Category Archives: Ostatní Herní Novinky

Devil May Cry HD Collection

Povedlo se tvůrcům převést kultovní trilogii na nejnovější konzole (a PC) se ctí?

Hráli jsme na: PlayStation 4 Pro

Devil May Cry patří mezi legendy herního průmyslu. Příběhy Danteho, syna démona Spardy, mají po celém světě milióny fanoušků, kteří nedají na svého hrdinu dopustit. Naposledy jsme se mohli věnovat osudům svérázného lovce pekelných zplozenců ve hře DmC: Devil May Cry, kterou v roce 2013 přivedlo na svět studio Ninja Theory. O své slovo se ale nyní opět hlásí Capcom. Vydavatel se již podruhé vydal cestou resuscitace původní série (první díl vyšel v roce 2001 na PS2, v roce 2012 vyšla HD verze pro PS3) a my se dnes podíváme, jestli se jedná o mlácení prázdné slámy nebo má smysl do aktualizace pro systém moderních konzolí (a PC) investovat.

Pláče ďábel ve vysokém rozlišení jinak?

Když se vrátím téměř dvě desetiletí v čase, vzpomínám si na tichou závist, která ve mně dřímala, když se kamarádi rozplývali nad novinkou Devil May Cry. V rámci akčních adventur typu Tomb Rider se jednalo o další klenot, jež nabízel hodiny digitální zábavy před televizní obrazovkou. V té době však nezavítal na počítače, takže pro mě byl nedosažitelný. Nadšeně jsem tedy přivítal oznámenou HD kolekci původních dílů na nejnovější konzole a plný elánu jsem se vrhl po Dantových stopách, abych si doplnil herní vzdělání.

„Z původního naprogramování modelů postav se nezměnilo vůbec nic, jen se vyhladily hrany, rozjasnily barvy a tím byla práce na „novém“ vydaní hotova.“

Mé první chvíle v démonickém světě byly opravdu rozpačité a já dával vinu především sobě, jako méně zkušenému znalci předlohy (byla původní hra opravdu tak graficky špatná?). S rostoucím časem s ovladačem v ruce mé pochyby spíše rostly a opravdu jsem přemýšlel nad tím, zda se mi nedostal na disk jiný produkt, než který jsem dostal za úkol posoudit. Marně jsem totiž hledal odůvodnění zkratky HD v názvu titulu. Nakonec mi tedy došlo, jak se to s celým procesem převodu DmC pro obrazovky s vysokým rozlišením má. Z původního naprogramování modelů postav se nezměnilo vůbec nic, jen se vyhladily hrany, rozjasnily barvy a tím byla práce na „novém“ vydaní hotova.





Nic naplat, mé rozhodnutí seznámit se s bájným titulem dětství přece nemůže překazit taková malichernost jako grafika. Promnul jsem tedy svůj zrak a rozhodl se absolvovat dobrodružství démonického floutka stůj co stůj. Po prvním spuštění mi vilný ženský hlas nabídl trojici příběhů, jež jsem se odhodlal absolvovat pěkně popořadě.

„Pokud se naučíte orientovat v chaotickém střídání záběrů, dostanete svou porci krvavé zábavy.“

První kontakt s pekelným ohněm absolvujete na tajemném hradě ovládaným démonickým vládcem Mundem. V druhém dobrodružství se vydáváte bojovat proti Ariovi, mocnému magnátovi plánujícímu návrat temného lorda Argosaxe. Třetí díl se více věnuje vztahu Danteho se svým dvojčetem Virgilem (správně vnímáte využití jmen z Božské komedie). Vzhledem k faktu, že jde o pouhý remaster, nečekejte v příběhových linkách absolutně žádnou změnu, což pamětníky vtáhne do nostalgie a nováčky neochudí o původní zážitek z počátku tisíciletí.

Historický kopanec

Na přebal krabičky Devil May Cry HD Collection by se měl umístit nápis „Ministr herního dějepisu varuje…“ nebo něco podobného, protože vaše prsty na ovladači se na vlastní nervová zakončení dostanou do kontaktu se sedmnáct let starými principy. Zřejmě největším šokem pro všechny bude statická kamera umístěná v rozích koridorových úrovní (Resident Evil 2 se hlásí o slovo), jež rozhodně nepřispívají k přehlednosti dění na obrazovce. Během pročesávání zástupů krvelačných monster mnohdy ztratíte orientaci a netušíte, kde se vaši nepřátelé schovávají. Naštěstí se situace s každým dalším dílem zlepšuje, ale rozhodně ani v druhém pokračování není ideální.

„K obtížnosti přispívá systém ukládání neumožňující zálohovat pozici podle vašich potřeb, ale pouze na konci jednotlivých příběhových misí.“

Ale Devil May Cry vždy uchvacoval soubojovým systémem, v němž jste střídali údery monstrózního meče s olovem chrlícími palnými zbraněmi, to se nezměnilo. Pokud se naučíte orientovat v chaotickém střídání záběrů, dostanete svou porci krvavé zábavy. Osobně sice preferuji dynamičtější válečný tanec z rebootu DmC, ale musím přiznat, že vrstvení různorodých komb je celkem zábavné také v původních dílech série. Náročnost roste raketovým tempem a musíte se velmi rychle naučit nejen rozsévat smrt, ale také uhýbat a uskakovat do chvíle, než se rozhodnete vypustit Danteho vnitřního démona a rozsekat vše okolo na maděru. Využívání temného nitra hrdiny je ovšem omezeno, takže jej musíte využívat s rozvahou.

Každá chyba se trestá přesně podle pravidel, na něž byli hráči zvyklí u PS2 her. Sice se nebudete trápit jako v Souls titulech, ale i přesto budete mít několikrát chuť zahodit gamepad, zapomenout na démonický svět a jít relaxovat k méně stresujícím činnostem (třeba origami?). Svým dílem k tomu jistě přispívá systém ukládání neumožňující zálohovat pozici podle vašich potřeb, ale pouze na konci jednotlivých příběhových misí.





Muselo to být?

Blížíme se k závěru našeho pohledu na remasterovanou verzi Devil May Cry a možná nebude od věci zamyslet se, jestli se v dnešní době nepotkáváme s vydáváním historických her až příliš často. Smysl podle mě mají tituly, které mimo svou grafickou stránku vývojáři obdaří také moderními mechanikami. Sice tím možná ztratí část svého kouzla pro pamětníky, ale zároveň se takto upravené tituly stanou atraktivními pro moderní hráče. Z posledních děl musíme jmenovat velmi podařené tituly Shadow of the Colossus nebo trilogii Crashe Bandicoota (taky se těšíte na Spyra?), jejichž vydání podle mého měly opodstatnění.

