysočiny. Nepoddajné Kelty se velitelé věčného města rozhodli pokořit jako poslední, protože v roce 60 při prvním kontaktu s kouzly opředeným národem svedli krvavé bitvy, v nichž hlavní roli hrála královna Boudicca. Po její smrti se zdála být převaha Říma jasná, ale nadutí velitelé invazivních vojsk nepočítali s hrdými ochránci severu – Wulvery.

Ti se nezalekli obrovského počtu pěti tisíc vojáků deváté legie, která dostala za rozkaz vyplenit domovinu modře pomalovaných Piktů. V kůži statečného Caradoca, svaly obrostlého Brenna či krvelačné Guinevery se pustíte do bojů s absolutní převahou římského impéria. Bez ohledu na důsledky se postupně probijete přes podplacené keltské zrádce k šikům secvičených vojáků pod vedením zlotřilého Flavia Acquily. Asi tušíte, že vám v cestě bude stát řada překážek, které vyvrcholí úžasným závěrečným soubojem, v němž… Ale to už zjistíte sami, poslední mise je totiž opravdu lahůdkovou záležitostí, která vám otevře nové možnosti, jak plnit předchozí úkoly.




Vaše odysea za záchranou dnes již vymizelého národa je lemována jednou dějepisnou zajímavostí za druhou. Tvůrci si totiž dali obrovskou práci s analýzou historických událostí a nebojí se vám je předložit ihned po jejich objevení (něco na způsob Assassin’s Creed). Postupně se tak seznámíte s řadou místních pověstí, dozvíte se řadu detailů o pobytu římského vojska v provincii Britania či o tehdejším zbraňovém arsenálu. Velmi povedené jsou také videa s droními přelety nad bojišti ze hry.

Wulverblade opravdu dýchá atmosférou keltsko-římského sporu každým detailem, proto mě více než mrzí ukrutně krátká herní doba. Hlavní příběh pokoříte do tří hodin, pokud ovšem podlehnete alternativnímu průchodu, protáhnete si pobyt v deštivém Skotsku na pět hodin. Natrénovaná bojová komba můžete procvičit ještě v arénách, v nichž se na vás bude valit jedna vlna nepřátel za druhou, ale více od prvotiny Fully Ilustrated a Darkwind Media nečekejte.

Nechte mi taky jednoho Římana

Pod zamračeným anglickým nebem se budete brodit krví se třemi charaktery, jež poskytnou půdu pro všechny vytoužené herní styly. Začátečníkům bych doporučil bojem prověřeného válečníka Caradoca třímajícího meč a štít. Jeho síla, obrana i rychlost jsou vyrovnané a nemusíte se tak zaměřovat na klady a zápory jeho chvatů. Stejně jako ostatní spolubojovníci může využít základní komba seků mečem, drtivé rány alternativní zbraní, protiútok se štítem a odhození nepřátel na úkor vlastního zdraví při obklíčení. Proti určitému druhu z dálky útočících nepřátel se vyplatí zaútočit z výskoku, zatímco jiní se musí nedříve ochromit nabíjeným úderem doprovozeným válečným rykem, po kterém tuhne krev v žilách.

Po jeho boku se může v lokálním multiplayeru prohánět pomalý, ale velmi odolný Brennus, který rozseká vše kolem sebe díky dvojici zbraní. Jeho přímým opakem je krvežíznivá Guinevere, jež se může chlubit nadlidskou mrštností. Ta je ovšem vykoupena sice rychlými, ale slabými údery a malou výdrží. Pokud se rozhodnete tlačit staromilsky u jedné obrazovky a zkombinujete vlastnosti hrdinů, nezastaví vás žádná hrozba (průchod je opravdu snazší).




Najde se ovšem pár problémů, které mohou vaši kooperaci rozklížit. Vzpomínáte, jak jste se v prastarém Golden Axe (u nějž se tvůrci Wulverblade principiálně dost inspirovali) hádali o zbraně po padlých socích? Tady se podobným tahanicím taktéž nevyhnete. Nepůjde však o rodiny rozvracející spory, protože se chladné oceli válí všude dost. Navíc můžete své oponenty počastovat pozdravem od jejich padlých druhů – nejednou se stane, že legionáře doslova naporcujete a kusy těl pak můžete ostřelovat další vlny nepřátel.

Postupem času se možná budete snažit získat co nejvyšší skóre (online žebříčky a posedlost být nejlepším je stará jako arkádové hraní samo) sbíráním šperků a získáváním bonusových bodů, k čemuž vám dopomohou ničivá komba a zástupy zabitých Římanů bez utrženého zásahu. Vyhledávanou vlastností bude bojový trans, který po dosažení dostatečného vzteku přivede hrdiny do hypnotického stavu berserka, při němž ignorují veškerá zranění a rozsévají v řadách nepřátel smrt a zkázu.

Komiksový krvák

Myslím, že by možná bylo dobré zavést pojem komiksová brutalita. Wulverblade by totiž mohl být zářným příkladem tohoto mezi hráči vyhledávaným žánrem. Podobně jako v Shankovi budete okouzleni pečlivě malovanými postavami pohybující se v nádherných lokacích. Což ovšem neznamená, že se jedná o titul určený dětem. Ilustrovanou nakládačku sice Římané několikrát utržili od Galů z Armoriku, Asterixe a Obelixe, ale vedle praktik skotských bratrů by zřejmě neobstáli (spíše by hrůzou prchli zanechávajíce za sebou hromádky nestrávené potravy).

Kolem mstivých Piktů totiž létají kusy těl jako na jatkách a jejich zuřivost nic nezastaví. V částečně zničitelném prostředí můžete využít několik nástrah, které vaše dílo zkázy dotáhnou k dokonalosti. Kombinace hořícího ohně či zašpičatělých kůlů barikád s těly Římanů nepřinese italským agresorům nic zdraví prospěšného. K masakru deváté legie vám do uší bude hřmít velmi povedená hudba inspirovaná keltskými motivy, která popožene vaši touhu po dalších střetech. Atmosféru dolaďuje i slušné ozvučení plné řevu a řinčení mečů.

Pokud hledáte dobrý side-scrollový brawler podle mustru legendárních děl jako Golen Axe, zřejmě byste si neměli nechat Wulverblade ujít. Dostanete klasický soubojový systém s hordami nepřátel a občasnými souboji s bossy v nádherném grafickém provedení se smyslem pro detail. Jako bonus připočtěme nálož textů s keltskými a římskými reáliemi. Za relativně slušnou cenu 400 Kč ovšem dostanete zábavu, která na jeden zátah stěží přesáhne čtyři hodiny (a to je opravdu žalostná doba v kontrastu s povedenou hratelností). Možná se k ní však budete vracet, pokud budete mít chvilku času a budete se chtít jen vyblbnout.




Hra Wulverblade vyšla na PC, PlayStation 4, Xbox One a Nintendo Switch.

Wulverblade na PC, PS4, Xbox One, SwitchHodnocení hry

Líbí se nám

  • klasická arkádová mlátička
  • audiovizuální zpracování
  • doprovodné historické materiály
  • cena (pokud se budete k titulu vracet)

Vadí nám

  • žalostně krátká herní doba
  • pokud nejste fanoušek žánru, vkrade se stereotyp

Verdikt: Wulverblade od dvojice studií Fully Ilustrated a Darkwind Media jsou pohlazením na duši všech fandů arkádových mlátiček díky dynamickým soubojům, nádherné grafice a zajímavým soubojům s bossy. Hodnocení titulu však sráží krátká herní doba, která je fackou do tváře všech namlsaných hráčů této povedené jednohubky.

Hra zatím neobdržela žádná čtenářská hodnocení. (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

RAM rada! (38 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (30 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12140 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (108 příspěvků), HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (29 příspěvků), Rozdávání klíčů! (5 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (6 příspěvků), Good Old Games | GOG.com (56 příspěvků), Humble bundle -vše sem (612 příspěvků), Origin (11 příspěvků), Nejmenší assassínek 🙂 (3 příspěvky)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Railway Empire

Poznejte složitost železniční dopravy i americkou historii a vybudujte si své vlakové impérium.

Hráli jsme na: PlayStation 4 Pro

Nejrůznější formy Tycoonů každoročně zaplavují herní stroje a v poslední době je poměrně častá přítomnost těchto titulů i na konzolích, které v minulosti strategiím moc nepřály. V předcházejících letech se však autoři naučili s gamepady a velkými obrazovkami pracovat tak, aby nabídli hráčům plnohodnotný strategický zážitek i na konzolích. Railway Empire v tomto není výjimkou.

Amerika, země příležitostí

První věcí, kterou vás Railway Empire ohromí, není vyladěné ovládání či vizuální zpracování, ale historická autenticita a přesnost. Vše se odehrává v letech 1830 až 1910, kdy Amerika zažívá rozkvět především díky zlaté horečce. Do Kalifornie mířilo stále více lidí, města se zvětšovala a zvyšovaly se tak nároky na rychlost a pohodlnost transportu lidí i surovin. Proto na scénu přichází americká společnost Central Pacific Railroad, jež postavila první železniční trať. Vy se ujímáte role technika, který má za úkol pro tuto firmu stavět nové tratě a propojovat jednotlivá města.

Pokud se tak vnoříte do příběhové kampaně, čekají na vás mise s jasně danými cíli, jež se někdy až nečekaně odvíjí od skutečné předlohy. Právě kampaň lze doporučit jako ideální vstupní bod, protože nabízí nejenom přehledný tutoriál, ale příjemně vás seznámí s příběhovým zázemím celé hry. Přestože jednotlivé mise mají předem dané cíle a jasné milníky, cítil jsem podstatně větší volnost při jejich plnění, než jsem z podobných titulů zvyklí. Jednotlivých misí v rámci příběhu sice není mnoho, ale splnit všechny hlavní i vedlejší úkoly zabere opravdu hodně času. Jen u příběhu tak můžete strávit klidně dvacet až třicet hodin čistého herního času.

Nebyl by to však pravý Tycoon, aby toho nenabídl daleko více. Mimo kampaň hra nabízí jedenáctku samostatných scénářů, které působí jako prodloužená ruka příběhové kampaně. Zcela logicky nemůže chybět ani klasická volná hra, kde dostanete k dispozici obrovskou mapu a je pouze na vás, jakým způsobem si ji podmaníte. Lze přitom nastavovat rozličné atributy. Ty vám hratelnost více či méně upraví, v čele s množstvím konkurenčních železničních společností. S těmi budete soupeřit o propojení jednotlivých měst nebo farem, což významným způsobem mění zaběhlou hratelnost, kterou můžeme znát z ostatních budovatelských Tycoon her.




Sheldon Cooper by se tetelil blahem

Možná se už sami ptáte, jak se vlastně Railway Empire hraje. Musím hned předestřít, že velmi dobře. Čas od času jsem si samozřejmě vzpomněl na to, že s myší by se hra ovládala lépe, ale s možnostmi konzolového ovladače se autoři poprali se ctí. Všemu vévodí kruhové menu schované pod tlačítkem R2, kde vybíráte veškeré stavby, jež můžete na mapě budovat. Na začátku musíte v každém městě či farmě vystavět stanici a ty posléze spojit železnicí. Poté už nezbývá nic jiného, než zakoupit první lokomotivu a můžeme začít. Tedy, vlastně ne! Ještě nám zbývá jízdní řád. Strojvůdce přeci musí vědět odkud kam má jezdit.

Kolejemi propojujete nejen města, ale zejména také farmy či další místa, která produkují suroviny. Na farmě tak může vlak naložit masem nebo kukuřicí a tu doveze do města, kde z ní vyrobí finální produkt. Ten pak další lokomotiva naloží třeba spolu s poštou či pasažéry a rozváží zase dál. To zní velmi jednoduše a nutno dodat, že počáteční fáze taková opravdu je. Samotné stavění není vůbec složité, přesto si můžete nadefinovat cestu, kudy koleje povedou, čistě podle sebe. Pokud se s tím ale nechcete zdržovat, hra sama nabídne nejlepší varianty.

„Zatímco začnete hru se slabou dýchavičnou plečkou, později se dostanete k výkonným a rychlým bestiím, které požírají uhlí po tunách.“

Jakmile se vaše impérium bude rozrůstat, začne přituhovat. Zejména při budování delších tras je třeba dbát na to, kudy železnice povede. Ne vždy se totiž vyplatí ta nejkratší cesta. Hloubit příkopy nebo naopak nadjezdy či dokonce mosty nebo tunely je hodně náročné a výběrem ideální trasy tak mnohdy strávíte hodně času. Podél tratí je také třeba stavět stanice pro lokomotivy, kde si doplní zásoby oleje nebo vody, poruchovost vašeho itineráře totiž hraje překvapivě významnou roli. Mozkové závity se vám začnou přehřívat v momentě, kdy si uvědomíte, že potřebujete obousměrný provoz. Na něco jako paralelní zapojení kolejí ovšem nebudete mít ještě dlouho peníze, takže přijdou na řadu odbočky a výhybky. Jedna věc tak je vytvořit ve správném místě druhou kolej, po které se může vyhnout jeden vlak druhému, další věc už je ale správně nastavit výhybky tak, aby do sebe vlaky nenarazily.




V takovýchto chvílích se Railway Empire stává záležitostí pro opravdové maniaky. Naštěstí autoři mysleli i na nás, normální smrtelníky, a tak je možné zapnout si tzv. nerealistické chování vlaků, kdy vám prostě stačí jedna kolej a protijedoucí vlaky projedou skrze sebe jako duchové. Samostatnou vědou pak je výběr lokomotiv. Ty jsou co nejvíce věrné svým historickým předlohám a liší se mnoha způsoby. Vše se odvíjí zejména od toho, v jakém období se právě nacházíte. Technologický pokrok byl totiž neskutečně rychlý, takže zatímco začnete hru se slabou dýchavičnou plečkou, později se dostanete k výkonným a rychlým bestiím, které požírají uhlí po tunách.

Pořídit si nové stroje jde hned dvěma způsoby. Buďto si je můžete sami vynalézt, skrze poměrně košatý vývojový strom, nebo je zakoupit v aukční síti. Ta hraje překvapivě významnou roli, protože se v ní neprodávají jen nové lokomotivy (ty zde představují jejich vynálezci, a protože jde o nové kousky, jsou pěkně drahé), ale také zde můžete naopak za velmi levný peníz pořídit nepoužívané výrobní komplexy v okolních městech, jež lze začlenit do svého impéria. Samotné lokomotivy pak jdou také osadit posádkou, která může zvýšit nejen jejich ziskovost, ale výběrem zkušeného technika také značně snížíte poruchovost těchto strojů.

Lehké začátky a těžké konce

Zatímco doposud by se daly předchozí řádky charakterizovat jako chvalozpěv, závěrečné fáze některých scénářů mě hodně odrazovaly od hraní. V konečné fázi si totiž uvědomíte, že tak jako tomu bylo i ve skutečnosti, většina aktiv tehdejších společností byla kryta cizími penězi ve formě akcií. Společnost Central Pacific Railroad stejně jako jiné soukromé podniky díky rozmachu akciového trhu byly vlastněni často anonymními akcionáři a osud celé firmy tak často nezáležel na vedení podniku, jako právě na akcionářích.

V momentě, kdy totiž hrajete proti umělé inteligenci a jinak velkou mapu už jste zaplnili svými železnicemi a obsadili všechny farmy, pily na dřevo či kukuřičná pole, přichází nelítostný konkurenční boj. Jenže jak obsadit území nepřítele? Tohle přeci není válečná strategie, kde vyrukujete s armádou a zničíte protivníkovy domy, kde posléze postavíte ty své. V Railway Empire má navrch ten, jehož společnost má momentálně nejlepší cash flow, protože má dostatečné peněžní prostředky na to, aby skupovala podíly v konkurenčních společnostech.




Závěrečná fáze hry se tak už neodehrává tolik v prostředí železničních pražců, ale na imaginární burze, kde v případě vaší finanční převahy jednoduše zkupujete po částech konkurenci. Jak asi sami tušíte, v tomto modelu vyhrává jednoduše ten s nejvíce penězi, takže jakmile ukrojíte z konkurenční společnosti, její malé zisky se ještě zmenší a nemá se jak bránit. Obdobně jste na tom ale i vy. Pokud se vám v konečné fázi scénáře nebude dařit a začne vás skupovat konkurence, nemáte možnost, jak proti tomu efektivně zakročit.

Musíte tak už od začátku počítat s nejhorším scénářem, a kromě budování vlastní železniční sítě investovat do továren, které v pozdější fázi hry stoupnou na ceně a pomohou vám tak tvořit vaše impérium. Celou dobu se tak budete neustále rozhodovat, jestli zainvestujete do dalšího rozšíření vaší železniční sítě stavbou stanic v dalších městech a budováním kolejí, nebo se vydáte směrem vylepšování již postavených budov. Kupříkladu samotná nástupiště se dělí na tři úrovně podle velikosti. Ty větší jsou podstatně dražší, ale rychleji odbavují cestující a nakládají suroviny, takže dokáží rychleji vydělávat.