A poté tady máme odvrácenou stranu HD remasterů, v nichž se vývojáři postarají jen o vyhlazení modelů postav, pěknější barevné spektrum a ostřejší textury, čímž jejich práce skončí. U DmC najdete také pár hezčích animací, ale na zvukovou stránku se podle mě zapomnělo. Archaické mechanismy, jež dnešní generaci nic neříkají a spíše je od titulu odradí, zůstaly netknuty. Hráči, přizpůsob se, jestli chceš.

Dlouho jsem přemýšlel, komu koupi recenzovaného díla doporučit. Určitě se na něj zaměří nostalgií ovlivnění starší pařani hledající své oblíbené tituly z dětství. V rámci retro vlny se do démonické řežby zřejmě pustí hardcore příznivci, kteří nevlastní starší typy konzolí. A HD kolekci ocení také lidé, kteří se po dvaceti letech probudili z kómatu a pro něž by současná díla byla moc komplexní. V každém případě radíme nad investicí necelých osmi set korun pouvažovat. Rozhodně najdete jiné tituly, jež si vaši pozornost zaslouží více, třeba reboot DmC z roku 2013.

Devil May Cry HD Collection koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

Devil May Cry: HD Collection na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • nostalgické vzpomínání na počátek tisíciletí
  • pořád dobrá adrenalinová rubačka
  • možnost doplnit si herní vzdělání

Vadí nám

  • úprava grafiky mohla proběhnout lépe
  • zachování všech (i dnes nepraktických) mechanismů
  • žádná velká změna od remasteru na PS3

Verdikt: Devil May Cry HD Collection se řadí mezi skupinu v podstatě zbytečných remasterů, jež vydělávají na slavné značce. Capcom vám tak nabízí možnost zahrát si trojici ikonických titulů na nejnovějších zařízeních v upravené grafice. Na základě dnešních standardů jde spíše o mírně nadprůměrnou záležitost, kterou moderní hráči zřejmě nedocení. DmC tak můžeme doporučit pouze kovaným nostalgikům, kteří chtějí zavzpomínat na dětská léta u své PS2.

Devil May Cry: HD Collection na PC, PS4, Xbox One, PS3, Xbox 360Trailery ke hře

Dotazník k bakalářce – prosím o vyplnění (11 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (121 příspěvků), PS4 Slim – má někdo na prodej? (10 příspěvků), Jaký engine vybrat? (5 příspěvků), Jaký monitor? (49 příspěvků), MW 2 problém (4 příspěvky), Far Cry 5 (4 příspěvky), STEAM -všechno sem (7101 příspěvků), Humble bundle -vše sem (616 příspěvků), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (467 příspěvků), Czech VR League (1 příspěvek)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Burnout Paradise Remastered

Nesmrtelná klasika arkádových závodů znovu na scénu!

Hráli jsme na: PS4

Anglické studio Criterion z města Guildfordu, jež leží kousek na jihozápad od Londýna, ve svých začátcích experimentovalo s různými pohybovými hrami. Však jejich startovním titulem byla Scorched Planet z roku 1996, v níž jste ve stylu o rok mladšího Descentu řídili planetární raketku. Následovaly motorové čluny, ponorky, hoverboardy a motocykly. Až do začátku vývoje prvního Burnoutu v roce 1999, neměli tvůrci žádné zkušenosti s dvoustopými vozidly. První Burnout navíc o dva roky později vyšel na PlayStation 2, což byla konzole, se kterou se ve studiu také teprve seznamovali.

V tomto světle se o to více ukazuje, jací byli a jsou v Criterionu dobří fachmani, protože zvládnout nový žánr, ještě k tomu na nový stroj, vyžaduje velkého fištróna. A ten v Albionu mají stále, protože na rozdíl od mnoha jiných studií Criterion přežil několik krizí a i nadále je důležitou továrnou na hry pro EA, která je v roce 2004 odkoupila. Zmíněný první díl Burnoutu započal slavnou sedmidílnou řadu arkádových závodů, jež před sedmi lety prozatím skončila menší hříčkou Burnout Crash! Naprostým vrcholem série je ale šestý zářez Burnout Paradise z roku 2008, což byla nejen první hra značky s otevřeným světem, ale také první Burnout pro PC, kde vyšel v rozšířené edici Ultimate Box.



Inspirace v jiných hrách a žánrech

Přitom, jak vzpomíná jeden ze zakladatelů Criterionu a duchovních autorů Burnoutu, Alex Ward, původně chtěli vyrobit příští hru jako Burnout 5 s omezenými silnicemi, prostě další stejný kus navazující na veleúspěšný Burnout Revenge z roku 2005. Jenže Alex byl také náruživý konzument her všech žánrů a v té době doslova ujížděl na titulech s otevřenými lokacemi. Když se bavil u Crackdownu, Mercenaries: Playground of Destruction a Test Drive: Unlimited, došlo mu, že budoucnost hraní leží ve velkých a jednolitých světech, kde by se dalo bláznit v mnohem větší míře, než dokážou nabídnout samostatné a omezené úrovně.

„Paradise City bylo navrženo bez vlivu či inspirace skutečnou metropolí.“

Znovu připomenu, že ani s otevřenými světy neměli tvůrci moc zkušeností, ale vyplatila se jim prozíravost, s níž si od začátku devadesátých let interně vyvíjeli vlastní API engine jménem RenderWare, jenž s úspěchem licencovali mnohým dalším studiím včetně Microsoftu. Možná ti pozornější z vás zbystřili u Crackdownu, protože vyšel jen o necelý rok dříve než Burnout Paradise a přitom měl být pro Paradise inspirací? Alex Ward a spol. Crackdown hráli samozřejmě podstatně dříve, než hra vyšla, protože kolegům z Realtime Worlds Criterioni úzce pomáhali s implementací svého enginu během vývoje.

Výhodou RenderWare je jeho otevřenost a snadná rozšiřitelnost skrze nové moduly, které se psaly v jeho vlastním skriptovacím jazyku RWX. Mnoho interně navržených nástrojů z minulých Burnoutů tak mohli tvůrci s úspěchem použít i u nové hry, byť pro ně bylo její pojetí čerstvou zkušeností. Kvůli zjednodušení studio zvolilo smyšlenou krajinu města Paradise City, jež bylo navrženo bez vlivu či inspirace skutečnou metropolí. Spíše se krajina vytvářela na základě již hotových assetů z minulých dílů, přičemž kde byly kousky starších Burnoutů položeny, poznáte zcela snadno. Silnice, kraje, čtvrti a ulice se jmenují úplně stejně jako jejich předobrazy a trasy z prvních tří dílů a Burnout Revenge.



Z velké bábovky raději menší koláček

Pro svoji první hru s rozlehlým světem tvůrci stáli raději s nohama pevně na zemi a nesnažili se z Paradise City udělat monstr svět, v němž byste se ztratili, jak to dnes často předvádí takový Ubisoft. „Ne, ne, uděláme pánové pěkné a rozmanité prostředí, ale nebudeme to přehánět, protože naši zákazníci jsou zvyklí na živelné závody v kompaktním provedení a nebudeme je přece trápit bezcílným blouděním po lokaci, která nemá konce ani začátku,” vzpomínal nedávno Paul Ross, jenž v Criterionu dlouho pracoval a dnes je součástí nového studia Stellar Entertainment, které konverzi pro nové konzole vyrobilo. Prapůvodně totiž mělo být město podstatně rozlehlejší.

Pokud to ještě není jasné, nový Burnout Paradise Remastered není ani tak dítětem Criterionu, jako spíše Stellaru, a to hned z několika důvodů. Předně už v Criterionu pracuje jen minimum lidí, kteří mají zkušenosti s Burnout sérií. EA studiu kdysi přehodilo kormidlo směrem k Battlefieldu, Need for Speed a Star Wars: Battlefront, což se v minulosti části osazenstva nelíbilo, a tak si mnoho zaměstnanců v době nedávno minulé raději sbalilo fidlátka. Uvolněnou kapacitu EA hbitě doplnilo pracovníky z EA DICE ze švédského Stockholmu. A tak je dnešní Criterion již spíše bojové než závodní studio. Velká část odchozích se naopak přesunula do dalšího studia EA Ghost Games v Göteborgu, ale mnohem více zabolel odchod celé party velezkušených tvůrců v čele s Wardem do nově založeného a nezávislého výrobce Three Fields.

Burnout Paradise Remastered se tak rodil v poměrně složité atmosféře, protože mnoho pamětníků s užitečnými znalostmi vzalo roha a některé části kódu originálního Paradise byly napsány v nástrojích, které nějaká chytrá hlava kdysi vyhodila, načež je v celém EA nikdo nedokázal vyhrabat. A tak obě studia Criterion se Stellarem daly hlavy dohromady, pročež byste ještě pár let nazpět v centru Guildfordu našli podivně rušnou ulici, po níž mezi oběma baráky neúnavně pendlovali mravenečci z jedné štace do druhé, aby spolu koordinovali nové vydání staré hry. Obě studia totiž leží od sebe jen pět minut chůze…

„Paradise Remastered je prakticky přesnou kopií 1:1 nejmladší PC verze.“

Že znovuvzkříšení staré hry nemusí být zrovna selanka, dokazuje následující příhoda: všechny statické i animované obrazovky mimo vlastní jízdu byly v původním Paradise vytvořeny v nástroji Flash od Macromedie. Část z nich ovšem byla zaheslována, takže si tvůrci zahráli na hackery a soubory louskali jako piráti. Jenže tehdejší designéři zapomněli do skriptovacího jazyka Action Script vložit verzi balíku Flashe, kterou studio tehdy používalo. Cédéčka s programy si někdo dávno odnesl a novější verze Flashe už od Adobe, které jeden vývojář sebral svému synovi a donesl, vracela množství chyb. Autoři tak všude možně sháněli staré Flashe, až naštěstí našli jednu verzi, jež na soubory konečně pasovala.

Jak již dávno víte, úkol se naštěstí povedl a zmodernizovaný Burnout Paradise je venku. Ostatně hlavním úmyslem, proč starou hru znovu občerstvit, je dát možnost zahrát si Paradise mladším a novým hráčům, kteří původní vydání před deseti lety minuli. A navíc to je přece důstojná oslava kulatého jubilea, nemyslíte?





Konverze začala u počítačů

Následující řádky by se daly lehce přeskočit, protože nový Paradise Remastered je technicky prakticky přesnou kopií 1:1 nejmladší PC verze z roku 2009, která dodnes prakticky nezestárla. Proto asi nevidím důvod, proč by měli počítačoví hráči po nové edici pokukovat. Ultimate Box pro PC nyní stojí jen pár desetikaček, stále vypadá skvěle a bez potíží funguje na dnešních Windows. 3,6 GB dat si stáhnete cobydup (remaster má skoro 8 GB) a Ultimate Box má jednu parádu, jíž vám nový remaster nedá: české titulky i dabing! Krabicová verze má navíc ještě poctivý tištěný manuál.

Toto všechno samozřejmě konzolové hráče nezajímá a právě pro ně vidím reinkarnovaný Burnout Paradise jako skvělou věc, zavzpomínat si na staré dobré časy, kdy se hry vydávaly ještě 100% dodělané a funkční. Pokud se vrátím nahoru k odstavci o menším rozsahu krajiny, tak mám konkrétně na mysli již od začátku zcela otevřené město Paradise City severoamerického střihu, jež samotné zabírá přibližně 70 km². Pádným argumentem pro remaster je přídavek s dalším velkým ostrovem Big Surf Island, oproti Paradise City čtvrtinové rozlohy, volně vytvořeným podle floridského Palm Beach, což je lokace původní PC variantě zapovězená.

Tento rajský svět dvou měst je rozdělen do 6 čtvrtí a pokrývá jej spolu s okolím 400 km silnic a dálnic, na nichž je rozmístěno 248 jízd, časovek, závodů a turnajů, což je stále v sérii zdaleka největší porce. Jen pro představu, v plné rychlosti celou mapu z jednoho konce na druhý prosvištíte asi za 8 minut, přičemž celková velikost mapy je 420 km². Dokončení všech podniků kampaně pro jednoho zabere typicky kolem 25 hodin. Pokud sezobete i všechen sběratelský materiál, zde v podobě 570 skokánků a božích průjezdů skrze billboardy a rampy, tak se dostanete i na dvojnásobek. To na hru, která se při vývoji prý „držela při zemi“, není špatné, co říkáte?