Mašinfíra s Dualshockem

Přestože klasické strategie mají na konzolích zásadní problém kvůli specifikám konzolových ovladačů, nejrůznější Tycoony mají podmínky podstatně lepší, protože nemusíte vybírat jednotky a pouze klikáte na statické objekty na mapě. Titul Railway Empire z hlediska ovládání lze jedině pochválit, protože s nástrahami konzolového ovladače se popral se ctí. Vzhledem k tomu, že hra sází spíše na kombinování menšího množství prvků (jen několik druhů budov atd.), nečekají vás rozsáhlé nabídky. Prakticky na všechno stačí jedno kruhové menu, kde najdete vše potřebné a kdybyste se přeci jen ztratili, hra vám v dolní části obrazovky vždy poradí, co máte či nemáte zmáčknout.

„Railway Empire lze doporučit každému, koho baví budovatelské strategie a má oblibu ve vláčcích.“

Ovládání mi přešlo do krve nečekaně rychle, a tak jsem se mohl přesunout k obdivování krás ranné Ameriky. Na herní svět se můžete dívat buďto z takové výšky, že jednotlivé železniční trasy jsou jen nepatrné přímky, anebo rovnou z toho největšího možného zoomu. V takovém případě lze pozorovat detaily lokomotiv či jídelních vozů a samozřejmě také okolní krajiny. Vizuální zpracování mě rozhodně potěšilo a pokud se podívám na PC verzi, nevidím žádné významné rozdíly. Při tom největším zoomu logicky velmi jednoduše naleznete textury či rovnou celé objekty, jež zrovna neoslní, ale vzhledem k žánru je vizuální zpracování nadstandardní. Slušné je i ozvučení, snad jen dobová rádoby country hudba mi už po čase lezla trochu na nervy, ale to je spíše můj osobní problém.



Railway Empire lze doporučit každému, koho baví budovatelské strategie a má oblibu ve vláčcích. Pokud jste v dětství vlastnili nejednu skládací železnici, Railway Empire si dost možná zamilujete, na druhou stranu já mezi takové osoby nepatřím, a přesto mě hra opravdu bavila. Má silný budovatelský nádech a jedincům, kteří nepotřebují úplnou železniční simulaci, hra nabízí ústupky, díky kterým si Railway Empire užijí. Nemusí stavět důmyslné vedlejší koleje ale soustředit se na celkovou zábavu ze hry. Jedinou výtkou z mojí strany je tak závěrečná fáze při hře proti umělé inteligenci, kdy se tak trochu zapomíná na budování železničního impéria a přichází na řadu přetahovaná o podíly v ostatních firmách. Toto zápolení však není příliš zábavné, protože největší hráč jednoduše vždy pohltí veškerou konkurenci.

Railway Empire vyšlo na PC, PS4 a Xbox One. Hru koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Railway Empire na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • příběhová kampaň i sandboxové hraní
  • zábavná hratelnost
  • historická autenticita
  • cit pro detail

Vadí nám

  • přetahování se o území ke konci hry

Verdikt: Railway Empire si užijete zejména pokud jste milovníkem vláčků a vším s nimi společného, ani obyčejný hráč Tycoonů však nepřijde zkrátka. Jednoduchá ale chytlavá hratelnost spolu s realistickými prvky vytváří úrodnou půdu pro desítky hodin zábavy plné dýmu z lokomotiv a prachu z železničních pražců.

Hru ohodnotili také 2 čtenáři průměrnou známkou 7.5/10.

Carljack (7), plkCRA (8)

Před vydáním hru ohodnotil 1 čtenář známkou 9/10.

erdinr (9) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

RAM rada! (31 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (23 příspěvků), HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (25 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12139 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (108 příspěvků), DOTAZY (10 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (6 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (5 příspěvků), Vaše YT (354 příspěvků), Nejmenší assassínek 🙂 (3 příspěvky), Humble bundle -vše sem (612 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Kingdom Come: Deliverance

Středověké a realisticky pojaté RPG odehrávající se v Českém království 15. století dorazilo. A dorazilo… tak trochu rozporuplně.

Hráli jsme na: PC a PlayStation 4

Poznámka na úvod: Hru jsme hráli a recenzovali s day one patchem, a to jak na PC, tak PS4.

O prvotině Warhorse Studios a jejím příběhu se už od začátku ví hlavně jedna věc, a to, že jde o velmi uzemněnou a realistickou záležitost. Kingdom Come: Deliverance totiž nesleduje žádného vyvoleného, žádného všemocného dobrodruha nebo významného talenta století, který je v daném světě jediný, co něco zmůže a dokáže. Tohle je příběh o Jindřichovi, tak trochu nemotorném a naivním synkovi jednoho vesnického kováře, který přežije brutální napadení jeho domova cizí armádou a úmrtí svých rodičů a blízkých přátel, což ho povede k cestě za pomstou a chtíči po dostiučinění. Někdo by si mohl myslet, že jde o celkem standardně znějící příběh, kterých je dvanáct do tuctu. A ten někdo by měl pravdu. Přesně takový ten příběh je. A přesně takový taky být má.

Od Kingdom Come: Deliverance nečekejte nic, po čem vás bude mrazit na zádech z naprosto epických momentů hodných legend. Od Kingdom Come čekejte příběh skoro až náhodného kolemjdoucího, kterého potkala strašná tragédie a snaží se jí napravit. Nikdo se s vámi nebude mazlit a šlechta 15. století už vůbec ne. Pro ně i pro svět samotný jste prostě jen člověk bez postavení a respektu, který kolem sebe kope a křičí, že život není fér. Hrajete možná za hlavní postavu hry, ale rozhodně ne za hrdinu. Porušíte zákony nebo rozkazy? Nebavíte se s urozenými pány, jak se sluší a patří? Šup s váma před bič, vy verbeži neschopná!

Když si najdete chvíli čas, je tu pro vás připravený i hazard v podobě kostek
Když si najdete chvíli čas, je tu pro vás připravený i hazard v podobě kostek

Nad krajinou budete doslova slintat
Nad krajinou budete doslova slintat

Jindřich opravdu hrdina není a v takřka ničem není výjimečný. Ze začátku umí jen trochu jezdit na koni, neumí pořádně bojovat, neumí ani číst nebo plavat. Je to v zásadě takové normální vesnické kopyto. To ovšem neznamená, že nejde o zajímavou postavu, která neprožije obdobně zajímavé věci. Během hraní se dostanete do spousty veselých i nešťastných situací, do služeb několika pánů a během toho všeho budete lovit zvěř i bandity, vyšetřovat vraždy, krást, co hrdlo ráčí, pytlačit nebo prostě jen popíjet s pár kamarády a hrát kostky.

Příběh a vlastně i zbytek hry tak drží nad vodou především samotná atmosféra. A samotnou atmosféru zase příběh. Vesnice, městečka a lesíky v 15. století vypadají přesně tak, jak si vypatlaný velkoměšťák jako já vždy představoval – plné vidláků s obyčejnými problémy. Támhle si nějaká děvka potřebuje vyřídit účty s neplatícím zákazníkem. Támhle v lese je zase banda lapků ohrožující místní obyvatele a támhleti mlynáři nebo hostinští by si rádi přivydělali ne tak úplně legální cestou. Do všeho můžete být více či méně zapletení a záleží jenom na vás, jak moc to bude. Vývojáři se mnohokrát před vydáním dušovali, že konec má být ve hře jenom jeden, ale je jen na vás, jak se k němu dopracujete. A skutečně tomu tak je. Úkoly často mívají více řešení nebo více rozuzlení a křižovatek a pokaždé to působí realisticky a logicky. Motivy a chování všech postav prostě dávají smysl. Kingdom Come: Deliverance je zkrátka drsný návrat do minulosti, který před vámi sice v mnoha momentech roztáhne červený kobereček, abyste si hru alespoň nějak užili, ale ten kobereček je značně malý, rozpáraný a děravý. Většinu času tak budete chodit po studeném kameni nebo rovnou rozpáleném uhlí.

Čtyři století před mým domovem

České království v podobě téhle hry stojí opravdu za to. Jestli bych měl vyzdvihnout jenom jednu věc, co se Warhorse Studios vážně povedla na jedničku, tak je to prostě atmosféra. Barvité vesničky a krajina, zeleň, kam oko dohlédne, dobová hudba… všechno sedne jak prdel na hrnec a prostě se budete cítit jako doma nebo jako v klasické české pohádce (i když trochu drsnější pohádce).

Nakolik je všechno historicky do puntíku přesné, nevím, nejsem historik, ale nic z toho, co jsem viděl, rozhodně nevyčnívá nebo nepůsobí nemístně. Oblečení, zvyky a obyčeje lidí, mluva, architektura, všechno prostě vypadá, jako kdyby to vypadlo z pozdního středověku. Samozřejmě když už se mluví o atmosféře a historické přesnosti, je nejspíš potřeba zaběhnout k jednomu z těch kontroverznějších témat, kterým je český dabing, resp. jeho absence.

Každý na to máme nějaký svůj názor. Mně třeba absence češtiny tak úplně nevadí, v té době se mluvilo všelijakou hatmatilkou. Tady se od většiny jazyků upustilo a všichni mají jenom anglický dabing, s výjimkou cize hovořících Kumánů a několika konkrétních slov (jako je několik českých nadávek nebo pár německých pozdravů). Výsledkem je, že je sice hra o něco méně autentická, ale ve finále to vůbec nevadí. Dabéři až na výjimky odvedli skvělou práci a mít jeden centrální jazyk, byť ne češtinu, je pořád lepší než kombinace několika různých. Jestli je pak absence českého dabingu obecně jenom snaha ušetřit, protože by se stejně nejspíš nevyplatil natolik, aby se i sám zaplatil, to už vám nepovím. Je to rozhodně pravděpodobné. Ale na kvalitách hry to tolik neubírá a každý, kdo není tímhle problémem doslova zaslepený, si hru užije i tak.

Máte ztupený meč? Hybaj s vámi k brusnému kotouči!
Máte ztupený meč? Hybaj s vámi k brusnému kotouči!

Vážně slintat...
Vážně slintat…

Největší výtku v oblasti dabingu bych ale měl určitě k dabérovi samotného Jindřicha. Často zní, že si trochu šlape na jazyk a dostat z něho nějaké emoce se zdálo jako nadlidský výkon. Jsou momenty, kdy si Jindra trochu zakřičí nebo je trochu naštvaný, ale často jsem měl pocit, že se dabér snažil napodobit Geralta z Rivie ze Zaklínače a jeho emocionální výjevy, případně že třeba při pokusu něco říct naštvaně do samotného mikrofonu spíš nahlas šeptal. Časem si člověk zvykne, co jiného mu zbývá, a mám pocit, že v pozdějších fázích hry je vše lepší, ale pořád bych čekal od Jindřicha jakožto ústřední postavy trochu víc aktivity a kvalitnější dabing. Zvlášť když řada vedlejších postav na tom mnohdy bývá o poznání lépe.

Hra ale samozřejmě nabízí české titulky, které jsou také velmi kvalitní. Často se ale děje, že jejich obsah úplně nesedí k tomu, co říkají samotné postavy. A tím samozřejmě nejsou myšleny různé slovní obraty, které jsou v angličtině trochu jiné. Je tím myšleno to, že občas může postava říct pár slov, ale titulky jsou roztahané na dvě věty a je v nich mnohem více informací, než se člověk dozví pouhým posloucháním. Titulky jsou ovšem vážně kvalitní a je v nich vidět česká ruka, úderné poznámky a trochu toho zdravého českého sarkasmu a slovníku. I když se velmi výjimečně stává, že je něco anglicky, a to předevšm v případě položek „zpět” a „ukončit dialog”. Naštěstí je ale zbytek plně přeložený.

„Jindřich opravdu hrdina není a v takřka ničem není výjimečný. Ze začátku umí jen trochu jezdit na koni, neumí pořádně bojovat, neumí ani číst nebo plavat. Je to v zásadě takové normální vesnické kopyto.”

Jak už jsem velmi krátce zmínil, ve hře se objevuje i několik českých nadávek, a to hlavně během soubojů, v nichž se občas objeví slova jako „kurva”, „do psí prdele” nebo i něco peprnějšího. V teorii i praxi dobrá věc, ale i tady bych měl výtku. A to fakt, že tyto nadávky často pochází od jiného dabéra. Nebo to tak alespoň působí. Kombinovat v tomto ohledu dva jazyky není špatná věc, ale kombinovat dva hlasy už samozřejmě ano. Bohužel jsem se s takovým problémem občas setkal i v jiných situacích. Začnu mluvit se strážným, který mi něco řekne a hned v další větě na mě reaguje naprosto jiným hlasem a tónem. Rozhodně to kazí celkový dojem. Možná to někomu může znít jako hnidopišství a prostě jen jako výmluva k tomu, abych měl důvod o téhle hře říct něco negativního. A pravdou je, že za normálních okolností bych neměl problém nad něčím takovým mávnout rukou. Bohužel je celá hra doslova zamořená desítkami a desítkami všemožných větších i menších bugů. A když myslím desítkami a desítkami, tak tím myslím, že jich je fakt, fakt, FAKT hodně.

Spolu s optimalizací, ke které se ještě dostanu, jsou technické problémy skoro tím jediným, co hře mohu vytknout. A bohužel jde o velmi vážnou věc. Zasekávající se (v jednom případě i permanentně) a mizející NPC, NPC zaseknuté v animaci, špatně navazující animace obecně, hrozný path-finding, kamera v dialozích, co často čumí někam úplně jinam nebo do hlavy Jindřicha, doskakování nebo mizení textur a pop-in předmětů, špatně navazující a občas úplně chybějící dialogy nebo kusy dialogů, propady pod mapou nebo pády hry jako takové, NPC chodící pozadu, dokonce NPC způsobující masivní propady snímků za vteřinu, když na ně člověk kouká, cenzura tváří (líp to vysvětlit nedokážu), časté loadingy před dialogy, obecně naprosto tragická umělá inteligence lidí i zvířat…

Tohle je jen vybraná hrstka spousty problémů, které jsem během hraní zažil. Snad na každém kroku mám pocit, že ta hra jen o vlásek drží pohromadě a stačí malý vítr a všechno se to sesype jako domeček z karet. Něco z toho se stává jen občas nebo výjimečně, něco z toho zase pořád. Ale kamkoliv a kdykoliv někam kouknu, tam je něco, co kazí celkový dojem z hraní a působí zkrátka rozbitě a narychlo slepeně dohromady. Problémy naneštěstí trpí i mimika tváří, kdy sice postavy dokážou hýbat pusou, ale jakékoliv zamračení nebo cokoliv jiného, čím mohou dávat najevo emoce, je takřka neexistující. Postavy tak působí trochu jako skály s pohyblivou dolní částí tváře.

A když se do toho vloží zmíněná optimalizace, tak je oheň na střeše raz dva a problémů z technického hlediska jen přibývá. Právě optimalizace je dalším nedostatkem. Bohužel. Od RPG v otevřeném světě běžícím na CryEnginu a s takovou grafikou jsem nečekal, že hru rozjedu na plné detaily na rozlišení 2560×1440 s GTX 970 a i5-6400 bez větších problémů. Na řadu kompromisů z mojí strany jsem byl rozhodně připravený. Ale to, že mi hra ani na nejmenší detaily při 1080p nepojede všude na 60 snímků za vteřinu, to jsem vážně neočekával.

Alchymie je užitečná a jde rozhodně o zábavnou minihru
Alchymie je užitečná a jde rozhodně o zábavnou minihru

Krásné, nebo depresivní? Proč ne obojí?
Krásné, nebo depresivní? Proč ne obojí?

Na minimální detaily není většinou problém si užít 60 snímků někde v přírodě nebo mimo civilizaci. Jakmile se ale začne člověk přibližovat k vesničkám a hradům, kde stejně budete trávit značnou část hry, tak snímky klesnou místy klidně i k 50 nebo méně. Za normálních okolností bych se pokusil najít nějaký dobrý střed mezi výkonem a grafikou, ale fakt, že i na nejmenší nastavení hra nejede nijak světoborně, tomu vážně nepomohl.

Nepočítaje grafiku, tak je technická stránka Kingdom Come: Deliverance skoro až noční můrou, které se může i Skyrim smát do aleluja. Na konzolích to možná nemusí být místy tak horké, o tom více řekne Michal ve svých druhých dojmech, ale pokud jde o PC verzi, tak jsou technické problémy masivní. Ale abyste hru hned neházeli z okna, berte na vědomí, že i přes tyhle problémy není problém si hru užít, jakkoliv zvláštně to může znít. Jsou případy, kdy mi lezou všechny problémy krkem a jsou také případy, kdy jsem kvůli nim ztratil i hodinu postupu, ale hru jsem si pořád užíval. Protože zatímco technická stránka stojí stručně řečeno za jedno velký h…, v rámci hratelnosti je na téhle hře skoro všechno správně.