Pískoviště na každé křižovatce

Svět funguje jako jedno velké hřiště, v němž si můžete sami či s kamarády jen tak drandit pro srandu a objevovat nová místa a pamětihodnosti. Nebo se mrknete do přehledné mapy, rychle se zorientujete v neustále obměňované nabídce podniků, přibrzdíte na první křižovatce s cedulí závodu a půjdete do toho až proti 7 dalším řidičům pěkně zostra! Pro porovnání jsem si nainstaloval PC verzi Ultimate Boxu, přičemž i dnes v jemném WQHD rozlišení hra vypadá naprosto parádně, o úžasně rychlé a plynulé jízdě s nitrem ve výfucích ani nemluvě. Na aktuálních konzolích hra působí a hýbá se vlastně úplně stejně, i když počítač má stále krapet ostřejší obraz.

„Remaster dostal všechny rozšiřující balíčky, které kdy vyšly.“

Proti originálům na PS3 a X360 je grafický rozdíl remasteru samozřejmě propastný, když navíc X360 verze jezdí pouze ve 30 FPS. FHD grafika novinky v režimu 1080p/60 FPS není problémem ani pro slabší základní PS4 a Xbox One, zatímco na vlajkových strojích Pro a X si můžete dovolit i 4K rozlišení. Po devíti letech tak konzolovky dohonily PC verzi, pročež je možná menší ostudou, že po technické stránce nedokáže nový remaster, jenž zatím vyšel jen pro konzole (PC verze přijde později), notně staré počítačové variantě lépe konkurovat. Opravdu ne, jestli vůbec došlo k nějakým grafickým vylepšením, tak to prostě není vůbec poznat. Což je asi největší a jediný nešvar nové edice, která prostě jen hodila již dávno hotovou grafiku z počítačů na aktuální konzole. Ale to burnoutem nepolíbeným hráčům může být úplně šumák.




Remaster ale dostal všechny rozšiřující placené i neplacené balíčky, které se kdy v Burnout Paradise objevily (stará PC verze přitom nemá zdaleka všechny), což se projevuje hlavně na obří garáži. Jedná se o 8 velkých balíčků, v nichž chybí jen Time Savers Pack s okamžitým přístupem do uzamčených strojů, protože ten hra umožňuje sama již od startu. Kromě originální garáže 75 smyšlených bouráků (na licence si tu nikdo nehraje) tu je navíc 35 policejních speciálů s vlastním online režimem, 9 legendárních aut, 9 vozů z ostrova, 4 motorky s vlastními závody, zpitvořených 13 hračkových vozů, další dvojice automobilů se silnějším nitrem a 3 vozidla od komunity. Celkem tedy nálož 150 vozítek, což je na nelicencovanou závodničku velmi solidní počet.

Gaučový multiplayer obstarává režim Burnout Party, kdy se až v osmi za volantem střídáte při různých dovednostních soutěžích a nechybí ani volný online multiplayer také pro 8 hráčů, pro nějž už ale musíte disponovat placeným účtem PlayStation Plus či Xbox Live Gold. Online je velmi podobný konceptu volného poježdění a drcení krajiny s volitelnými závody z kampaně pro jednoho, kterému se tady říká Burnout Freeburn (Online), pouze můžete mít po boku místo umělých živé spolujezdce.

Kytary proti smyčcům

Malý zázrak se povedl zvukové produkci EA, protože dokázala obnovit všechny licencované skladby původního skvělého soundtracku. Průvodce DJ Atomika dabuje kanadský herec Mark Hildreth, i u nás známý z her SSX, Pirátů z Karibiku nebo ze seriálu Tudorovci. Má totiž někdy dost vlezlé dialogy, jež trochu zdržují a nelze je přeskočit. Co na tom, že jeho hlavní parketou je namlouvání infantilních animáků s Barbie… Jeho hlas z rádia Crash FM je ale po letech stejně ikonický jako flák Paradise City od Guns N‘ Roses, jenž stylově zní úvodem celé hry. Soundtrack je ale plný další skvělé muziky s 90 písněmi, jež jsou po třetinách rozděleny mezi staré studiové zvučky z prvních burnoutů, rockové a metalové vypalovačky, ale i vážnou hudbu.

„Burnout Paradise se i dnes naprosto přesně a zábavně řídí.“

Na jedné straně tady zní LCD Soundsystem, Jane’s Addiction, Alice in Chains, Avril Lavigne, Depeche Mode, Faith no More, Soundgarden či Junkie XL, zatímco naštvané smyčce kontrují povedenou partou výrostků, na něž si musíte dát Bacha, Mozarta, Čajkovského, Verdiho, Beethovena, Handela, Vivaldiho či Brahmse. Navíc potěší i drobná česká stopa skrze Largo od Antonína Dvořáka.

Když se na obnovený Burnout Paradise podívám svým slepým okem, můžu lehce dojít k závěru, že je to jen ta samá hra bez velkých novinek, která už tu jednou byla. Jenže Burnout Paradise je podle mnohých tou nejlepší automobilovou arkádou všech dob a i dnes se naprosto přesně a zábavně řídí jako zamlada. Drtit nitrák až na podlahu v brutální rychlosti krásného světa Paradise City a v jeho náruči naprosté svobody, je i dnes vskutku opojný pocit! Majitelům originálů hlavně na PC nový remaster sice takřka nic nového nedá, ale pro všechny ostatní to je za sympaticky nižší cenu vynikající exkurze do závodění, které má stále pořádný drajv.

Burnout Paradise Remastered koupíte na PS4 a Xbox One v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk. PC verze vyjde později.

Burnout Paradise na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • stále rychlá a pěkná grafika
  • všechny přídavky v ceně
  • velký počet vozidel
  • rozlehlý a svobodný svět
  • parádní muzika

Vadí nám

  • naprosto totožné se starou PC verzí
  • nulové novinky a vylepšení
  • bez českých titulků a dabingu
  • někdy moc stažený jas obrazu

Verdikt: Pro všechny, kteří původní Burnout Paradise ještě nehráli, je nová edice skvělou výpravou do světa nespoutaných závodů a kaskadérských kousků, které tvoří jednu z nejlepších závodních arkád historie. Na Zingu se nachází také 1 uživatelská recenze hry Burnout Paradise.

Hru ohodnotilo také 133 čtenářů průměrnou známkou 8.2/10.