Ve jménu Otce, i Syna, I Vávry svatého

Což je něco, za co jsem rozhodně rád. Nemít Kingdom Come dobrou hratelnost, nehrát se to dobře, šlo by rozhodně o masivní zklamání ve všech směrech. Ale to se naštěstí nekoná. Hratelnost je právě v takřka ve všech směrech úžasná. Všechno funguje, všechno má nějaký smysl a opravdu se cítíte jako v pořádném zabydleném světě. Každý obchůdek má svůj smysl a ke každému, nebo skoro každému, si čas od času zajdete, protože to bude potřeba. Místní rychtáři a majitelé hospůdek vám mohou prozradit pár drbů a nasměrovat směrem k práci, u kovářů si můžete ručně pomocí minihry nabrousit zbraně, u apatykářů zase koupit byliny a ty pomocí další minihry uvařit u alchymistického stolku. U kolbiště můžete trénovat, u střelnice si zastřílet, ve stájích kupovat nové koně, u plátnéřů, ševců a krejčích opravovat nebo nakupovat zbroj a oblečení. Po nocích lze loupit, můžete číst knihy (když se naučíte číst), můžete jít hledat byliny, můžete jít bojovat, můžete… můžete toho dělat opravdu hodně a skoro všechno je zábava, skoro všechno má smyslu a skoro ke všemu se dříve nebo později dostanete. I když jsou momenty, kdy dokáže hra svými mechanikami tak trochu frustrovat.

„Nepočítaje grafiku, tak je technická stránka Kingdom Come: Deliverance skoro až noční můrou, které se může i Skyrim smát do aleluja.”

Hned zkraje je potřeba vytáhnout soubojový systém, který byl před vydáním jedním z těch větších lákadel. Realistické pojetí, kdy můžete útočit z pěti různých stran nebo bodnout, uhýbat a provádět riposty, je něco, o čem bylo v minulosti navykládáno první poslední. A právě souboje jsou tak zajímavé, těžké i zábavné, jak o nich vývojáři mluvili. Rozhodně nečekejte, že prostým mácháním meče ze strany na stranu něco vyhrajete. Je třeba pozorně sledovat soupeře, všímat si, kde mají zbraň a využít jejich agresi proti nim.

Zde ale začíná jeden celkem zásadní nedostatek, kterého jsem si v určitých soubojích často – a nejen já – všímal. Nepřátelé mají tendenci s téměř perfektním načasováním provádět protiútoky, tudíž kdykoliv a jakkoliv po nich máchnete, nemáte šanci je trefit, zatímco oni to do vás následně našijí jedna báseň. Nakonec takové konflikty řeším tak, že odběhnu, vezmu luk s šípem, vrazím jim jednu mezi oči a je klid. Kvůli tomu mám pocit, že souboje občas ztrácí smysl. Když fungují, tak fungují skvěle a ovládají se skvěle a jde rozhodně o jeden z těch zajímavějších soubojových systémů, který je navíc velmi efektní. Když ale nefungují, což je bohužel častější, než bych byl rád, pak spíše dochází k frustraci. V neposlední řadě je také škoda, že zde chybí možnost odšroubovat jílec meče a vrhnout ho po nepříteli, abychom ho pořádně dorazili.

Naštěstí je spousta situací, kdy se můžete krveprolití vyhnout úplně. Tam zase všechno řeší vaše statistiky. Charisma, výřečnictví a s nimi spojené perky jsou důležitými schopnostmi, pokud chcete například při nákupech ušetřit nebo někoho přesvědčit. Schopnosti, dovednosti a perky obecně fungují zhruba tak jako v ostatních hrách, třeba jako v The Elder Scrolls titulech. Čím více něco děláte, tím více se v tom zlepšujete a jednou za čas si můžete pro dané odvětví – ať už je to jezdectví, um se zbraněmi, plížení, páčení zámků nebo samozřejmě pijáctví, které nesmí chybět – odemknout perk, kterým danou dovednost posunete zase dál. Odemykat si tak můžete různé pasivní dovednosti – od nutnosti méně spát po například možnost jíst syrové maso, případně odemykat úplně nová komba v soubojích.

NPC mají vlastní věci na práci
NPC mají vlastní věci na práci

Cut-scény jsou bezesporu velmi kvalitní
Cut-scény jsou bezesporu velmi kvalitní

Na první pohled může Kingdom Come: Deliverance působit jako takové standardní RPG, které toho do světa her nevnáší tolik nového. Pravdou je, že pokud hledáte zásadní revoluci žánru, tady ji asi nenajdete. V čem ale tenhle projekt tak vyniká a díky čemu je tak zatraceně zábavný, tak jsou právě ty detaily, minihry a maličkosti, jako je nutnost vlastnoručně brousit zbraň, vařit lektvary nebo smlouvat o penězích. Starat se navíc musíte o svou odpočatost a nasycenost, takže je třeba pravidelně spát a jíst. Všechno je zkrátka takové pomalejší a vždycky stačí malá blbost, malá nepozornost a máte nějaký problém. Hodně mi hra v tomto připomíná například Mount & Blade, které vám taky nic moc nedaruje.

O to více je tohle zjevné díky systému ukládání. Hra se automaticky jednou za čas uloží, například v důležitých momentech nebo na začátku questů, případně si ji můžete sami manuálně uložit pomocí nápoje zvaného sejvovice, kterou ale není sranda získat, a časté ukládání může mít i negativní následky. Když se tak plížíte vesničkou s plánem někoho okrást, nemůžete prostě rychle zmáčknout F5 a zkoušet to, dokud se vám to nepovede. Buď si musíte hru „složitě” uložit pomocí sejvovice nebo vyspáním se v pronajatém noclehu v nějakém hostinci, nebo zkrátka riskovat. Což mi přijde jako jeden z těch nejlepších způsobů, jak Kingdom Come od ostatních RPG her oddělit – v téhle hře prostě riskujete. Každý souboj, každá minihra, každý dialog, všechno může mít pozitivní i negativní následky. Zkrátka a jednoduše vám máloco zachrání prdel a pokud nehodláte riskovat, daleko se nedostanete.

„Souboje jsou tak zajímavé, těžké i zábavné, jak o nich vývojáři mluvili. Rozhodně nečekejte, že prostým mácháním meče ze strany na stranu něco vyhrajete. Je třeba pozorně sledovat soupeře, všímat si, kde mají zbraň a využít jejich agresi proti nim.”

V komentářích u našeho Ptejte se nás také padl dotaz, jak je na tom hra ohledně poměru soubojů a dialogů. S Michalem jsme na toto téma vedli menší debatu a shodli jsme se, že poměr soubojů a dialogů/chození je zhruba 70 ku 30. Pokud chce člověk hodně bojovat, meč si nejspíše najde, ale rozhodně nečekejte, že je to to jediné, co ve hře hráč dělá. Velmi velkou část tvoří právě chození, hledání a mluvení s lidmi. Na souboje nedochází tak často. A vzhledem k jejich obtížnosti i délce to tak bohatě stačí. Rozhodně jde totiž o vyčerpávající záležitost, kterou jakmile okusíte, tak budete rádi, že se s ní nesetkáte na každém kroku. V tomto ohledu by se tedy dala hra srovnat spíše s takovým Mount & Blade nebo Mass Effectem než například The Elders Scrolls a Zaklínačem.

V recenzi také zazněla umělá inteligence zvířat a lidí, včetně možnosti plížení a páčení zámků. Pokud chcete, můžete se plížit a vykrádat obchůdky. Ale samozřejmě to není hlavní mechanika hry, tudíž nelze čekat nic výjimečného. Bohužel ani nic normálního nebo standardního. Páčení zámků je až směšně jednoduché (alespoň s pomocí myši) a umělá inteligence je naprostá tragikomedie. Buď jsou všichni jako ostříž a vidí vás i skrze zdi, nebo vás pomalu nevidí, ani když stojíte před nimi. Stealth tak působí spíše k pobavení než jako styl hraní. To samé platí k umělé inteligenci zvěře, která vždy zajistí, aby mezi vámi byla určitá vzdálenost. Když se tak přiblížíte k zající, co něco požírá, tak uskočí dva metry dál a zase žere. To znamená, že zvěř v podstatě neutíká a lov je tak stejně jako páčení zámků strašně jednoduchý – až nezáživný.

O tom, co všechno v Kingdom Come najdete a jak to funguje bych se mohl vypisovat pomalu donekonečna. Ale ani tato recenze nemůže být se vším všudy nafukovací. Na spoustu věcí si tak musíte přijít sami, ale zkrátka to funguje.

Obsahově super, technicky strašné

Vynášet verdikt a hodnocení nad hrou, jakou je právě české Kingdom Come: Deliverance, není vůbec jednoduchá věc a bezesporu se v diskusích objeví několik… řekněme barvitých komentářů. Pravdou ale zůstává, že jde prostě o zábavu. Realističtější pojetí, a to jak v rámci příběhu, tak i hratelnosti, je rozhodně samo o sobě celkem unikátní a jde o něco, čím může takhle hra velmi pyšně vybočovat z řady. Krásná grafika a opravdu vynikající hudba tomu jen a pouze napomáhají. Bohužel se ale najde i řada nedostatků, mezi které patří především celá plejáda bugů a chyb včetně špatně navazujících animací, horšího lip-syncu a animací tváří, evidentního načítání textur a pop-inu detailů objektů. A pak tu je celkově nedokonalá optimalizace.

Kingdom Come je skutečně rozlehlá a nesmírně ambiciózní záležitost, která na dlouhé, předlouhé chvíle zabaví, pobaví i potěší každého milovníka české historie a českého území a RPG her obecně. Ale chyby a nedostatky uvidíte a pocítíte snad na každém kroku, a to je více než pádný důvod k vážné obezřetnosti. Pokud bych to měl hodně zjednodušit a zestručnit, tak by se dalo říct, že po obsahové stránce je Kingdom Come něco vážně speciálního. Po té technické ale škoda slov. Na téhle hře je vidět opravdu ohromný kus práce, který se z větší části opravdu vyvedl. Ale stejnou měrou lze vidět, že je potřeba nechat tenhle projekt ještě nějakou dobu v troubě. Ingredience a příprava na jedničku, ale ještě to úplně nedrží pohromadě tak, jak by mělo.

Druhé dojmy z PS4 Pro

Autor: Michal Burian

Honza svou část recenze zakončil technickými problémy PC verze. Na jeho slova navážu. Kingdom Come: Deliverance jsem hrál na konzoli PlayStation 4 Pro. Prvních několik desítek minut jsem byl nadšen a užíval si neokoukané prostředí naší drahé domoviny ve středověkém hávu. Malebnou krajinou jsem se kochal opravdu často. Vesničky jsou velmi vyvedené a propracované, hrady působí skvělým dojem a příroda je pastvou pro oči, i když je často taková mrtvolná, nikde se nic moc neděje a postavy si žijí svým životem hlavně ve vesnicích a městech. O to více zamrzí celá řada technických nedodělků a nešvarů, kterých jsem si začal postupem času všímat víc a víc.



Začalo to neposlušnou kamerou v rozhovorech, jež občas zabírala úplně něco jiného. Pokračovalo to viditelným doskakováním textur přes postavy, které chodí skrz jiné postavy, a skončilo to vypadnutím mnoha textur. Poslední zmíněná chyba měla za následek, že na mostě chybělo hned několik prken, místo dveří byla hnusná rozmazaná zeď a omítka baráků a hradů vypadala dost nepěkně. Naštěstí pomohlo restartování hry, které ale nezabírá na viditelné doskakování textur. To se děje téměř všude a vždycky. Stačí se jen tak procházet nebo projíždět na koni a uvidíte, jak se pár metrů před vámi z ničeho nic objeví stádo krav, na zelené louce probliknou stromy a na zemi lze spatřit nepěkné blikání. K tomu již zmíněné procházení postav skrz jiné, což společně s doskakováním a vypadáváním textur nepěkně narušuje zážitek z jinak povedené hry, která hodně sází na atmosféru. Zajímavé je, že v prologu k tomu nedocházelo, nebo jsem si toho nevšiml.

Naštěstí tohle jsou největší chyby, kterých jsem si během hraní všiml. Nepočítám do nich lehce delší načítání. I když ještě jedna by se našla. Výtku mám na chování mého věrného koně. Přišlo mi, že místo aby překážku přeskočil hned, tak se u ní zastavil, chvilku běhal na místě a až poté ji přeskočil. Ale možná to bylo jen mým neohrabaným jezdeckým stylem.



Warhorse Studios se sice nepodařilo vychytat bugy, ale vývojáři si dokázali ohlídat optimalizaci na konzoli a zajistit, aby nedocházelo k viditelným propadům frekvence snímků za sekundu. O framerate jsem se skutečně bál, ale na PS4 Pro jsem si nevšiml žádného velkého trhání apod. (konzole ale dost hučí). Kvituji tak rozhodnutí vývojářů vynechat rozlišení 4K a zaměřit se na 1080p na PS4 Pro a 1440p na Xboxu One X. Na původních modelech PS4 a Xboxu One má potom Kingdom Come: Deliverance běžet při 900p. Bohužel se nám do redakce nepodařilo získat Xbox One verzi, abychom otestovali, jak středověké RPG funguje na Xboxu One X. Na PS4 Pro hra po vizuální stránce nedělá ostudu, zároveň si ale všimnete různých nedostatků, a když budete grafiku porovnávat s podzimními hity loňského roku, tak je patrné, že za ty roky Kingdom Come: Deliverance zestárlo.

„Začalo to neposlušnou kamerou v rozhovorech, jež občas zabírala úplně něco jiného. Pokračovalo to viditelným doskakováním textur přes postavy, které chodí skrz jiné postavy, a skončilo to vypadnutím mnoha textur.”

Kingdom Come rozhodně není hrou, ke které si sednete o polední pauze, abyste se posunuli zase o kousek dál. Na hraní si vždy vyhraďte alespoň několik hodin. Jinak se moc daleko nedostanete. Zásluhu na tom má rychlé cestování mezi místy. Ono totiž není tak rychlé a hlavně není ani bezpečné a ubírá vám spánek a jídlo. Když jsem se potřeboval přemístit z jednoho koutu mapy na druhý, raději jsem sedl na koně a k cíli dojel. Mezitím jsem zažil nemálo dobrodružství, prozkoumal zajímavá místa, vydělat nějaké ty groše a vylepšil si dovednosti. Kdyby bylo cestování jako v jiných RPG hrách, tohle bych nejspíš nezažil.



Jsou souboje za odměnu, nebo za trest? Tuhle otázku si kladu vždy, když k nějakému souboji dojde. Systém soubojů mi přijde dost nevyzpytatelný a nikdy nevím, co mám od jakého úkolu čekat. To je na jednu stranu dobře, konečně nejsem hrdina, který si bez mrknutí oka poradí se vším a se všemi a hra mě neustále nevede za ručičku (vzpomeňte si na mne, až v lesích budete hledat ztraceného koně), ale v podání tohoto středověkého RPG mi to někdy přišlo až moc. Výbavu jsem měl obstojnou, meč nabroušený, základy šermu s útoky a obranou nacvičené, přesto jsem nejednou zemřel a litoval, že jsem si hru neuložil. Přesně jak zmiňuje Honza o několik odstavců výše, nepřátelé jsou velmi agresivní a skutečně rychlí.

V součtu jsem takhle přišel o několik hodin, které jsem musel chce nechtě znovu absolvovat. I tak to je ale zábava a teď si dávám na turkistické nomády a lapky velký pozor. Radím vám, než se v lese skloníte k mrtvole, kterou byste rádi prošacovali, rozmyslete si to a minimálně se pořádně rozhlédněte. Nikdy nevíte, kdy vás přepadnou a jak souboj tváří v tvář dopadne. Na cvičišti vám to totiž může jít sebelépe, avšak až v boji se ukáže, jak připraveni skutečně jste.



Soubojům se často můžete vyhnout kradmým postupem. Máte za úkol zabít Kumány v nedalekém táboře? Nejprve místo prozkoumejte, zjistěte, kolik nepřátel se v něm nachází a vyčkejte na vhodnou chvíli. U mne to byl moment, kdy protivník konečně vstal z pařezu a šel na hlídku. Já jsem se za ním potichu vydal, přiblížil se dostatečně blízko a zaútočil potichu a rychle zezadu. Poté jsem počkal na noc, proplížil se do tábora, otrávil jídlo v kotlíku a čekal do rána. Jed za pár hodin udělal své, posbíral jsem trofeje a vyrazil zpět za velitelem pro odměnu.

Bohužel se v těchto situacích odhalí skutečná chytrost umělé inteligence. Nejde mi na rozum, proč v baráku při kradení obyvatelé slyší každý zvuk, zatímco nepřítel, ke kterému se plížím zezadu (dokonce jsem šel pár metrů za ním), vůbec nereaguje a jde si vesele dál. Nebo se mi stalo, že jsem zaútočil na tábor, eliminoval dva protivníky a další dva vzali nohy na ramena. Vydal jsem se za nimi a s úsměvem pozoroval, jak lítají po lese sem a tam, bez jasného cíle a při tom vykřikují pozor, pozor, pozor! Ano, podobně se chová AI i v jiných hrách, ale tam není takový rozdíl mezi nepřáteli a obyvateli domu.

Rozmazané textury domu
Rozmazané textury domu

Kvůli chybě chybí část mostu
Kvůli chybě chybí část mostu



Nápomocný vám je luk, který ale vyžaduje nutnou dávku cviku a trénování. Zapomeňte na nějaký ukazatel míření, natož kam šíp dolétne. Vše je naslepo a přesně tak jako kdysi ve středověku. Je to plus nebo mínus? To si musí rozhodnout každý sám. Potom je tu absence českého dabingu, kterou nahrazují české titulky. Po textové stránce je přeloženo úplně vše. Češtinu ale ve hře uslyšíte jen málokdy. Vybavuji si dobovou písničku (sprostou) a pár nevhodných slov v dialozích. Přitom o českém jazyce se v Kingdom Come: Deliverance často mluví, zmiňován je kupříkladu Jan Hus, který v Praze káže česky.

„Warhorse Studios se sice nepodařilo vychytat bugy, ale vývojáři si dokázali ohlídat optimalizaci na konzoli a zajistit, aby nedocházelo k viditelným propadům frekvence snímků za sekundu.”

Je to škoda. Kdyby hra měla i český dabing, působila by po stránce audiovizuálu a atmosféry mnohem lépe. Je ale otázkou, zda by se dabing vyplatil a hlavně zaplatil. Přece jen, Kingdom Come: Deliverance je velká hra, se kterou Warhorse Studios chtějí ohromit svět a zazářit na velkých trzích. Tím bohužel Česká republika není. Změnit by to mohl názor zahraničních hráčů. Třeba i jim bude čeština chybět. Když já mohu hrát Metro 2033 a Metro: Last Light v ruštině s anglickými titulky, proč by nějaký Němec, Angličan, Španěl nebo Ital nechtěl hrát Kingdom Come: Deliverance v češtině s titulky z jeho rodného jazyka?





Co si o hře myslím? Kingdom Come: Deliverance mělo ambice na to stát se hrou roku. Bohužel si tvůrci nepohlídali nedodělky a naservírovali nám na první pohled krásný a voňavý flák hovězího masa, které je ale vevnitř syrové – Já raději medium. Přesto nelámu nad středověkým RPG hůl, věřím, že Warhorse Studios na technické stránce zapracují a za pár měsíců tu budeme mít skutečně propracované dílo, které by si z recenze mohlo odnést klidně 9/10. V současném stavu je na titulu až moc poznat, že si v Praze vývojáři v čele s Danem Vávrou ukousli až moc velké sousto.

A jen tak mimochodem, páčení zámku na gamepadu rozhodně není nic jednoduchého (Honzo). Chce to trénovat a mít zásobu trpělivosti a hned několik paklíčů, abyste uspěli. I obyčejná truhla, v níž není nic cenného, mi dala občas zabrat a zlomil jsem při ní nejeden paklíč. Jsem to ale kopyto.

Kingdom Come: Deliverance koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Kingdom Come: Deliverance na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • se vším všudy vynikající atmosféra a svět
  • nic vám není úplně darováno a na všechno musíte realisticky
  • líbivé postavy, výborná hudba a převážně i dabing

Vadí nám

  • skoro až neúnosná hromada bugů a chyb
  • nic moc optimalizace
  • stupidní umělá inteligence lidí i zvířat (hlavně při plížení)
  • nedotažené animace a animace tváří

Verdikt: Kingdom Come: Deliverance má obrovský potenciál, který je v případě hratelnosti zcela naplněn. A tím je myšleno opravdu zcela. Úplně. Bohužel celou hru shazuje neuvěřitelný počet bugů, chyb a technických nedostatků, včetně příšerné umělé inteligence lidí a nepřátel. Pokud tohle vývojáři z Warhorse opraví, máme před sebou opravdu fascinující RPG hru, která by bez problému dosáhla i na hodnocení 9/10.

Hru ohodnotilo také 13 čtenářů průměrnou známkou 6.5/10.

adultreviews (10), SpriteCZ (9), Dejvis21 (7), Miky (7), norsen (8), Phenonmen (10), Norbi001 (10), Chuchyn (1), AsuraCzech (5), CZerv (8), Lootmaster (1), Peter (7), matroš (1)

Před vydáním hru ohodnotilo 60 čtenářů průměrnou známkou 9/10.

Daniel65911 (10), Kenedz68 (10), Honzas (10), skaldacz8 (7), countertroll (9), Rivers25 (9), czghost98 (10), TheRockM (10), SHIT222 (10), gambi (10), Mondes (9), sokolik1144 (10), Kalach001 (10), Norbi001 (10), suvikgamer (9), Jirka4cz (10), pedros (10), Ornell (10), lukezamek111 (10), wolflegion (10), czmajkl (9), CZconnor (9), Lupé (10), Ardenlax (10), mapuka (8), TheGamesCZ (10), Francík27-CZ (10), GTA 5 Fan (9), PKDMAN (10), Pepsi (10), matroš (1), Stenlly69 (10), 44milos (10), Dubisek (9), ramboba (10), Ľubor Fabian (10), Smuky (10), tiberian23 (10), Sovjet (1), Kirkes21 (10), TGPCZ (10), bomp (10), OPW Player (10), Libu (7), bananomet (8), Phenonmen (1), Foxik09 (10), WeirdWorm (9), joker1 (10), OMG&WTF (1), Greca (10), plkCRA (9), kikikimikiki (10), Houmi (10), elho_cid (10), Mazuur (7), Malcolm (8), baelerys (9), johnk2 (9), reflex24 (10) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Kingdom Come: Deliverance na PC, PS4, Xbox One, Mac, LinuxTrailery ke hře

HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (25 příspěvků), RAM rada! (20 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12136 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (13 příspěvků), DOTAZY (10 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (105 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (5 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (5 příspěvků), Vaše YT (354 příspěvků), Nejmenší assassínek 🙂 (2 příspěvky), Trance – TOTY – Top 10 (463 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

EA Sports UFC 3

Již třetí návrat do oktagonu. Jedná se o zásah do černého anebo jen plácnutí do prázdna?

Hráli jsme na: PlayStation 4

EA Sports s herní značkou UFC jistě neprohloupili. Velmi kvalitní prodeje a kladné přijetí herních kritiků bylo jasným signálem, že další díl je téměř jistotou. Téměř přesně po dvou letech se tak fandové tohoto nevšedního ultimátního boje dočkali návratu do oktagonu. Dokáže však herní adaptace UFC opět dostatečně zaujmout anebo EA Sports opět pomalu začínají vařit z vody? Pravda je někde uprostřed, avšak nepředbíhejme a začněme pěkně popořádku.

Bez Conora ani ránu

První seznámení s hrou probíhá skrze úvodní zápas v kůži Conora McGregora, jež je tentokrát hlavní tváří nového ročníku (minule se na obalu hry musel tísnit společně s Rondou Rousey), a slouží mimo jiné i jako jednoduchý tutoriál, kdy si hráč osvojí základní pohybové dovednosti. Pokud jste fanoušky série, ovládání by vás nemělo nikterak překvapit, ačkoliv určité změny zde najdeme. Například krytí obličeje probíhá pomocí tlačítka R2, zatímco pro krytí těla je zapotřebí držet R2 + L2 zároveň. Veškeré kopy a údery mají rovněž určená tlačítka. Pro pohyb a úhybné manévry slouží analogové páčky. Přibylo samozřejmě i několik nových útočných kombinací, díky nimž si občas řádně zapletete prsty a naučit se veškerou paletu úderů a kopů zasluhuje určitý trénink.

Já osobně jsem si většinou pomáhal „tahákem“, jednoduše jsem si poznamenal, které kombinace má můj svěřenec nejsilnější a ty jsem v zápase praktikoval nejčastěji. Ono všeobecně je dobré do každého zápasu nastupovat s určitou taktikou, zvláště pokud víte, v čem vyniká váš soupeř. Vlétnout do oktagonu jako utržený vagón a doufat, že soupeře utlučete hned v prvním kole, se někdy může vyplatit, většinou ale nepočítejte s dobrým výsledkem. V horším případě skončí váš bojovník v tratolišti krve, případně v rohu oktagonu bude počítat hvězdičky. UFC nikdy nebylo o zápasení ve stylu „hrrr na krávu a je tele“. Opět je důležité hlídat si staminu, dostatečně si rozvrhnout síly a ve správný moment zasadit soupeři ten správný úder, popřípadě dostat jej na zem a ukončit zápas pomocí páky nebo škrcení.

Novinkou jsou zcela nové ukazatele poranění. V předchozím díle jako ukazatel sloužila silueta panáčka, kde nejvíce zasažené oblasti byly zvýrazněné červenou barvou. Tentokrát má každá část těla svůj vlastní ukazatel. Kromě sledování staminy se vyplatí sledovat i ostatní atributy. Svůj ukazatel mají i bloky a jakmile dojde k jejich vyčerpání, není váš svěřenec chráněn, v tu chvíli není nic lepšího než se zkusit vysmeknout a následně vyčkat, než se ukazatel opět doplní.




UFC pro všechny

V předchozích dvou dílech mi zápasení připadalo o něco více podobné skutečnému boji v oktagonu. Nerozumějte mi špatně, UFC 3 rozhodně není Mortal Kombat, avšak posun v hratelnosti je znát. Určitým způsobem do toho jistě zasahuje i zvolená obtížnost. Nejlehčí obtížnost je zároveň i největší arkádové zápasení a se zvyšující se obtížností hra získává větší míru simulátoru i daleko reálnější vzezření. Další otázkou zůstává, zdali tento krok EA Sports neudělali čistě záměrně a nesnaží se tak nalákat do hry i hráče ostatních bojovek. Napovídá tomu i nabídka herních režimů, jež oceníte především při hraní s kamarády. Zápasy v režimu Stand and Bang se odehrávají pouze ve stoje, naopak Submission Showdown pouze na podlaze oktagonu, problémem není ani uspořádat zápas, ve kterém jednoduše neztrácíte výdrž a nikdy nedojde ke KO. Nechybí ani režim Knockout, kde je naopak konec v podobě KO přímo vyžadován a o nevšední komentování zápasu se stará rapper Snoop Dogg.

„Na každý zápas je potřeba se důkladně připravit a svůj čas a těžce vybojované peníze dobře investovat.“

Poměrně velkých změn se dočkal režim kariéry. Bohužel, ani tentokrát jsme se nedočkali nějakého zajímavého příběhu, což autoři avizovali již před vydáním, takže jsme se zbytečně netěšili, ovšem solidní příběh bych si uměl v podobné hře představit téměř okamžitě. Škoda. Každopádně i tentokrát je hlavní úkol jasný, vytvořit z vašeho neznámého bojovníka naprostou legendu tohoto sportu. Na každý zápas je potřeba se důkladně připravit a svůj čas a těžce vybojované peníze dobře investovat. Příprava se skládá z tréninků, sparring tréninků, učení a propagace. Jak však se svým časem naložíte a na co se v přípravě zaměříte je zcela ve vaší režii. Pokud mohu poradit, osobně jsem se řídil pravidlem, že nic se nemá přehánět, jelikož například taková přemíra tréninku znamená větší pravděpodobnost zranění, které si následně ponese i do nadcházejícího zápasu.




Pro trénink je nutné zvolit si tělocvičnu. Ve hře jich najdete hned několik a jsou rozdělené podle jednotlivých bojových stylů. V UFC 3 jsou tedy tělocvičny zaměřené na box, jiu-jitsu, wrestling a další. V každé zlepšujete jiný styl, takže rozhodně není dobré zaměřit se pouze na jednu a zde setrvat. Správným tréninkem si totiž odemykáte nejenom nové údery, kopy a chvaty, ale postupně získáváte i perky neboli další zajímavé výhody. Sparring partner vás poté dokáže výborně připravit na konkrétního soupeře, díky čemuž budete vědět, co můžete v následujícím zápase od soupeře očekávat a s jakou strategií jej můžete zaskočit. Důležitou součástí kariéry je i propagace, jelikož o kom se nemluví, jako by nebyl. V této části tak můžete očekávat nejrůznější konference, focení, rozhovory pro televizi, setkání s fanoušky a brouzdání na sociální síti, kde na vás občas zareaguje i některý ze soupeřů, popřípadě fanoušci anebo moderátorka Megan Olivy, která občas vyskočí na obrazovku i v krátkém televizním vstupu, podobně jako je tomu ve skutečnosti.

Bohatá herní náplň

Životnost kariéry je tentokrát mnohem delší a celkově je tento režim mnohem zábavnější než v předchozím díle. Změn se dočkal i další herní mód, Ultimate Team. Sbírání kartiček je jednoduše pořád in. Váš tým může čítat až čtyři bojovníky, ať už vámi vytvořené, či skutečné, které získáte v některém z balíčků. Své svěřence pak pomocí dalších kartiček vylepšujete a zdokonalujete, abyste následně mohli vítězit v online i offline zápasení. Nechybí ani nejrůznější výzvy, denní úkoly a možnosti směňování. Velkým plusem je jednoznačně online zápasení, kde jsem se nesetkal s žádným zásadním problémem. Ba naopak, hra mi vždy velmi rychle našla soupeře a samotný souboj rovněž probíhal, co se týká technické stránky, zcela bez problému.

„Životnost kariéry je tentokrát mnohem delší a celkově je tento režim mnohem zábavnější než v předchozím díle.“

A to pořád ještě není herní obsah zcela vyčerpán, i to svědčí o tom, jakou cestu herní série od svého vzniku urazila, první díl by nyní vedle nejnovějšího UFC 3 vypadal jako velmi chudý příbuzný. Mimo online soupeření a možnosti vytváření turnajů ani tentokrát nechybí Live Eventy, přímo spjaté s reálnými zápasy portfolia UFC. Na zápasy je možné sázet, přičemž nemusíte skončit pouze u určení vítěze, ale vsadit si můžete i na to, v jakém kole dojde k ukončení zápasu, popřípadě jakým způsobem. V případě úspěšných tipů se můžete následně těšit na velmi zajímavé balíčky do režimu Ultimate Team.




Tohle už jsem někde viděl

Pokud někde autoři zaspali, pak se nebojím tvrdit, že v oblasti grafického zpracování. Posun je opravdu minimální, a to je předchozí díl starý téměř dva roky. V tiskové zprávě se EA Sports nechali slyšet, že v UFC 3 přibylo na 5 000 nových animací, což jim nechci upírat, avšak z technického zpracování jednoduše nikomu už brada nespadne. Alespoň, že dochází k mnohem menšímu výskytu bugů, kdy se končetiny nelidsky kroutily a občas působily gumovým dojmem. Palec nahoru si pak vývojáři zaslouží za opravdu rozsáhlý seznam bojovníků všech váhových kategorií, kteří jsou opravdu skvěle zpracováni. Naopak mnohem slabším dojmem na mě zapůsobil hudební doprovod, jež v minulosti obsahoval mnohem našlapanější pecky.

Herní série UFC stagnuje, alespoň tak na mě během prvních minut hra zapůsobila. Na první pohled mnoho novinek nepřináší a grafický kabátek již také zřejmě příliš neoslní, naštěstí herní obsah doznal určitých změn, a především kariéra je mnohem vydařenější než v minulém díle. Jedním dechem však musím dodat, že i tak si umím představit kariéru, ze které by se dalo vyždímat mnohem víc. Všeobecně však platí, že bohatý herní obsah je hlavním lákadlem třetího dílu, což společně s výbornou hratelností a solidním (i když již mírně okoukaným) grafickým zpracováním utváří další výborný díl série.

EA Sports UFC 3 koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

EA Sports UFC 3 na PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • velký herní obsah
  • široký výběr zápasníků a zápasnic
  • zajímavější režim kariéry
  • mnohem menší výskyt bugů
  • stále výborná hratelnost
  • kvalitní online zápasení

Vadí nám

  • okoukané grafické zpracování
  • slabší hudební doprovod
  • malé množství inovací

Verdikt: Fandové UFC zřejmě neodolají a budou spokojeni, ostatně lepší hra z prostředí oktagonu jednoduše není, pokud však vlastníte předchozí díl a zápasy z oktagonu sledujete pouze příležitostně, s koupí bych nijak nespěchal.

Hru ohodnotil také 1 čtenář známkou 8/10.

Lukaso23 (8) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (25 příspěvků), RAM rada! (21 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (16 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12139 příspěvků), DOTAZY (10 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (105 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (6 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (5 příspěvků), Nejmenší assassínek 🙂 (3 příspěvky), Vaše YT (354 příspěvků), STEAM -všechno sem (7086 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Běsnění Drákuly – deskovka

V mlze se plíží nebezpečný stín, toužící po krvi lovců. Postavíte se na stranu dravce, nebo se pokusíte transylvánské zlo zahnat?

Postava Drákuly fascinuje svět již od roku 1897, kdy vyšel deníkový román popisující běsy, jež rozpoutal rumunský kníže ve Velké Británii. Navíc upírská tématika v dnešní době zažívá svou renesanci, takže se nemůžeme divit, že došlo k vydání třetí verze (poprvé 1987, poté 2005) oblíbené deskovky Běsnění Drákuly. K revizi pravidel původního díla Stephena Handa se poprvé postavil čelem matador Kevin Wilson (Descent, Civilizace, Arkham Horror) a relativní nováček ve světě stolních her Frank Brooks obstaral aktuální podobu. Pojďte se s námi podívat, jak se povedla úprava honu na krvesaje v Evropě na přelomu 19. a 20. století.