Fildus (7), Ferry (7), Afterman (8), Champion (9), DrifterCzech (9), Conty (9), Markvy (8), Raxlly (9), Flak88! (8), Ctira.d (9), ComTK (9), DANIELPES (10), indi (9), Javo26 (8), maytwo (7), jesusek (7), Buchtič (9), Anton (7), termex (8), Snorlax (8), Geneve (9), darknoon (9), Cabadaj (8), Brandy (8), Warfaryn (9), Buddha (9), kajomonek (9), Till (9), Kane (8), kopiha (10), petralexbinar (10), bounty[cz] (9), Qartter (8), Bunhead (9), ChinoTheOnlyOne (9), Lynch (8), yugo (7), Mccgrady (6), Farky (8), Urbi (9), Mine (8), Jano77 (9), Blizz (9), Altair28 (9), svoboda00000 (8), prso (9), xboxforever (10), Routa (8), ostrostrelec (9), KoloUS-heck (8), lepšínežty (9), studna261 (10), Marrino (8), Ultimate7th (6), navratil (9), Milouch Drake (8), Dacyn (10), Cybotron (7), Nomad845 (7), Nomad28 (7), Hidan1453 (6), Assasin (8), cobrattack (7), Xenus (8), dellavare (10), Redpoint1 (5), Tomy (9), SAWYER92 (9), dantegamer (9), Pato8 (7), kingkong45 (10), Kouďák (8), Yanni (8), lenuska28 (10), Solda (8), skylines (6), Brokarek (9), Malasnikov (9), Davelek (8), Toldo (7), Chaosteory (9), Skallagrim (9), Atlantis (6), KrytaCZ (8), blade1991 (10), geobbu (9), Abakanius (9), shxrk (8), onsajo1 (10), Moody7822 (7), utresyby (7), Paturata (8), japol (6), Taugor (8), JonikCZ (10), NPCboss (10), Mikefiser (7), Darnatos (8), Sedli14 (8), Bryan (9), Aveline (9), ShaunHastings (8), DarkDriver (9), matan (7), Dawyx (5), NintendoNES (9), Ardis (8), Wazza (9), petronelus (8), MeatFlyCZ (9), Smirnow (5), Parasit (7), LEETGAMERcz (10), KaerMorhen (8), StalwartStone (8), semtexiiik (9), pohoda (6), TGPCZ (10), Vincent_Vega (8), Tarik (6), Ako Suminoe (7), Cvrnda (8), Meg.A.Byte. (8), baron147 (10), M1L4N (8), matroš (5), RastyK2 (8), hanz917 (8), SteveHood (10), elho_cid (7), Remder (7), masterblaster4 (9), Epso (6) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Burnout Paradise na PC, PS4, Xbox One, PS3, Xbox 360Trailery ke hře

Jaký monitor? (49 příspěvků), Dotazník k bakalářce – prosím o vyplnění (11 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (121 příspěvků), PS4 Slim – má někdo na prodej? (10 příspěvků), Jaký engine vybrat? (5 příspěvků), STEAM -všechno sem (7101 příspěvků), Far Cry 5 (4 příspěvky), MW 2 problém (3 příspěvky), PlayStation 4 – An error has occurred (3 příspěvky), Czech VR League (1 příspěvek), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (467 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Sea of Thieves

Tvůrci parádních Kinect Sports, Banjo-Kazooie: Nuts & Bolts nebo Viva Piñata vytvořili pirátské dobrodružství. Jak se jim povedlo?

Hráli jsme na: PC

„Vytáhněte kotvu a směr severozápad, vy mořský krysy!“ Je na čase nastoupit na palubu galeony a vydat se za největším pirátským dobrodružstvím. Loď se kymácí na nepoddajných vlnách ze strany na stranu. Po posledním boji se kocábka plní vodou, ale ani to vás nezastaví v dosažení svého cíle.  Nabijte kanony, protože na horizontu se objevují další plachty.

Arrrrrrr!

Studio Rare nám koncem měsíce dodalo mořskou vodou nasáklé, kvalitní online RPG ze světa pokladů, rumu i mocného Krakena. Vžijte se do postav pirátů, kteří se neznaje strachu vydávají na otevřené moře za věčnou slávou a bohatstvím.

Samotná hra nemá žádný děj, tudíž se odhaluje ona nepříjemná pravda a to, že vlastně nemá ani konec. Za konec by se dalo brát splnění všech možných misí a výzev. Na absenci příběhu vlastně ani tak nezáleží. Každý hráč si vytváří svou vlastní legendu a je jen na něm, kam bude střelka jeho kompasu mířit.

„Vetší loď potřebuje samozřejmě více členů posádky a tu malou můžete zase klidně ovládat úplně sami.“

Na začátku si vyberete postavu, za kterou budete hrát. Výběr je z asi deseti náhodně vygenerovaných charakterů všech pohlaví, ras i typů. Pokud vám ani jeden nesedne, můžete si nechat vygenerovat další a další, dokud se konečně s některou z nich neztotožníte. Když už máte piráta, zvolíte si, s jakou lodí budete tančit na špičkách vln. Bude to menší leč obratnější kocábka anebo se pustíte do přepadávání ostatních lodí s plně vyzbrojenou galeonou? Výběr je jen na vás. Vetší loď potřebuje samozřejmě více členů posádky a tu malou můžete zase klidně ovládat úplně sami. Tak která to bude? Jste týmový hráč či starej mořskej vlk co jedná na vlastní pěst?





Podívat se starýmu Rogerovi do očí

Vaše cesta začíná vždy na odlehlém přístavišti, kde si můžete doplnit zásoby, koupit si nové vybavení, ale hlavně, hlavně zde získáte vodítka k misi. Musíte se rozhodnout, jaké úkoly jsou pro vás ideální. Máte na výběr ze tří možných druhů, a to hledání pokladů, shánění zásilek pro obchodní společnost a službu pro tajemnou magickou frakci, která se neobejde bez boje proti krvelačným kostlivcům. Mně osobně asi nejvíce bavilo hledání pokladů, neboť je to takové, no, nejvíce pirátské. K tomu potřebujete jen mapu ostrova, která má příznačně označené místo velkým červeným písmenem X. Postupem času se vám nebude dostávat mapy, ale indicií, podle nich musíte zjistit, kde je truhla umístěná. Co se týká obchodní společnosti stačí si pořídit zvířecí klece a hurá na lov zvířat. Poslední je již zmíněná čarovná skupina, pro kterou musíte získávat kouzelné lebky tím, že porazíte šéfa padlých pirátů v podobě pěkně naštvaných kostlivců. Musím říct, že by nebylo na škodu, kdyby úkoly byly více variabilní. Takhle vesměs děláte celou dobu stejné věci dokola. I když je třeba honba za pokladem obohacena o hledání a získávání indicií, jde pořád o to samé – získat truhlu. Do toho můžete ještě mimo vybrané mise prohledávat ostrovy či vraky a celkově objevovat nová zákoutí. Časem se úkoly mohou omrzet, ale na Sea of Thieves je důležitější cesta než samotný cíl.

Říkejte mi Izmael

Co si budeme povídat, tento titul je o hodně zábavnější, pokud se hraje ve více lidech. Nejlépe pak s přáteli. Když vaše posádka bravurně zvládá ovládání lodě je to snad ten nejlepší pocit, který se může na širém moři dostavit. Jeden nastavuje plachty, druhý kormidluje, ten třetí se ujme navigace no a ten čtvrtý sleduje širé moře a je připraven nabít děla a pustit se do potyčky.

Název této kapitoly je první větou (jak jistě mnozí z vás poznali) z knížky Bílá Velryby (Moby Dick). Příběh vypráví o neutuchající pomstě a je jakousi metaforou pro boj člověka s přírodou. Nás ale hlavně zajímá ona pomsta, která je i v této hře důležitá. Nejzábavnější částí jsou totiž souboje bok po boku dvou lodí. Nadbíhání a kormidelníkův um je jen špička ledovce těchto bitev. Děla snadno proděraví trup lodi a je jen na posádce, jak rychle se dokáže ze šlamastiky dostat. Pokud není dobře sehraná, škuner jde pekelně rychle ke dnu a vámi těžce získaná kořist padne do rukou nepřátel.

„Děla snadno proděraví trup lodi a je jen na posádce, jak rychle se dokáže ze šlamastiky dostat. Pokud není dobře sehraná, škuner jde pekelně rychle ke dnu a vámi těžce získaná kořist padne do rukou nepřátel.“

Moje vlastní zkušenost je taková, že jsem plul s posádkou odevzdat lup a již se těšil na zlaťáky, které získám za odměnu. Z poza ostrova se ovšem vyřítila nepřátelská loď a začala do nás pálit hlava nehlava. Bohužel se jí povedlo pár dobrých zásahu, a ještě k tomu se výborně vmanévrovala vedle nás. Ač jsme vylévali vodu, co nám síly stačily, poškození bylo tak markantní, že zkáza naší lodi byla nevyhnutelná. Sice jsme jednoho z nepřátel porazili, ale naše loď byla nenávratně pryč. Ještě teď mi v uších zní francouzština, kterou se naši přemožitelé bavili. Pomsta se ovšem podává výhradně za studena a moje posádka se nehodlala našeho pokladu jen tak vzdát. Po získání nové lodi jsme se vydali hledat ono francouzské osazenstvo a získat tak zpátky to, co nám náleželo. Boj to byl litý, ale neměli šanci. Pomsta je totiž tou nejsilnější motivací.





Prokletá loď

Ve hře dříve či později umřete. To je holt daň za váš pirátský život. Když se tak stane, vaše postava se objeví na lodi Zatracených, a duše čeká na to, než se opět bude moci dostat na „druhý břeh“. Problém je ten, že se vždy vrátíte na palubu své lodi, takže není možné, aby vám ji někdo ukradl.  Jediná možnost, jak se zbavit soupeře není zabít ho, ale potopit jeho loď. Což nás přivádí k jádru problému, který mě na hře nejvíce vadil. Jak zábavné by bylo dostat se s malou lodí nenápadně k ostrovu, na kterém jedna z posádek hledá vytoužený poklad, proklouznout na nepřátelskou palubu, zvednout kotvy a s lupem se vydat vstříc západu slunce? Bohužel tuto možnost hra nenabízí a je to škoda. Soupeřům totiž stačí zemřít a dostanou se tak na palubu, kde si to s vámi náležitě vyřídí. Stejně tak je i škoda, že setkaní s ostatními hráči, kteří nejsou členové vaši crew, znamená, že dojde na boj. Nikdo není kolegiální a vaše prosby, aby vás nechali, že stejně na lodi nic nemáte, vyjdou na prázdno. Ano je to pirátská hra, žádný simulátor vznešenosti, ale nějaké to gentlemanství by se dostavit mohlo. Samozřejmě to není ale vina hry.

„Slunce prosvítá skrz nejvyšší vlny, které se pak lámou a tříští o kýl vaší lodi. To vše je doprovázeno epickým ozvučením, díky kterému věříte, že jste se opravdu stali korzárem.“

Serenáda v modrém

Největší prim hraje audiovizuál. Je to naprosto krásná podívaná, která díky kvalitnímu zvuku vytváří perfektní zážitek. Například voda. Lepší zpracování jsem snad v herním světě nezažil. Slunce prosvítá skrz nejvyšší vlny, které se pak lámou a tříští o kýl vaší lodi. To vše je doprovázeno epickým ozvučením, díky kterému věříte, že jste se opravdu stali korzárem. Samozřejmě se zde mění i počasí a tak, když nebudete pozorně sledovat kumulaci mraků může se stát, že se dostanete do velké bouře, při které vám kompas vypoví službu. Pokud vše přežijete a s lodí nenarazíte na útes, zjistíte, že jste se najednou objevili úplně jinde než tam, kam jste měli původně namířeno.

Kvalitně jsou vyobrazeny i ostrovy a celková vegetace. Vše je laděno do komiksového vzezření, které je v poslední době na vzestupu. Ostrovy jsou malé tropické ráje, plné bujné vegetace a tu a tam se zde objeví i párek roztomilých čuníků. Všechno to dohromady hraje jak dobře naladěný orchestr a opravdu po téhle stránce není hře co vytknout.





Pěkně ostrá palba

Suma sumárum se Sea of Thieves povedlo. Po čase se může sice dostavit jistá dávka stereotypu, ale o jeho překonání se postarají samotní hráči, kteří svými činy vytváří tvář celé hry. Co se ovšem nepovedlo je cena, za kterou se dá SoT pořídit. Jelikož se jedná o cross-play titul, autoři si řekli, že za něj zaplatí stejně majitelé počítače i Xboxu One. To znamená, že počítačem odkojení hráči se trošku zděsí, když zjistí, že je cena skoro dvojnásobná. Doufám tedy, že se Sea of Thieves bude časem vyvíjet, nabídne nám nějaký nový obsah a možná i kampaň, která by jistě přilákala nové mořeplavce. Ve světě je tato novinka brána dosti kontroverzně a dostává z jedné strany malá, a z té druhé velká hodnocení. Je to ovšem prostě tím, že je jiná. Nečekejte od ní akční souboje ala Black Flag, čekejte rozjímání na moři, objevování míst, která jsou schovaná za horizontem a hlavně, hraní s přáteli či vytváření nejlepší posádky s hráči z celého světa.