Drákula se vrátil

Nikdo z přemožitelů (Lord Godalming, Dr. John Seward, Abraham Van Helsing, Mína Harkerová) zřejmě neočekávali návrat krutého vládce upírů. Pokud ano, tak určitě ne tak brzy. Již osm let po událostech na Drákulově hradu v hlubokých lesích Transylvánie se stín rumunského hraběte šíří po starém kontinentu. Čtveřice hrdinů se chtíc, nechtíc musí postavit prastarému zlu, nabrousit nože, odlít posvátné kulky a připravit dostatečnou zásobu česneku. Nic se nesmí podcenit, aby mohli po několikáté úspěšně vzdorovat své nemesis.

Principem recenzované deskovky je souboj dobra a zla na kulisách Evropy v roce 1898. Úkol lovců (jeden až čtyři hráči) spočívá v poražení Drákuly tím, že mu utrží 15 zranění dříve, než dosáhne svých 13 vítězných bodů. Pán všeho upírstva je ovládán jediným hráčem, který svým soupeřům klade do cesty řadu překážek, aby jim jejich pátrání po své osobě dostatečně ztížil. Sám zatím vytváří hustou pavučinu mezi evropskými městy, v nichž rozšiřuje svůj vliv.




Lovci do zbraně

Skvadra lovců potěší především hráče, kteří chtějí během deskovkového zápolení být co nejvíce aktivní. Z portfolia sedmi akcí totiž můžete velmi často míchat nečekané kombinace, jež Drákula neočekává a pak je jen otázkou času, kdy mu zatnete tipec. Během denního cyklu můžete provést dvě akce – jednu při svitu slunce, druhou pod rouškou tmy. Jediné omezení možností v sobě obsahuje pohyb, protože ten lze vykonat pouze přes den. Měnit pozice můžete po cestách (jedna za kolo) nebo pomocí vlaku s příslušnou jízdenkou (bílá a žlutá trasa). Pokud se rozhodnete plout po moři, noční fáze akcí se vás netýká (ty probíhají pouze na pevnině).

Vlakový lístek získáte v rámci další akce, během níž si vyberete náhodně jednu jízdenku ze zásoby (nemůžete u sebe mít více než dvě). Zásobit se můžete také předměty (pouze ve velkých městech) a získat kartu události (přes den dobíráte shora balíčku a Drákulovy zahazujete, v noci pokoušíte štěstěnu ze spodní části a v případě Drákulovy karty mu ji předáte). Pokud se střetne v jedné metropoli více lovců, mohou spolu obchodovat a vyměnit si některé ze svých předmětů, aniž by je Drákula spatřil (jinak musí být hovor u stolu veřejný, aby jej mohl slyšet i transylvánský tyran).

Dále můžete pátrat v místech, na nichž byla odhalena Drákulova přítomnost a pokusit se v libovolném pořadí čelit všem nástrahám, které pro vás pán zla připravil. Během prolamovaní překážek a likvidace upírských či lidských nohsledů můžete utržit nejedno zranění. Proto se občas vyplatí místo aktivních akcí odpočívat a vyléčit tak jeden ze šrámů na vašem těle.

Polední možností, jak využít svého tahu, je zvolit nabízené speciální akce. Mohou být uvedeny na získaných kartách událostí nebo přímo u postav jako jejich charakteristické vlastnosti. Lord Godalming získává větší množství lístků a předmětů, Dr. John Seward umí léčit spolubojovníky ve stejném městě a vlastnit čtyři karty událostí. Van Helsing může obchodovat s událostmi, navíc i s hrdiny v jiných městech, a má větší odolnost vůči nabroušeným zubům upírů, zatímco Mína Harkerová po prvním zahryznutí omdlévá. Její slabina se vyvažuje propojením s Drákulovou vůlí, takže jej může vyzvat, aby odpověděl, zda je ve stejném regionu jako ona (a Drákula musí pravdivě odpovědět).

Pořadí hrdinů na tahu je pevně určeno. Lze jej zaměnit pouze při využití specifických událostí. Takže stejně jako hráči lovců, také Drákula může kalkulovat s možnostmi vývoje situace. Běsnění Drákuly je totiž velmi pevně spjato s dedukcí, co udělá hráč ve svém dalším tahu. Napětí roste tím více, že v počátcích se pohyb krvežíznivého dravce ukrývá v nepřirozené mlze, jíž musí pronásledovatelé proniknout.




Drákulova role

Vžití se do role rumunského ostrozuba nevyžaduje tak velký důraz na rozhodnutí mezi volbou akce. Místo toho musí dumat nad všemi možnostmi svého pohybu, aby byl odhalen co nejpozději, nejlépe vůbec. Překážkou je cestování po moři (krvesajům voda nedělá dobře, takže přijdete o dva životy; navíc karty moře mají jiný rub, takže honci poznají, že plujete) či riziko návštěvy domovského hradu (opět jiný rub), kde si však můžete vyléčit pět zranění.

Unikat rentgenovému pohledu lovců však nejde věčně. Postavy hrdinů totiž příchodem do města, kde se Drákula pohyboval, odkryjí jeho stopu, po níž se budou dravě hnát. Upírský vévoda totiž své kroky zaznamenává na polích Cesty, kde musí odložit kartu své aktuální pozice, čímž si vytvoří v dané lokaci úkryt. V daném místě však může přichystat pár nemilých překvapení v rámci fáze střetnutí.

Jestliže lovec prozkoumá odhalenou oblast, vyhodnotí karty střetnutí (popsáno výše), ale v případě, že se dostanou až na konec Cesty (šest tahů), dojde k vyhodnocení mnohem silnějších efektů. Může se zrodit nový vampýr, dojde ke zmatení lovců či jiné kulišárně, zakrývající Drákulovy úmysly. Dané efekty nemusíte vůbec vyhodnotit, protože velká část úspěšného pokoření lovců bude záležet na schopnosti nemrtvého pokušitele mást protivníky, blufovat a provádět nečekané kroky.

Pokud se rozhodnete hrát pokročilejší verzi (doporučujeme až po pár odehraných partiích), dostanou se vám do ruky mnohem propracovanější mechaniky, které dají Drákulovi více možností, čímž je práce Van Helsingovy party mnohem obtížnější. Milovník znesvěcené půdy bude moci vytvořit doupata, z nichž se budou stávat pro lovce mnohem nebezpečnější oblasti díky kumulaci karet střetnutí. Navíc má k dispozici pětici karet moci, které z něj učiní opravdového mistra klamu, což jeho pronásledovatele opravdu nepotěší.




Na nože

Během taktického stěhování postav po mapě může dojít ke střetu mezi objeveným Drákulou (může zaútočit během noci sám) a pronásledovateli, pokud se nachází ve stejném městě. K propuknutí násilí dochází vždy před aktivními fázemi, tedy při svítání a soumraku. Pokud se však pán temnot skrývá na moři, musí si na něj lovci počkat na souši v přístavu, kde je možno vést boj.

Konfrontace s jedním nebo více lovci (to už má hrabě průšvih, protože si vybírá cíl útoku a ostatní na něj mohou beze strachu útočit) probíhá na základě vybírání a odhalování karet. Na základě jednoduché mechaniky si hráči přidávají zranění, dokud není některý z nich poražen. Pokud Drákula utrží patnáctý zásah, vyhrávají předchůdci Buffy celou hru. V případě, že je přemožen lovec (je vícekrát kousnut, popř. počet zranění překoná jeho vitalitu), musí se přesunout do nemocnice, kde přijde o všechno vybavení.

Po stopách zla

Zda sledujete naše deskovkové speciály delší čas, určitě vám není systém her „jeden proti všem“ cizí. Setkali jsme se s ním v rámci ovládání démonů proti mariňákům v Doomu nebo při lovu přeživších na mimozemské planetě sběratelstvím posedlým monstrem v Nejsme tu sami. Jestli holdujete danému typu zážitků, Běsnění Drákuly by vás během herní doby okolo dvou až tří hodin nemělo zklamat. Určitě jej však doporučujeme k vyzkoušení i hráčům v těchto vodách nezkušeným, protože kooperačně soupeřivý prvek je u stolních her velmi osvěžující záležitostí.

Lákavé téma zcela jistě přitáhne zraky fanoušky ostrých špičáků toužících po hemoglobinu v lidské krvi. Přitom životodárná tekutina proudící v žilách není ústředním tématem Běsnění Drákuly. Hlavní myšlenkou je pronásledování hraběte a sledování jeho pohybu, aby jej mohli lovci zlikvidovat jednou pro vždy. Pro absolutní ponoření do hry musíte zvládnout během cestování operativně pracovat s kartami událostí a předmětů (doplněny jsou atmosférickým textem), které jsou naštěstí v české lokalizaci. Pod křídly ADC Blackfire, místního distributora deskovky, se o překlad postaral Filip Stránský.




V případě, že jste vlastníkem jedné z předešlých verzí, zjistíte, že si Fantasy Flight Games s úpravou pravidel a principů původních verzí dali dost práce. Máte před sebou větší a přehlednější mapu, upravené vnímání času, změny v průběhu boje, inovativní prvek zoufalství a další transformace, které dělají z aktuální podoby Běsnění Drákuly mnohem atraktivnější záležitost odpovídající nárokům dnešních hráčů.

Líbí se nám

– možnost hrát za Drákulu i Van Helsinga
– velké množství voleb
– nutnost předvídat situaci, resp. blufovat (za Drákulu)
– napětí až do konce
– grafický vizuál (kromě postavy na krabici, to se moc nepovedlo)
– zajímavá mechanika střetů
– nutnost kooperace, ale bez jednoho lídra (nevíte, co mají spoluhráči na ruce)

Vadí nám

– pokud je předvídatelný hráč Drákuly, není jeho pokoření velkou výzvou

Deskovou hru Běsnění Drákuly koupíte v obchodě Xzone.cz.

Další aktuální články

Dragon Quest Builders

Čtvrtek 8.2.2018 18:30 – Konečně si můžete vytvořit vlastní svět série Dragon Quest také na konzoli Nintendo Switch. Stojí tato práce vůbec za to nebo jde pouze o náhražku populárního… Přečíst celý článek »

Metro Exodus – postapokalyptický výlet

Středa 7.2.2018 18:20 – Nové informace o pokračování série Metro naznačují, co nás čeká během dlouhé cesty napříč zdevastovaným Ruskem a co se změnilo oproti předešlým dílům. Přečíst celý článek »

HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (25 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12133 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (10 příspěvků), DOTAZY (10 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (5 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (4 příspěvky), Vaše YT (354 příspěvků), Nejmenší assassínek 🙂 (2 příspěvky), Trance – TOTY – Top 10 (463 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (99 příspěvků), STEAM -všechno sem (7086 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

InnerSpace

Hledejte střípky historie pestrobarevného světa Inverse.

Hráli jsme na: PS4

Nebudeme si nic nalhávat, žijeme v uspěchaném světě, takže si užíváme každou chvilku, kdy si můžeme odfrknout. Zřejmě proto mají relativně velký úspěch hry meditačního charakteru jako Journey, Flower, Abzu či chystané Sky (exkluzivně pro Apple). Na vlně oblíbenosti plynulých a poklidných zážitků v graficky zajímavých světech se snaží se svou prvotinou InnerSpace svézt studio PolyKnight Games, které úspěšně podpořili svými penězi lidé na Kickstarteru v roce 2014. Jak se kamarádům ze studentských let povedlo simulovat brouzdání umírajícím světem, v němž otvíráte nové lokace na základě prostorových puzzlů?

Sejde se archeolog a kartograf…

U relaxačních záležitostí bychom hledali příběh lupou. Jistě, pro zvídavé hráče mají tvůrci přichystané pomrknutí a náznaky reálií o navštívených světech. PolyKnight Games se pokusili představit mnohem propracovanější příběh. Otázkou však je, zda se na něj raději neměli vykašlat.



Základní premisa se drží zápletky o prozkoumávání rozpadajícího se světa Inverse, z něhož se dvojice aktérů z podnadpisu snaží prchnout. Sami se vžijete do kůže kartografa, který neváhá prozkoumat všelijaká zákoutí pomocí svého stroje schopného létat či se potápět. Archeolog vás neustále nabádá, abyste aktivovali prastará zařízení a cestou se ještě věnovali hledání archaických artefaktů poskytujících při plném složení vašemu vzdušnému a podvodnímu plavidlu všelijaké bonusy.

Staticky realizované vyprávění o osudech historika na futuristickém parníku a jeho průzkumné podpory osvěží přítomnost vizuálně originálně zpracovaných polobohů, kteří dříve chránili a ovládali svět. Během vašeho pobytu v různých koutech Inverse se je pokusíte zachránit, abyste odhalili střípky historie a získali větší sílu Větru. Vzdušné proudy jsou totiž hlavním motorem místního klimatu. Jak sami vidíte, příběh má možná zajímavou premisu, ale moc si od něj neslibujte, protože vyzní úplně do ztracena a místo zápletky budete svou pozornost věnovat spíše prostorovým hádankám.

„První, co vás zaujme v barvami hrajícím prostředí, budou bílé blánovité útvary, jež v sobě ukrývají pozůstatky mocného Větru.“

Křídlo jako břitva

První, co vás zaujme v barvami hrajícím prostředí, budou bílé blánovité útvary, jež v sobě ukrývají pozůstatky mocného Větru. Nejenže jeho sběrem posilujete svou schopnost využít nalezené artefakty, ale mnohdy vás také nasměrují k důmyslně ukryté součástce archaického zařízení či k možnému řešení logického úkolu. Kdo si bude létat jen tak pro radost ze sbírání, tak má šanci splnit místní zadání a postoupit do další krajiny (což je, řekněme si na rovinu, podivné).

Největší překážkou vaší průzkumné činnosti je absolutní nepřehlednost během letu. Chvilku si budete zvykat na nalézání stěžejních bodů objeveného místa, jež vám umožní orientaci v prostoru. Ale pořád nebudete mít vyhráno. Vaše letadélko má tendenci se od všech povrchů odrážet, čímž splaší kameru a vy totálně ztratíte přehled nad celou situací. Občas se dokonce v odrazech tak zacyklíte, že vás hra raději milosrdně přenese do poklidnějších koutů mapy, odkud můžete ve své činnosti pokračovat.



Létání totiž není nic snadného. Z několika různých modelů aeroplánů (hadrový typ, perutě z klaviatury či blanitá křídla netopýra – každý má své vlastnosti) si vyvolíte svého oblíbence, který bude velmi citlivě reagovat na vaše pokyny. Pokud budete chtít udělat rychlou otočku, budete manévr dlouze trénovat do jeho pečlivého provedení. A věřte, že se vám každá nalétaná minuta započítá k dobru, protože v rámci logických překážek budete muset přesekávat napnutá lana, kosit svítivé parazitující rostliny či spínat mechanické páky, což bez pečlivé koordinace pohybů půjde velmi ztuha.

Jak jsem již naznačil, prastará stvoření vládnoucí světu rozeseli útržky Větru nejen v ovzduší, ale velké množství najdete také pod vodou. Během okamžiku se můžete ponořit pod hladinu, kde se ze svižné poletuchy stane rozvážně se pohybující ponorka. Snímání mořského dna je v rámci ovládání mnohem přívětivější, protože na všechno máte dostatek času. Škoda, že podvodních úkolů je minimum, byl bych rád alespoň za poloviční herní dobu strávenou pod hladinou.

„Často se tak dostanete na místa dosud neodhalená, na nichž se může skrývat řešení vašeho problému nebo součástka archaických strojů, které budete analyzovat v jednoduchém badatelském módu.“

Vzhůru dolů

Pestré barvy, prapodivné tvary a šílené rotace vašeho letounu mohou učinit z pohodového letu nepřehledný maglajz. Naštěstí se můžete v pohodě orientovat pomocí bíle zářících orbů, které váš stroj zachytí. Následně se v klidu rozmyslíte, kterým směrem se z přitahovacího zařízení necháte vystřelit. Systém „rozhleden“ se vyplatí využívat především při plnění úkolů, když si budete myslet, že jste přehlédli důležitý tunel či spínač.

Tvůrci šli hráčům naproti a důležitá místa označili proudícím vzduchem, jenž přímo láká, abyste následovali směr vánku. Často se tak dostanete na místa dosud neodhalená, na nichž se může skrývat řešení vašeho problému (velmi často blankytně zářící koule, které musíte roztříštit) nebo součástka archaických strojů, které budete analyzovat v jednoduchém badatelském módu.



I když mechanika větrných toků funguje docela slušně, měl jsem často problém dokončit puzzly daného prostoru a posunout se dál. Stačí jedna záludně schovaná páka nebo nedůrazně označený rozbitný prostor a poletujete po mapě jako blázni a zkoušíte do všeho narážet, jestli se náhodou nedostaví kýžený postup. Rozhodně by pomohl systém nápovědy při dlouhém bloudění (alespoň jako možnost v menu), protože některé záseky opravdu hráče demotivují (a dost často jsou to úplné banality, které jste možná zkusili, ale jen ze špatného směru).