Sea of Thieves koupíte ve verzi pro Xbox One na Xzone.cz a GameExpres.sk. Pokud máte předplatné Xbox Game Pass, tak je hra součástí této služby.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

Sea of Thieves na PC, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • otevřený svět
  • lodní souboje
  • zábava s členy posádky z celého světa
  • atmosféra

Vadí nám

  • v módu jednoho hráče se může dostavit stereotyp
  • úkoly stejného charakteru
  • nemožnost ukrást loď

Verdikt: Sea of Thieves je hrou, na kterou jsme se dlouho těšili. Ti, co sledovali informační videa od samého začátku, dostanou přesně to, co očekávali. Pro hráče nedotknuté PR propagací se může dostavit zklamání. Nejedná se totiž o akční titul, ale o hraní si na dobrodruhy, a to holt nemusí sednou každému.

Hru ohodnotilo také 11 čtenářů průměrnou známkou 4.9/10.

elho_cid (9), Xenus (4), HentaiLord (2), KeerGeek (6), AdamoK (7), Alfajk (4), Bonny (7), corey26 (5), Razzak (4), SedllY (2), Limec (4)

Před vydáním hru ohodnotili 3 čtenáři průměrnou známkou 9.3/10.

Flery (10), Greca (10), Virus_3000 (8) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Jaký monitor? (47 příspěvků), Dotazník k bakalářce – prosím o vyplnění (11 příspěvků), PS4 Slim – má někdo na prodej? (10 příspěvků), STEAM -všechno sem (7101 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (120 příspěvků), Jaký engine vybrat? (4 příspěvky), Far Cry 5 (4 příspěvky), MW 2 problém (3 příspěvky), PlayStation 4 – An error has occurred (3 příspěvky), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (467 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12157 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Far Cry 5

A tak řekl Honzas svatý svým poddaným: kajte se, ukažte svou víru v recenzi zingovskou.

Hráno na: PC, PS4 a PS4 Pro

Uběhly další dva roky od vydání posledního dílu Far Cry a já určitě nebyl jediný, kdo netrpělivě vyčkával, co se z pátého dílu vlastně vyklube. Ubisoft se po smíšeně přijatém Primalu z roku 2016 rozhodl vrátit do moderní doby, ale tentokrát nás nečekají exotické ostrovy Far Cry 3 nebo Himaláje Far Cry 4, ale fiktivní kraj Hope County v americkém státě Montana. Jde o přírodní podívanou plnou vidláků s puškami, láskou ke country, výbuchům a takového toho amerického venkova. Je to ovšem vůbec zábava?

Slovo Josephovo

Série Far Cry má svou vlastní historii se záporáky, kteří nemají všech pět pohromadě. Vaas z třetího dílu je dnes už pomalu ikonou, Pagan Min z čtvrtého dílu si také našel řadu fanoušků. Už před vydáním bylo jasné, že Joseph Seed z pátého dílu aspiruje na pozici vedle těchto dvou jmen. Vůdce kultu fanatiků, kteří skutečně věří tomu, že vraždění, mučení, unášení a vydírání nevěřících a absolutní kontrola vede k záchraně, zní jako přesně ten typ absolutního magora, který si ve Far Cry najde svoje místo.

A skutečně najde, ovšem ne sám. Hnacím motorem Josephovy sekty totiž není jenom on, ale i jeho dva bratři John a Jacob a jejich „sestřička” Faith. Zatímco samotný Joseph je sice Otcem a skutečným vůdcem Rajské brány, tudíž úhlavním záporákem, oba bratři a Faith mají na starost jiné a stejně důležité prvky samotného kultu, takže i jim se dříve nebo později budete muset postavit.

Jacob Seed trénuje vojáky a z jeho koncentračních táborů vyjdou jenom ti nejsilnější jedinci, John Seed má zase na starost samotné verbování do kultu a Faith produkuje drogu, která zajišťuje kompletní oddanost Josephově sektě. Ačkoli jsou záporáci hned čtyři, tak každý z nich dostane dostatek prostoru a každý z nich má více než dost osobnosti. Všichni tři Josephovi poručíci totiž ovládají jednu třetinu herní mapy a v každé části vás čeká odlišná atmosféra.



I přesto, že je Hope County skoro všude stejně vypadající, se zelenými krajinami, kam až oko dohlédne, v každé části cítíte trochu jiné napětí a odlišnost. Jacobův sever je hodně militantně založený, plný pozemní i vzdušné opozice a ozbrojených vojáků sekty. Faithin východ se zase drží vymývání mozků a najdete v něm převážně drogou nadopované vidláky a místa, kde se pěstuje bílá rostlina, ze které droga vzniká. Johnův východ je zase v mnoha ohledech zaměřený spíše na ty ještě normální obyvatele, kteří stále sektě vzdorují.

Ačkoli nemusí ani jeden ze záporáků utkvět v paměti tak jako například Vaas, nedá se říct, že by byli špatní. Dabing je špičkový a jejich přítomnost je cítit kdykoliv, kdy se na obrazovce objeví. Každý má svůj vlastní příběh, svou vlastní osobnost, své vlastní způsoby, jak vás přesvědčit, abyste se k nim přidali. Faith si hraje na tajnůstkářku, která ukazuje krásy její drogy, zatímco John rád vypráví o tom, že je sekta spasením před katastrofou, nikoliv problémem. Samozřejmě se ale nenechte zmýlit – v jádru je každý z nich naprostý psychopat. Je ovšem nutno dodat, že příběh dokáže občas překvapit a jsou momenty, které jsem opravdu nečekal. A to se vždy cení. V mnoha ohledech je vidět, že se vývojáři snažili hlavně o dvě věci. O komentář na dnešní dobu plnou konfliktů a o pokus dostat se vám do hlavy. A alespoň v mém případě často uspěli.

Potřeby většiny

Hlubší příběhovou zápletku ale ve hře nečekejte. Vy, jakožto nejmenovaný a bohužel naprosto tichý policista (nebo policistka, dle vašeho výběru), máte spolu s dalšími zákonodárci najít a zatknout Josepha Seeda. Tím začíná úvod hry. Jak asi tušíte, ne všechno půjde podle plánu, a nakonec skončíte tak, jak skončíte, a tam, kde skončíte. Příběhem tedy není nějaká osobní pomsta nebo vyloženě přežití, ale zkrátka snaha najít Josepha a vypořádat se s ním a jeho sektou.