Pestrá paleta

Z přiložených obrázků sami vidíte, že se grafici nebáli použít širokou škálu barev. Tvůrcům se rozhodně nedá upřít fantazie, díky níž se setkáte s prostředím a tvory, jež si každý vyloží po svém. Především podmořský svět působí sympaticky živoucím dojmem, v němž se po vás ve vlnách sápají rostliny na členitém dně. Vzdušný prostor se míhá všudypřítomnými částicemi a houfy neonově modrých motýlků, z nichž někteří větší budou vašimi průvodci během plnění úkolů (prostě je budete pronásledovat spletitými chodbami, než dorazíte do cíle cesty).

„Uklidňující melodie, hrající u relaxačně laděných titulů důležitou roli, zbytečně potichu brumlají v pozadí a ve své podstatě si jich ani nevšimnete.“

Sympaticky působí destrukce některých prvků prostředí. Především přesekáváním nosných lan ovlivňujete vzezření mapy a zároveň si můžete otevřít některou z tajných chodeb vedoucích k reliktům minulosti. Já si užil nejvíce prostor s podivnou bytostí, u jejíž hlavy svítí slunci podobný objekt. Tady se hračičkům naskýtá mnoho možností, jak vypilovat své naváděcí schopnosti a naučit se přetínat provazy s přesností mistra.

Výše uvedená vizuální chvála má ovšem obrovskou pihu na kráse. Občas se mi totiž propadávaly textury, resp. se dokonce ztrácely. Během zběsilého letu vás to může natolik rozhodit, že skončíte po sérii nezvladatelných odrazů neznámo kde. V některých chvílích možná šlo o umělecký záměr, ale troufnu si tvrdit, že u valné většiny problémů se jednalo spíše o chybný kód.



Slabší chvilku si vybralo ozvučení díla. Převahu má po většinu herní doby, která čítá okolo šesti hodin, směsice podivných zvuků cinkavého charakteru při kontaktu s okolím, případně úplné ticho. Uklidňující melodie, hrající u relaxačně laděných titulů důležitou roli, zbytečně potichu brumlají v pozadí a ve své podstatě si jich ani nevšimnete. Stejně tak zapomeňte na jakýkoliv pokus o dabing, vše se odbude několika syntetickými zvuky (někdy až nepříjemnými), s nimiž si musíte vystačit. Vše zamrzí o to více, že se v několika chvílích objevuje skrytý potenciál (třeba hudební motivy pronásledovaných modrých ptáků).

Není všechno zlato, co se třpytí

Na první pohled působí titul InnerSpace jako barevná variace na pohodové zkoumání podivně fungujícího světa. Pod lákavým vizuálem se ovšem skrývá dílo, které nemůžeme úplně s klidným srdcem doporučit. Občas narazíte na řadu pěkně navržených prostor, s nímž korespondují také důmyslně laděné postupně se vyvíjející puzzly. Ale na druhou stranu se setkáte se záseky značně znepříjemňujícími hraní občasným propadáváním textur a s nevýrazným hudebním doprovodem. Za prvotinu studia PolyKnight Games zaplatíte mírně přes 500 Kč, což na nově vydaný titul není mnoho, musíte však zvážit, zda se nepoohlédnete jinde.

InnerSpace na PC, PS4, Xbox One, SwitchHodnocení hry

Líbí se nám

  • design úrovní
  • specifické grafické zpracování světa
  • některé hádanky mají několik propletených vrstev
  • radost z průzkumu skrytých zákoutí
  • chování stroje pod vodou
  • po ovládnutí aeroplánu pocit letu (chce to ale cvik)

Vadí nám

  • nevýrazný příběh
  • občasné technické problémy
  • nepřehlednost některých pasáží (především ve stísněných prostorách)

Verdikt: Z titulu PolyKnight Games máme rozporuplné pocity. Příjemné chvíle létání v pěkně navržených úrovních pestrých barev, netradičně navržené postavy polobohů a objevování tajných prostor ničí technické nedodělky a chaotické momenty, při nichž ztrácíte kontrolu nad svým strojem. InnerSpace za vyzkoušení stojí, jsou ovšem i lepší kousky s relaxačním nádechem.

Hra zatím neobdržela žádná čtenářská hodnocení. (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Náhodné myšlenky a události dne (12130 příspěvků), HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (10 příspěvků), DOTAZY (9 příspěvků), Vaše YT (356 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (5 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (5 příspěvků), STEAM -všechno sem (7086 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (3 příspěvky), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (99 příspěvků), Trance – TOTY – Top 10 (463 příspěvků), Prodej: EIZO FORIS FG2421 – 240Hz (1 příspěvek)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Dragon Quest Builders

Konečně si můžete vytvořit vlastní svět série Dragon Quest také na konzoli Nintendo Switch. Stojí tato práce vůbec za to nebo jde pouze o náhražku populárního Minecraftu?

Říkejte si, co chcete, ale Minecraft prostě je (a určitě ještě chvíli bude) stále populární. Věková hranice jeho hráčů sice od vydání pomalu ale jistě klesá, ale když se Minecraft poprvé objevil na Steamu, byli jeho hráči celkem specifickou skupinou. Šlo většinou o mé tehdejší vrstevníky, kteří měli pocit naprosté retro svobody v tom, co můžou všechno dělat. Navíc v populárním kabátě jakoby her z 80tých let. Dnes je ale předmětem jiná stavitelská hra s otevřeným světem, která si toho z Minecraftu hodně půjčila. Řeč je o spin-offu série Dragon Quest s podtitulem Builders.

Pojďme stavět!

Primární zásadou hry Dragon Quest Builders je dolování materiálů a jejich následné použití coby stavebních prvků. Asi byste ani nic jiného nečekali a dokonce i má dcera po několika hodinách pobytu ve hře řekla dost významnou větu: „Ono to je vlastně něco jako Minecraft, ne?” A byla svým tvrzením pravdě hodně blízko, ale ani netušila, jak nepravdivá a vzdálená skutečnosti může tahle věta také být. Protože stejně jako byl Minecraft ze začátku vyhledávaný pouze úzkou skupinou hráčů, dovolím si tvrdit, že Dragon Quest Builders zaujme hlavně fanoušky série a ne současné “minecrafťáky”. Což není vůbec na škodu.

Pokud je vám série Dragon Quest neznámá, bude vám po spuštění hry nejspíš vadit její jednoduchost a rychlost, se kterou jste uvedeni do obrazu. Protože vyšel titul Dragon Quest Builders u příležitosti 30. výročí série, nebylo určitě jednoduché vystavět nějakou novou příběhovou linii, která by zapadala do současného univerza. Proto se ocitnete v paralelním světě, ve kterém náš hrdina prohrál finální bitvu se zlým Dragonlordem a celou zemi zachvátil chaos a dobyla ji monstra. Vás probudí ze spánku Guardian Spirit a protože jste legendárním stavitelem, můžete znovu obnovit pořádek v magickém světě Alefgard. Pokud se vše podaří, vrátíte mu jeho zašlou slávu a vyvedete jej z temnoty.

„Protože vyšel titul Dragon Quest Builders u příležitosti 30. výročí série, nebylo určitě jednoduché vystavět nějakou novou příběhovou linii, která by zapadala do současného univerza. Proto se ocitnete v paralelním světě, ve kterém náš hrdina prohrál finální bitvu se zlým Dragonlordem.”

Vraťme se ale zpět k samotnému hraní. Na začátku si můžete svého avatara lehce upravit. Zapomeňte ale na dlouhé hodiny strávené u personalizace. Tady toho moc nenaděláte. Určíte mu pohlaví, barvu vlasů a očí a… nic víc. A to je ještě postavička na obrazovce velmi malá, a tak třeba změna barvy očí nejde ani pořádně vidět. Ještě tak možná když hrajete na televizi, ale v handheld režimu konzole jde o takřka neviditelné změny. Vaše alter ego si totiž nemůžete ani natočit a ani přiblížit. Což je určitě škoda.

Jenže ono to moc nevadí. Pokud jste už někdy nějaký Dragon Quest hráli, ani vás to moc nepřekvapí. Ono letmé seznámení s příběhem proběhne pomocí několika řádek nenadabovaného textu a už jste pobízeni objevovat okolí. Výhodou je, že vlastně nemusíte nic hledat a nepotřebujete tak dlouhý tutoriál. Přesně totiž víte, jaký ovládací prvek vyvolá menu s nabídkou, kde jsou schované úkoly nebo jak si přidat výbavu. Vše je takřka totožné jako tomu bylo u sedmého, osmého nebo třeba devátého Dragon Questu na 3DSku, a tak vylezete z kobky na denní světlo a vzhůru do nejbližších rozvalin. Zaběhnete pro trochu hlíny, uděláte pár rohoží na spaní, do díry ve zdi hodíte nové slaměné dveře, do rohu zapíchnete pochodeň a první bydlení je tady.

„Výhodou je, že vlastně nemusíte nic hledat a nepotřebujete tak dlouhý tutoriál. Přesně totiž víte, jaký ovládací prvek vyvolá menu s nabídkou, kde jsou schované úkoly nebo jak si přidat výbavu.”

Pak už to jde prakticky samo. Začnete se učit vyrábět nové vybavení pro sebe, lepší a odolnější předměty a vybavení budov, a protože nechcete bydlet sami, poohlédnete se po kamarádech. Prvního získáte tak nějak automaticky, na další dostanete nějaké tipy, kde by se mohli nacházet, a tak si časem přivedete kováře, bojovníka a další vám poradí kde najít někoho, kdo vás třeba naučí vyrábět silnější zbraně.




Dej cihlu k cihle…

Hlavním problémem u Dragon Quest Builders je ale podle mého názoru jeho naprostá volnost. Tak obrovská, že se často přistihnete při tom, že raději hledáte nové nerosty a zkoušíte se dostat na nový vrchol hory, než abyste zjistili něco nového, proč tady vlastně jste. I když to už vlastně víte. Samozřejmě že nejde jen o bezduché objevování a dopředu vás žene několik různých věcí. Třeba úkoly vašich spolubydlících a jejich touha zvelebovat rozrůstající se městečko a třeba i chuť učit se vyrábět nové předměty. Také budete muset své sídlo ubránit před útoky monster, které se třeba v nočních hodinách stupňují, a tak se zase vydáte objevovat další a další lokality a začnete domů nosit nové materiály. Víceméně nejde o nijak složitý herní systém, který se vám navíc dostane do krve velmi rychle.

„V Dragon Quest Builders totiž není prioritou vylepšování své postavy, ale svého města, ke kterému dochází prostřednictvím výroby nového vybavení a stavěním domů z lepších materiálů.”

Bohužel je hledání materiálů a toulání se po okolí natolik zábavné, že se vám ani nechce pokračovat v příběhu o záchraně zdejšího světa. Ten se vám sice občas připomene prostřednictvím různých, náhodně přicházejících vizí ve spánku. Občas se něco nového dovíte i po dosažení vyššího levelu vašeho bydlení. V Dragon Quest Builders totiž není prioritou vylepšování své postavy, ale svého města, ke kterému dochází prostřednictvím výroby nového vybavení a stavěním domů z lepších materiálů. Za kamennou budovu získáte více bodů než za hliněnou. Postavením obranného valu si nezvýšíte jen obranu, ale dostanete i bodíky navíc. Nahrazení slaměné podlahy kamennou nebo kobercem je také ohodnoceno příslušným počtem bodíků, ale zapomínat nesmíte ani na drobnosti.




Louče tak časem vyměníte za kovové svícny nebo za kamenná ohniště. Dřevěné dveře a postele jsou lepší, a lépe bodované, než slaměné a sem tam umístěný stůl, doplněný křesílky a knihou, taky není úplně k zahození.

Své postavě pomáháte zase lepší výbavou a za některé splněné úkoly dostanete Seed of Life, za které se vám o pár bodíků zvedne množství HP. O život vás samozřejmě mohou připravit všudypřítomná monstra, jejichž škála se pohybuje od nejzákladnějších Slimů, přes kostlivce, duchy, oživlé stromy, až třeba po draky a obvyklé kamenné golemy. Příjemné je, že nejde o nové potvůrky, ale o staré známé z řadových Dragon Questů. Prostě paráda!

Proč Switch ano a proč ne

Dragon Quest Builders ale nejsou žádnou novou hrou. Poprvé tento titul vyšel v Japonsku už v lednu roku 2016 na PlayStation 3, PlayStation 4 a Vitě. V říjnu stejného roku se dostala i na západ, jen bez PS3 verze a v těchto dnech se rozšířila i na Nintendo Switch. Dovolím si tvrdit, že až na Switchi dokážete plně využít její potenciál. Grafický vzhled se hodně drží Dragon Questu, ale je tak nějak propracovanější a živější. Na druhé straně, i pokud půjdete vyloženě cestou plnění úkolů a snahou držet se příběhové linie, strávíte dost času sběrem materiálů, dolováním a také sběrem a vařením jídla. Vaše postava sice může v boji přijít o část HP, ale hned vedle healthbaru je měřidlo hladu. A sami víte, že když máte hlad, není to zrovna dobře.

Bohužel se na hře dá najít pár drobností, které kazí celkový dojem z hraní. Třeba u pohybu velmi chybí úkroky. Drobnost, ale při prvotní stavbě čehokoli z kvádrů by se možnost úkroku stranou velice hodila. Ono trefit se s kostičkou přesně na místo kam chcete, není úplně snadné. Asi za to může citlivost ovládání, ale zase si neumím představit, čím by se úkroky mohly dělat. Šipky slouží k pohybu v rychlém inventáři, R1 a L1 zase pro zvednutí pohledu postavičky výš nebo níž. Několikrát jsem ale při stavbě automaticky sáhl na šipku vlevo nebo vpravo, čímž jsem se přesunul na jinou položku v seznamu a pak jsem v boji zjistil, že se nemůžu léčit.




Dále se mi několikrát stalo, že jsem akční klávesu A nedokázal použít k tomu, k čemu jsem ji zrovna použít chtěl. Hlavně když jsem byl ve městě a místo spuštění rozhovoru jsem pořád otvíral a zavíral dveře nebo si otvíral inventář. A taky mi občas skončilo NPC v předmětu, který jsem zrovna držel v ruce. Ale to v dnešní době působí spíše legračně.

Nicméně přes to všechno jsou Dragon Quest Builders velmi příjemným a všestranným titulem, ve kterém se vždy najednou staráte o více věcí, a tak je třeba fajn trávit důležité části hry (příběhové části a questy) s ovladačem v ruce a koukat se na velkou televizi. Kdežto nudnější části, kdy sbíráte materiál a vyrábíte předměty, můžete v klidu odbýt v handheld režimu třeba v čekárně u doktora nebo ve vlaku. Plus, pokud vás někdy bavil některý z dílů Dragon Questu, včetně akčnější věci Dragon Quest Heroes, jsou Dragon Quest Builders určeny přesně pro vás. Pevně věřím, že budete nadšeni!

Dragon Quest Builders koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Dragon Quest Builders na SwitchHodnocení hry

Líbí se nám

  • vzhled typický pro sérii Dragon Quest
  • jednoduchost
  • hudební doprovod inspirovaný prvním Dragon Questem
  • možnost strávit ve hře nekonečně mnoho času
  • radost se získání nových materiálů
  • systém opotřebení používané výbavy

Vadí nám

  • občasné problémy s ovládáním

Verdikt: Dragon Quest Builders jsou velmi komplexním titulem s příjemně pohádkovým laděním. Rozhodně by si je neměli nechat ujít všichni fanoušci série, protože kromě výstavby města a obnově zašlého království země Alefgard, nabízí kupu zajímavých vedlejších postav a úkolů, se kterými strávíte mnoho hodin zábavy. Anebo se prostě můžete toulat a hledat pozůstatky po dávných dobách.

Hru ohodnotil také 1 čtenář známkou 8/10.

Lestat19 (8) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Náhodné myšlenky a události dne (12130 příspěvků), DOTAZY (6 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (3 příspěvky), Kingdom Come: Deliverance (3 příspěvky), STEAM -všechno sem (7086 příspěvků), Vaše YT (354 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (99 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (2 příspěvky), Trance – TOTY – Top 10 (463 příspěvků), Prodej: EIZO FORIS FG2421 – 240Hz (1 příspěvek), Mafia 1 remastered (8 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Metro Exodus – postapokalyptický výlet

Nové informace o pokračování série Metro naznačují, co nás čeká během dlouhé cesty napříč zdevastovaným Ruskem a co se změnilo oproti předešlým dílům.

Je to už několik měsíců, co došlo na odhalení Metra Exodus, velkolepého pokračování úspěšné série, ve které jsme zavítali do tunelů moskevského metra, v němž přežívají zbytky lidstva po ničivé jaderné válce. Od té doby jsme se dočkali spíše letmých informací, ale nyní máme díky americkému časopisu Game Informer konečně k dispozici větší množství konkrétních novinek. Když je spojíme s již známými věcmi a znalostmi knižního Metra 2035, pomáhají utvořit ucelenější přehled o tom, co Exodus nabídne a jak se bude lišit od předešlých dílů, kterými jsou dnes už kultovní tituly Metro 2033 a Metro: Last Light, později vydané ve vylepšené podobě zvané Metro Redux. Doporučuji nasadit si plynovou masku, překontrolovat stav munice, pustit si hudební doprovod prvního traileru hry a připravit se na velký krok do postapokalyptického neznáma.

Informace a obrázky v preview pochází převážně z článku amerického papírového magazínu Game Informer, konkrétně z digitální verze, kterou redakce Zingu zakoupila. Text obsahuje i starší, již známé informace, přičemž některé věci zmíněné v Game Informeru nejsou v preview zahrnuty. Jedná se zejména o podrobný popis průběhu konkrétních hratelných pasáží.

Varování: Článek obsahuje spoilery spojené s dějem Metra: Last Light.

Mám rád vlaky, co někam jedou

Metro Exodus se odehrává dva roky po událostech Metra: Last Light. Záhadní Temní zakročili v beznadějném boji mezi Řádem a vojáky Rudé trasy, postarali se o Rudé a vzali tak hlavnímu hrdinovi Arťomovi důvod bunkr zničit a spolu s ním i sebe a své spolubojovníky. Exodus tedy navazuje na dobrý konec Last Light a nyní se Arťom podobně jako v knižním Metru 2035, z něhož Exodus částečně vychází, pravidelně vydává na povrch zdevastované Moskvy, protože je přesvědčen, že jednou rádiem zachytil signál z vnějšího světa. Proto se stále vrací na stejné místo a snaží se o navázání kontaktu. Ostatní obyvatelé metra však Arťoma považují za blázna a jsou přesvědčení, že nikdo jiný na světě nezbyl. Nedůvěrou nešetří ani manželka Aňa a velící důstojník a tchán Miller (také známý jako Melnik). Ten už není upoután na vozíku, nohy mu nahrazují mechanické protézy, přičemž tvrdí, že venku lidi nic nečeká. Všichni by se zkrátka měli soustředit na udržování pořádku v metru, což je koneckonců poslání Řádu, tedy frakce, do níž Arťom, Aňa i Miller spadají.



Časem se však podaří přesvědčit Aňu, aby Arťoma doprovodila na povrch při dalším pokusu o navázání kontaktu. Její nedůvěra stále trvá, ale poslední výprava málem stála Arťoma život, protože nebýt záchrany z rukou ostatních hraničářů Řádu, byl by převálcován značným množstvím hlídačů, kteří patří mezi známé mutanty obývající zamrzlý povrch Moskvy (vrátit se mají i velcí okřídlení démoni). Pomocná ruka Aňy jakožto schopné ostřelovačky se tedy jistě může hodit, protože na rozdíl od knižní předlohy jsou mutanti stále velkou hrozbou. Následně se ale ukáže, že tentokrát si žádá pozornost něco jiného než další smečka hlídačů. Arťom a Aňa během výpravy uslyší zvuk, který nikdo z metra neslyšel celé roky – zvuk projíždějícího vlaku. Než však stihnou zjistit, o co sakra jde, jsou lapeni uvnitř projíždějící dodávky a do obličejů jim míří zbraně vojáků.

Tak začíná příběh, který se zaměřuje na únik Řádu z Moskvy, a to právě pomocí vlaku. Konkrétně jde o parní lokomotivu pojmenovanou Aurora. Zatím nevíme, proč se Řád rozhodnul opustit Moskvu, hlavní ale je, že tyto události vedou k velké výpravě, jež hráče zavede do mnoha otevřenějších lokací. Ve studiu 4A Games, které se postaralo již o vývoj Metra 2033 a Metra: Last Light, najdeme veterány, kteří se podíleli na vzniku série S.T.A.L.K.E.R. (dále jen Stalker). Během sedmiletého vývoje se přejedli otevřeného světa, a tak vytvořili Metro jakožto lineární střílečku. Po dvou hrách jim však začaly tunely lézt krkem a rozhodli se znovu změnit směr.

„Exodus navazuje na dobrý konec Last Light a nyní se Arťom pravidelně vydává na povrch zdevastované Moskvy, protože je přesvědčen, že jednou rádiem zachytil signál z vnějšího světa.“

Původně byl v plánu koncept, který by spojil všechny stanice moskevského metra do jednoho otevřeného světa. O tom jsme koneckonců slyšeli už v roce 2014 díky tehdejším informacím serveru ITC. Vývojáři však nechtěli nadále zůstávat v Moskvě a dva designéři přišli s pojetím vlakové výpravy napříč Ruskem. Tento nápad nadchnul i Dmitrije Glukhovského, autora knižní předlohy, jenž se nadále podílí na tvorbě herního scénáře. A zatímco Glukhovsky začal dávat dohromady základy příběhu, vývojáři ze 4A Games, nyní s hlavním sídlem na Maltě, se rozhodli naplno využít zkušenosti s vývojem her v otevřeném světě i v lineárním prostředí.

Roztáhněme zmutovaná křídla

Metro Exodus však není tradiční hra v otevřeném světě. Vývojáři to během posledních měsíců nejednou zdůraznili a zdůrazňují to i nyní v rozhovoru pro Game Informer. Exodus je zkrátka hybrid, který kombinuje tradiční lineární úrovně, mezi něž patří výše zmíněný úvod, s otevřenějšími lokalitami, které jsou mnohem větší než cokoliv, co jsme dosud v sérii viděli. Největší oblast v Last Light měla rozlohu 200×100 metrů, tentokrát jsou běžné mapy o rozloze 2 kilometry čtvereční. A v nich můžete dělat prakticky cokoliv. Samozřejmě se nabízí sledování hlavního příběhu, zároveň se ale můžete vydat jinam, třeba za plněním vedlejších činností, a hrát svým tempem.



Při průchodu otevřenějšími lokalitami vám ale nepomáhají žádné obvyklé berličky. Metro Exodus je drsná hra, která sice nabízí tradiční volbu obtížnosti, ale obvykle vám toho moc neusnadní. Zapomeňte na ukazatele, minimapu nebo rychlé cestování. Vše, co máte v tomto směru k dispozici, je příruční mapa s kompasem, na jejíž druhé straně si Arťom zapisuje poznámky, a dalekohled. S jeho pomocí si lze v prostředí vyznačit významné body, které se následně zaznamenají do mapy v podobě otazníků.

Jak se dá očekávat, v novém prostředí narazíte na nové kultury i hrozby. Hanza, Rudí a Říše, tedy znesvářené frakce známé z předešlých dílů i z knižní předlohy, zůstaly v moskevském metru, a tak se Arťom musí vypořádat se zcela novými skupinami. A ne všechny mají přátelské úmysly. V kostele v jednom z větších regionů kupříkladu sídlí fanatický kult, který vede jistý Silantius s přesvědčením, že za všechen zmar mohou technologie a elektronika. Kdokoliv, kdo je používá, je kacíř. Jeden z konceptů v časopise pak ukazuje příslušníka jakýchsi Dětí lesa, který je ověšený kostmi a lebkami, a v horské oblasti protkané jeskyněmi se usídlila frakce, která si libuje ve stavění dřevěných struktur a ve věšení mrtvol nepřátel.



Nejde ale jen o lidské protivníky, ruské dálavy obývají i mutanti. Ve vodách číhá hned několik opravdu nebezpečných potvor a jednou se kupříkladu Arťom vydá zachránit Aňu, která uvízla v zamořeném skladišti radioaktivního odpadu. Nejen že jde o důkaz toho, že i v otevřených lokalitách budou klasické lineární úseky bohaté na příběhové sekvence, ale navíc se jedná o dobrou příležitost seznámit se s mutanty v angličtině známými jako humanimals. Tyhle chlupaté potvory, které útočí ve skupinách, pohybují se jako opice a dorozumívají se bručením, mohou Arťomovi pořádně zatopit.

Střílí to výborně. Ale neseje to

Boji se občas nevyhnete, a tak mnohdy přichází na řadu přestřelky, které se nesou v duchu předešlých dílů, ať už jde o pocit ze střelby nebo příležitost zvolit si, jakým způsobem a z jaké pozice budete útočit. Opět máte k dispozici celou řadu na pohled chatrných zbraní, jež tvůrci navrhují tak, aby si byli jistí, že by opravdu mohly fungovat. S tím souvisí i řádné ozvučení nebo technické možnosti, například manuální natlakování pro větší účinnost projektilů. Zbraně navíc můžete vylepšovat, a to i za pochodu. Možnosti vylepšení se liší v závislosti na zbrani, ale v případě každého základního kvéru lze vyměnit pažbu, zásobník, hlaveň, zaměřovač a příslušenství. Ve hře je pak možné narazit i na vylepšení s konkrétním účelem, přičemž některé zbraně byly již v Metru 2033 a Last Light, zatímco jiné jsou zcela nové. Patří mezi ně například zatraceně účinná čtyřhlavňová brokovnice.

„Zapomeňte na ukazatele, minimapu nebo rychlé cestování. Vše, co máte v tomto směru k dispozici, je příruční mapa s kompasem, na jejíž druhé straně si Arťom zapisuje poznámky, a dalekohled.“

Jestli vám však přestřelky nevoní, můžete se uchýlit i k plížení. I to hlásí návrat, tentokrát je ale poněkud rozšířené. Nejsou zde žádné ukazatele, které vám řeknou, jestli vás protivník vidí. Pokud hrozí riziko odhalení, poznáte to na odlišném stylu hudby. Jakmile dojde k odhalení, hudba je ještě výraznější a navíc máte tu čest poslouchat, jak nepřítel upozorňuje své kolegy na vaši pozici. Pak se můžete pustit do boje, třeba s využitím různých druhů munice, nebo se znovu stáhnout. Jestli vydržíte dost dlouho mimo dohled, protivníci přestanou střílet a začnou s hledáním. Následně je můžete dál likvidovat vrhacími noži nebo útoky zblízka, které mohou být smrtící a nesmrtící, přičemž jejich provedení a animace bere v potaz váš postoj, aktuálně používanou zbraň, směr útoku či rychlost pohybu. Jak se tedy zdá, plížení prošlo opravdu výraznými změnami.

Tentokrát máte také možnost sklonit a schovat zbraň, čímž neznámým osobám jasněji sdělíte, že nemáte nepřátelské úmysly a že máte podobně jako studenti na Albertově v roce 1989 hole v ruce. Pardon, holé ruce. Tímto způsobem můžete snížit riziko, že na vás někdo začne střílet hned, jak vás uvidí, a celkově přistupovat ke hře více nenásilně, což může mít dopad na skrytý morální systém. Tvůrci vám nikdy nedají jasně na výběr, jestli chcete být dobrákem nebo parchantem, ale různé činy mají různé následky, které vám Exodus může dát sežrat, a to ještě před koncem. Hra vám alespoň dá najevo, že jste udělali něco, co může mít vliv. V jednom z vedlejších úkolů spočívajících v útoku na tábor banditů můžete nejen bojovat tak tvrdě, až se nepřátelé vzdají, ale také osvobodit uvězněné příslušníky výše zmíněného kultu. V ten moment obrazovka letmo zabliká modře, což značí čin mající vliv na morální systém. Když už je řeč o vedlejších úkolech, k těm vás může dovést průzkum, odposlouchávání cizích rozhovorů nebo pokyny postav, s nimiž se setkáte. Ve hře nenajdete seznam questů, jejich přímé zadavatele nebo nástěnky.



Kutilství u Arťoma

Fakt, že cestujete napříč Ruskem a potkáváte zcela nové komunity a skupiny, má za následek, že ekonomika založená na kulkách nahrazujících peníze je mimo hru. Ta zkrátka funguje jen v Moskvě. Na svých cestách se proto musíte mnohem více spoléhat na výrobu. Během hraní dostanete batoh, který slouží jako přenosná dílna. Následně musíte sami hledat součástky použitelné při výrobě filtrů do plynových masek, lékárniček, kulek a dalších potřebných věcí. Hlavní roli hrají dva druhy surovin, a to materiály a chemikálie, a i hledání součástek pro výrobu, kterých by mělo být většinou málo, patří do nabídky vedlejších úkolů a činností. Ty dále zahrnují hledání zbraní, vylepšeného vybavení, zbraňových součástek, poznámek, nahrávek nebo vizí. Možná tedy dojde i na různé nadpřirozené prvky. Je však otázka, jak pestré vedlejší činnosti budou a jestli nesklouznou k typickým neduhům her v otevřeném světě.

Výroba má každopádně jistá omezení. Za pochodu kupříkladu nelze vyrábět munici armádní kvality ani opravovat a vylepšovat důležité vybavení, jež zahrnuje nejen plynové masky, ale i zbroj, kterou můžete vybavit třeba dodatečným pásem na větší množství munice, a zbraně. Ty se sice nikdy nepoškodí natolik, aby byly nepoužitelné, ale jejich vlastnosti se s častým užíváním zhoršují a jejich poškození může být znatelné i na pohled. Opravování a výroba těch nejlepších věcí tedy vyžaduje použití pracovních stolů, které najdete v herním světě, případně návštěvu samotného vlaku Aurora.



Starší díly měly stanice metra, Exodus má Auroru, která slouží jako mobilní základna. Postupem hrou je obrněný parní vlak rozšiřován o další vagony a najdete v něm lidi, kteří se rozhodnou přidat se k vám při cestě za hledáním nového místa k životu. Při návštěvě každého nového regionu se vlak zastaví a vy máte možnost se do něj vracet, vybírat si zbraně v jeho zbrojnici, komunikovat s lidmi, případně opravovat a vylepšovat vybavení. Také můžete doprovázet ostatní příslušníky Řádu, protože Arťom není jediný, kdo dostává důležité úkoly. Občas se ale může stát, že se někdo z výpravy nevrátí.

Piknik u cesty

Na Auroře si navíc můžete odpočinout, k čemuž lze využít i postele a tábořiště nalezené v různých lokacích. Spánek vám obnoví část ztraceného zdraví a navíc umožňuje změnu denní doby. Metro Exodus je vybaveno dynamickým střídáním počasí a také dne a noci, ale díky posteli můžete čas trochu popostrčit v závislosti na vašich potřebách. Noc je kupříkladu lepší pro tichou infiltraci, protože tma poskytuje dodatečné krytí, ale zároveň tu je hrozba kontaktu s mutanty, kteří během dne nejsou aktivní. V tomto směru by se snad Metro Exodus dalo přirovnat ke Stalkerovi, přičemž jde také o jeden z mnoha náznaků toho, že Exodus bude svobodnější a rozsáhlejší než předešlé díly, ale také drsnější.

„Ekonomika založená na kulkách nahrazujících peníze je mimo hru. Ta zkrátka funguje jen v Moskvě. Na svých cestách se proto musíte mnohem více spoléhat na výrobu.“

Drsné může být samozřejmě i samotné prostředí, jehož podoba se leckdy razantně liší. Jednak tu máme odlišnou podobu jednotlivých lokací. Některé jsou zdevastované a zamořené podobně jako Moskva, jiné však mohou být poměrně čisté a nedotčené, což s sebou přináší i bezpečnější průchod bez nutnosti konstantně nosit plynovou masku a řešit výměnu filtrů. Jednak jde také o odlišné podnebí. Pro Moskvu je stále charakteristická nukleární zima, ale Rusko je obrovská země, a tak nás čekají i místa, v nichž propuká jaro, a oblasti s krásnou podzimní atmosférou (mezi nimi je i zasazení naskriptované sekvence představené na loňské výstavě E3). Dojde dokonce na takřka letní poušť, kterou najdeme ve vysušeném regionu poblíž moře. Zde nás podle všeho čekají vraky lodí a ponorek, prvky připomínající Mad Maxe, vozidla, která se hodí pro přesun napříč rozsáhlými, pustými oblastmi, a písečné bouře. Všude by ale měla být přítomná výrazná, do značné míry bezútěšná atmosféra, která je jedním z poznávacích znaků předešlé tvorby 4A Games. Okolo se válející obrázky, které jsme, jen si to přiznejme, (s)prostě převzali z Game Informeru, jsou toho dost jasným náznakem.

Nejen o vzhled prostředí se pod kapotou stará nejnovější verze interního 4A enginu, který byl pro potřeby Exodu řádně rozšířen. Fyzikální renderování, osvětlení, zpracování animací tváří a cut-scén, dynamický systém počasí, střídání dne a noci, atmosféra, umělá inteligence, to a mnohem víc doznalo zlepšení nebo uvedení a pak je tu samozřejmě řádně pokročilá grafika. Vývojáři zkrátka hodlají vytěžit maximum z hardwaru Xboxu One X, PlayStationu 4 Pro a nejvýkonnějších PC. Dokonce se zdá, že dosud zveřejněné obrazové materiály pochází právě z PC verze, která má soudě dle jednoho screenshotu v Game Informeru již připravené uživatelské rozhraní pro myš a klávesnici. Nikde to sice není vysloveně řečeno, ale vypadá to, že verze pro osobní počítače je zkrátka základ. Pokud jde ale o výdobytky výkonnějších verzí konzolí od Microsoftu a Sony, v případě Xboxu One X se počítá s nativním 4K rozlišením a podporou HDR. Vizuální vylepšení, s nimiž se setkáme při hraní na PS4 Pro, dosud zůstávají tajemstvím.




Spojení dvou světů

Metro Exodus zkrátka slibuje ledacos. Pořád jde zjevně o poctivou singleplayerovou střílečku, tentokrát se v ní ale mísí tradiční lineární úrovně známé z předešlých dílů s otevřenějšími oblastmi, které mají poněkud svobodnější ráz a připomínají sérii Stalker. Připočtěme k tomu nálož novinek typu výroby, vedlejších úkolů, většího množství cizích frakcí nebo pestřejších lokalit a vyjde nám hra, která by mohla potěšit nejen fanoušky herní série Metro a díla Dmitrije Gluhkovského, ale i Stalkera. Což je něco, co se od dob samostatného datadisku Call of Pripyat ve větší míře nikomu nepovedlo, když pominu některé opravdu povedené a rozsáhlé mody.

Vývojáři z 4A Games se očividně vrací ke svým kořenům, ale zároveň nezapomínají na to, jakým způsobem si vydobyli své místo a jméno v herním světě, a tak se snaží vytvořit hru, která spojí to nejlepší ze dvou proslulých postapokylyptických sérií a přidá i něco navíc. A protože Stalker i Metro jsou série, které mi byly vždy blízké, tak upřímně doufám, že to snažení přinese pořádný zážitek, na který budu léta vzpomínat s úsměvem.

Metro Exodus předobjednáte na Xzone.cz a GameExpres.sk. Hra vyjde na podzim 2018 pro PC, PlayStation 4 a Xbox One.

Metro Exodus na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Těšíme se

  • na cestování postapokalyptickým Ruskem
  • na pokračování Arťomova příběhu
  • na pestré a rozsáhlé lokace i tradiční lineární úrovně
  • na kontakt s novými kulturami a mutanty
  • na četné zbraně a možnosti plížení
  • na morální systém a jeho následky
  • na pořádné technologické hody

Bojíme se

  • nedostatečné pestrosti vedlejších aktivit a úkolů
  • neduhů typických pro otevřený svět

Shrnutí: Větší, ambicióznější, pestřejší, drsnější. To všechno má být Metro Exodus, hra, která hodlá spojit to nejlepší ze sérií Metro a S.T.A.L.K.E.R. a nabídnout velkolepou výpravu napříč zdevastovaným Ruskem. Doporučujeme zabalit si lístek na vlak Aurora, pořádnou zásobu zbraní, munice a filtrů do plynové masky, dostatek součástek na opravu všeho potřebného, odolné oblečení do každého počasí a čisté spodní prádlo.

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Monster Hunter: World

Capcom přichází s dalším dílem své oblíbené značky. Dokáže zaujmout i hráče mimo Japonsko?

Hráli jsme na: PlayStation 4

Monster Hunter patří v Japonsku mezi velmi oblíbené značky, a přestože i ve světě jde o známý brand, fanouškovská základna tu není natolik silná, aby se dalo mluvit o bezbřehém šílenství jako třeba v domácím Japonsku. Změnit to má právě Monster Hunter: World. Žádná číslovka a pouze obecně vyznívající podtitul. To je nový díl série. Nenechte se však zmást, jde totiž v prvé řadě o další plnohodnotný díl, který má navíc velmi slibně nakročeno k tomu, že konečně osloví i ty hráče, kterým lovení monster nepřipadalo natolik zábavné, nebo jej podobně jako já kdysi příliš nechápali.

Jako Alenka v říši divů

Se sérií Monster Hunter jsem se setkal již dříve, je to ale pěkná řádka let, co jsem naposledy hrál některý z dílů. Prvních pár hodin v nové hře pro mě bylo trochu trpkých. Zábavných, leč trpkých. Je třeba zmínit, že Monster Hunter: World se v první řadě snaží jít novým hráčům naproti a prakticky ke každé aktivitě připravili autoři přehledné tutoriály. Těmi budete v prvních hodinách přímo zavaleni, a tak namísto příběhu budete především zkoumat co slouží k čemu a jak sehnat tohle či tamto.

Příběh samotný již tradičně hraje druhé housle, a zatímco u jiného titulu byste si na jeho upozadění postěžovali, v případě Monster Hunter: World to vůbec nevadí. Hlavní náplní je zde lovení monster a nějaká omáčka kolem je jen příjemným bonusem. Hra samotná začíná velmi detailním editorem postavy, který je v podstatě hrou samou o sobě, záhy se však ocitáte na lodi, jež míří do Nového světa. Vaši plavbu ale přeruší Zorah Magdaros, obrovské monstrum velikosti menšího ostrova.

Jeho stopování a studování je hlavní zápletkou příběhu, nicméně ji nebudete příliš vnímat, protože i v ryze příběhových misích jde hlavně o hratelnost a příběh jde stranou. Přesto oceníte řadu dobře napsaných postav a také pěkné filmové cutscény, jež si logicky neodpustí sebemenší možnost připomenout své japonské kořeny. Již tradičně mě ale nepotěšil fakt, že příběhové filmečky jsou sice skvěle namluveny, ale četné rozhovory s NPC postavami už nikoli, takže pouze čtete titulky, zatímco osoba před vámi vysloví jen pár slov.




Vzhůru na lov!

Mírné počáteční zaskočení ze všech těch ukazatelů a ikonek je zcela normální a nemělo by vás odradit (fanoušci série budou naopak jako ryba ve vodě). I přes evidentní snahu některé principy zjednodušit nebo je lépe podat, jde ale o klasický Monster Hunter, kde jde zejména, jak jsem již zmínil, o lov nejrůznějších monster. Hra vás zavede do pětice rozličných prostředí, které ohromí svou diverzitou i krásným zpracováním.

Zatímco se všude kolem vás bude potulovat spousta menších a méně útočných příšerek (býložravci před vámi budou dokonce utíkat), vaším cílem budou většinou podstatně větší příšery. Těch je ve hře rovná třicítka a svou rozmanitostí vás rozhodně překvapí. Předloha v prehistorických ale i současných zvířatech je zřejmá, nicméně typická šílenost japonských designerů měla jako vždy navrch. Unikátní jsou nepřátelé nejen ve svém vzezření, ale také mají zcela jedinečný soubor pohybů.

„Samotné souboje mohou končit dvěma způsoby. Buďto zvíře klasicky uštvete a zabijete, nebo ho chytíte do pasti.“

Vzhledem k tomu, že Monster Hunter: World je stejně jako jeho předchůdci o neúprosném, leč zábavném grindu, každého nepřítele budete muset znát do těch nejmenších podrobností. Jak útočí, kde má slabá místa, co mu lze useknout, jak se chová, když je zahnán do kouta, a samozřejmě to nejpodstatnější – kde ho najdete. Zatímco slabší fauna se potuluje volně kolem vás, silnější monstra mají svá hnízda a obvyklé trasy, kudy chodí. Pokud přesně nevíte, kde svůj cíl najdete, po příchodu do lokace musíte číst stopy a svého protivníka hezky postaru vystopovat.




Boss fight, na který se nezapomíná

Nenechte se však zmást zkušenostmi z jiných her. Souboje s těmito monstry mohou být zábavou na půl hodiny a klidně i více. Spolu se stopováním monstra může takový quest zabrat klidně i hodinu. Protivník totiž vydrží opravdu hodně, vše je navíc obtížnější kvůli absenci klasického ukazatele, který by indikoval množství života, které zvířeti zbývá. Poznat to tak říkajíc od oka můžete podle toho, jak se chová. Kromě šrámů na kůži či useknutých ocasů a dalších částí těla je dobrým znakem také kulhání. Postupně se rovněž zvyšuje agresivita nepřátel a spolu s mírou jejich zoufalosti také stoupá agresivita útoků.

Žádný ze soubojů není předem naskriptovaný, zvíře se jenom čas od času snaží úprkem zachránit a unikne na oblíbená místa či rovnou do svého hnízda. Nikdy však nevíte, co se stane a není výjimkou ani to, že se vám do toho už i tak epického souboje přimotá další monstrum. V takový moment je lepší se stáhnout zpátky a schovat se ve křoví, aby vás ani jeden z protivníků neviděl. V ideálním případě se tyto dva kolosy do sebe pustí a oslabí se navzájem. Samotné souboje pak mohou končit dvěma způsoby. Buďto zvíře klasicky uštvete a zabijete, nebo ho chytíte do pasti. Za to je logicky podstatně větší odměna, rozhodně však nejde o nic jednoduchého.

Kosti a kůže, poberte každý, co může

Z padlých monster lze dle očekávání získávat nejrůznější suroviny. Ty již tradičně slouží k vylepšování zbraní, jež opět sází na trošku jiný přístup oproti tradičním RPG hrám. Monster Hunter: World nenabízí širokou paletu zbraní, které se od sebe ve výsledku liší jen vzhledem. Hra vám místo toho už od začátku nabídne kompletní arzenál zbraní – od monstrózní, leč těžkopádné sekery, přes mírně archaické střelné zbraně, katanu, kopí se štítem až po luk na střední vzdálenost. Tyto zbraně pak nadále vylepšujete pomocí získaných surovin, čímž finálně upravujete jejich statistiky.

„Stávající zbroj vylepšujete u kováře pomocí Armor Spheres, což je speciální odměna, kterou dostanete za plnění výzev a dobrodružství.“

Můžete se třeba věnovat těžbě železa a jít cestou vylepšování svého arzenálu v čistě kovovém ražení, nebo můžete lovit okřídlené monstrum Pukei Pukei a vydat se tak zcela jiným směrem. Strom, jež jednotlivá vylepšení znázorňuje, je pěkně košatý a v závislosti jaké suroviny použijete na upgrade zbraně ovlivníte také jeho bonusy a další statistiky. Monster Hunter: World tak sice nabízí zdánlivě omezenou paletu zbraní, ale ve finále si je můžete upravovat čistě podle vašich hráčských preferencí.

Stejné je to s výrobou zbroje. Vlastnosti, a především pak vzhled se bude lišit podle toho, jaké suroviny na výrobu použijete. Jak se budete prokousávat příběhem a objevíte nová území a nová monstra, budou se vám také otevírat nové možnosti jak v upgradu zbraní, tak i výrobě zbroje. Nemusíte neustále vyrábět novou zbroj pokaždé, když narazíte na nový druh nepřítele. Stávající zbroj vylepšujete u kováře pomocí Armor Spheres, což je speciální odměna, kterou dostanete za plnění výzev a dobrodružství.




Nekonečný grind, který baví?

Výzvy jsou většinou velmi jednoduché a budete je plnit v průběhu vašeho hraní často naprosto nezištně. Může jít například o zabití určitého počtu nepřátel, sebrání pěti hub nebo zabití jednoho velkého monstra. Podobně jako zmíněná dobrodružství, půjde o úkoly, které budete často plnit dokola a dokola, abyste mohli svou postavu co nejvíce vylepšit. Příběhových misí je totiž méně, než byste čekali a jsou spíše takovými milníky, které vás posunou v příběhu, avšak pro celkový herní zážitek neznamenají hlavní herní náplň.

Monster Hunter byl vždy o grindu a aktuální díl s podtitulem World na tom nic nezměnil. Je však předchozí věta výtka? Nikoli. Jde pouze o konstatování, abyste nakonec nebyli zaskočeni. Nicméně dělat v Monster Hunter: World to samé není nakonec tak úplně to samé. Díky velmi zábavné hratelnosti mi vůbec nevadilo vydat se hned dvakrát po sobě na lov stejného monstra, protože dynamika herního světa je velmi příjemná. Abyste mohli vyrábět zbraně i zbroj kterou chcete, je třeba zkrátka a dobře nutné absolvovat podobné či dokonce stejné úkoly či aktivity. Hraní jako takové je ale natolik zábavné, že vám to nebude vadit.

Vše se navíc neustále mění – můžete vyrábět lepší zbroj, objevovat nová vylepšení pro svou postavu a prozkoumávat nová prostředí, takže jistá dávka opakování se nakonec vůbec nevadí. V tomto směru bych zmínil pouze drobnou výtku na množství životů některých nepřátel. Odolat otupení z neustálého grindováni by bylo daleko snazší, kdyby určitá monstra měla přeci jen méně životů a akce tak byla rychlejší a svižnější.

Hraní v kooperaci doporučuje deset z deseti ulovených Barrothů

Pokud jste v předchozích řádcích postrádali nějaký důležitý element, je to samozřejmě kooperace více hráčů najednou. Přestože jde celou hru dohrát sólo, její pravou podstatu objevíte až při skupinovém hraní. Podobně jako první seznámení se hrou, i tato tvář Monster Hunter: World je trošku zmatečná. Vaši přátelé se k vám kupříkladu nemohou fyzicky přidat při prozkoumávání města Astera, kde se připravujete na každou další výpravu a podobných restrikcí je ve hře více, nicméně jde především o zvyk.

V tomto směru jsem hru musel chtě nechtě srovnat se značně odlišnou konkurencí v podobě Destiny 2. I Destiny totiž lze hrát pouze v jednom hráči, nicméně v obou případech připomíná sólo hraní sledování světa skrze klíčovou dírku. Zrovna Destiny 2 má však připojování hráčů vyřešeno na jedničku, na druhou stranu, pokud nemáte k ruce reálné přátele, scházet náhodné kolemjdoucí je problém. V Monster Hunter: World však stačí například v průběhu příběhových misí vystřelit tzv. SOS světlici, jež se ukáže všem ostatním hráčům a prakticky kdokoli vám tak může přispěchat na pomoc.

Tato funkce funguje naprosto spolehlivě, a přestože jsem některé mise neměl s kým hrát, v potřebný moment jsem vyslal světlici a za několik málo okamžiků jsem měl další bojovníky po boku. Bohužel jsem zaznamenal drobné porodní bolesti v podobě nemožnosti připojit se k cizí výpravě nebo naopak hra sama do sebe vyhodila dva z mých tří spoluhráčů jen tak pro nic za nic. Ve většině případů ale vše šlape jako hodinky a rozhodně jde o problémy, které autoři v brzké době vyřeší.

„Hru si užijete i jako vlk samotář s občasnou pomocí anonymních hráčů.“

Hraní v týmů nabízí zcela jiný herní zážitek. Vzhledem k tomu, jak diametrálně odlišné jsou jednotlivé druhy zbraní, lze velmi jednoduše namíchat třeskutý mix nebezpečných lovců. Zatímco bijec s velkým kladivem na sebe poutá pozornost nepřítele, lukostřelec mu z bezpečné vzdálenosti ostřeluje zátylek a spoluhráč s obrovskou a těžkopádnou čepelí se připravuje na zničující zásah. Lze přijít s celou řadou nejrůznějších taktik, předem však varuji, že Monster Hunter: World není hrou na pár večerů.




Cesta do pravěku

Vizuální zpracování je třeba pochválit za svou variabilitu a celkovou vizi. Monster Hunter: World je opravdovým živoucím světem s uvěřitelnou a fungující faunou i flórou. Tím nejlepším jsou bezpochyby zvířecí nepřátelé, jež jsou skvěle rozpohybovaní a široká škála pohybových vzorců a dalších specifických rysů dodává hře na zábavnosti. Samotné prostředí se jen tak neokouká, přičemž típat screenshoty budete prakticky neustále. Za umělecké zpracování si hra zaslouží jedničku, nicméně celkové kvality vizuálů už nepatří mezi to nejlepší. Především mi chybí více detailů při bližším pohledu, a i se správně nastavenou televizí postrádám sytost barev.

Je to však drobná kaňka na jinak téměř bezchybné hře. Ano, lze ji vyčítat hratelnost z části postavenou na grindování, ale je to spíše charakteristický znak série, jemuž schopně sekunduje velmi zábavná hratelnost. Monster Hunter: World lze rozhodně doporučit každému, koho bavily předchozí díly, nebo chce zkusit něco nového, co lze hrát s několika přáteli zároveň. Hru si však užijete i jako vlk samotář s občasnou pomocí anonymních hráčů, mějte však na paměti to, že v takovém případě nikdy nevyužijete plný potenciál hry.

Monster Hunter: World vyšel na PS4 a Xbox One. PC verze bude následovat koncem roku 2018. Hru koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Monster Hunter: World na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • velmi zábavná a originální hratelnost
  • umělecké zpracování a variabilita prostředí
  • zvířecí nepřátelé a jejich pohybový repertoár
  • navrženo pro hraní ve skupince i o samotě
  • dlouhá herní doba
  • jak hra umí udržet hráčskou pozornost i přes nutný grind

Vadí nám

  • někdy až moc velká výdrž monster
  • absence kompletního dabingu

Verdikt: Zásah do černého. Fanoušci série budou vrnět blahem a nově příchozí po krátkém seznámení upadnou do videoherního transu. Jen příběh vystačí na padesát hodin. Pokud vás hra uchvátí, není problém strávit v ní sto a více hodin plných zábavného lovení rozličných monster.

Náhodné myšlenky a události dne (12131 příspěvků), HRA – ABECEDA HRANÝCH HER (20 příspěvků), DOTAZY (10 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (10 příspěvků), Vaše YT (356 příspěvků), Ať žije Battle Royale ! (5 příspěvků), MAFIA 1 EXTRÉMNÍ JÍZDA, VYBUCHUJÍCÍ CELESTE (4 příspěvky), Trance – TOTY – Top 10 (463 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (99 příspěvků), Nejmenší assassínek 🙂 (2 příspěvky), STEAM -všechno sem (7086 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

error: Sorry obsah je chráněn.