Díky tomu dává více věcí smysl. Proč vás zajímají problémy normálních lidí? Jaktože z ničeho nic máte výborné znalosti o zbraních a jejich používání a proč jste najednou schopni v boji? Je to zkrátka vaše povinnost a máte nějaký základní výcvik. A že problémy normálních lidí vás zajímat (většinou) budou. Vedlejší úkoly sice často nenabízejí unikátní průběh ani cíle, a důvod, proč děláte to, co děláte, taky většinou nemusí být úplným trhákem, ale pořád je to zábava. Úkoly mimo hlavní dějovou linii vás většinou nabádají k osvobozování lidí nebo stanovišť, případně bránění nějaké pozice. Občas dojde i na trochu unikátnější zadání. Naštěstí se vývojáři alespoň snaží hledat nějaké důvody, proč by vám to nemělo být putna a vytyčené mety nedostáváte jenom se slovy „další stanoviště potřebuje tvojí pomoc“.

Kromě samotných úkolů a stanovišť máte ve světě hned několik dalších aktivit, které lze dělat. Můžete se vydat rybařit nebo lovit zvěř (a kůže poté za mastný peníz prodat), prozkoumávat prepperské skrýše (do kterých se dostanete vždy vyřešením nějaké menší hádanky), ochromovat samotný kult osvobozováním vězňů, zabíjením významných členů, ničením konvojů či ničením speciálních objektů (sil, svatyní ap.). Můžete také plnit mise odporu, rabovat sklízecí vozy, ničit blokády, replikovat kaskadérské kousky Clutche Nixona nebo se prostě jen toulat světem a užívat si přírody kolem.

Provádění většiny těchto věcí má navíc své dva hlavní důvody. Tím prvním je, že plněním různých misí a děláním dalších věcí, které se kultu nelíbí, postupujete hlavní kampaní. Jakmile v každé lokaci dostanete dostatek bodů odboje, můžete se postavit proti jejímu vůdci a po konfrontaci s ním být zase o kousek blíž Josephovi. Druhým důvodem jsou samozřejmě odměny. Získat můžete peníze, oblečení, vozidla, letadla, vrtulníky nebo jednoho z devíti unikátních AI parťáků, ke kterým se ještě dostanu. Co je důležité zmínit, je fakt, že tentokrát nebudete dostávat zkušenostní body.



Vývojáři nového dílu zcela opustili od klasického levelování postavy, se kterým jsme přišli do styku už ve Far Cry 3. Dovednostní body, které můžete proměnit za nejrůznější talenty, získáváte v případě pátého dílu především sbíráním speciálních časopisů (které lze najít převážně v prepperských skrýších) a také plněním nejrůznějších výzev. Zabíjení libovolným typem zbraní, na nohou, v autě, ve vzduchu, na blízko i na dálku, využívání vašich AI parťáků, užívání homeopatik, lovení zvěře, hraní a levelování v módu Arcade… Tohle všechno vám zajistí dostatek bodů, kterými si můžete vaši postavu vylepšit. Na klasické levely zapomeňte.

V rámci talentů nechybí zvýšení zdraví, získání nových nástrojů (jako je například hák, padák, wingsuit nebo opravářský nástroj pro auta), zlepšení vaší rychlosti během plížení, snížení hlasitosti, odemykání nových slotů pro zbraně a řada dalších věcí. A musím říct, že se mi vypuštění levelů zamlouvá. Získávání dovednostních bodů je tak mnohem častější a mnohem dříve se dostanete k talentům, které prostě chcete. Všechno, stejně jako zbytek hry, je prostě svižnější a plynulejší.

Stejnou měrou tomu dopomáhá i absence minimapy, kterou nahradil kompas, a to stejně jako v Assassin’s Creed: Origins, takže jste odkázáni na sledování hry jako takové a nemohu říct, že bych tuto změnu se vším všudy nesekundoval. Další změnou je absence craftingu, který se některým hráčům líbil a některým ne. Už tedy nemusíte lovit zvířata kvůli kůži, abyste si udělali lepší peněženku nebo pouzdra na zbraně. Stále si můžete vyrobit několik výbušnin a drog z těch několika věcí, které ve světě najdete, ale to už bych vyloženě craftingem v tom pravém slova smyslu nenazýval. Díky tomu je hra opět taková akčnější a svižnější a už od začátku máte přístup k de facto všemu tak, jak chcete.

„Vůdce kultu fanatiků, kteří skutečně věří tomu, že vraždění, mučení, unášení a vydírání nevěřících a absolutní kontrola vede k záchraně, zní jako přesně ten typ absolutního magora, který si ve Far Cry najde svoje místo.”

Oi. Whadup pardner?

Jednou z větších součástí nového dílu jsou ovšem vaši AI parťáci. Na začátku můžete mít pouze jednoho, časem dva, a všichni disponují svými unikátními dovednostmi, které mohou skvěle podporovat váš herní styl. Pes Boomer označí nepřátele v blízkosti a občas vám aportuje zbraň, pilot Nick Rye vám zajistí leteckou podporu, plamenometčík Sharky Boshaw je… plamenometčík, takže si asi domyslíte, v čem vyniká. Pointou je, že každá z postav se na něco specializuje a může vám nepřímo rozšířit arzenál. Může a nemusí. Parťáci jsou totiž volitelní, a pokud je nechcete používat, nemusíte. Rozhodně by to ale byla škoda, protože při boji proti kultu se ruce navíc hodí vždycky. Nehledě na to, že lidští parťáci mohou například nejen zastoupit pozici střelce na věžích aut, ale také řidiče, abyste si mohli toho střílení užívat vy.



Je pravdou, že umělá inteligence nedisponuje dokonalými řidičskými schopnostmi, především hůře ovladatelná vozidla jako třeba bugina jim dávají zabrat, ale na místo určení se vždycky nějak dopracují. Umělá inteligence celkově je jedna z mála věcí, které musím hře bohužel vytknout. Společníci ani nepřátelé nejsou zrovna nejchytřejší a během hraní jsem zažil více než dost případů, kdy jsem obracel oči v sloup a nevěřil tomu, co vidím. Problémy přicházejí zejména ve stealth pasážích, kdy jsou nepřátelé slepí jak patrona a jejich kuželová vize je šíleně úzká. Během soubojů pak nečekejte, že představují nějakou zásadní hrozbu, spoléhají především na početní převahu. Využívání terénu nebo jakákoliv spolupráce je pro ně naprosto cizí. Co mi také vadí, je fakt, že nepřátelé mají kolektivní vědomí, takže jakmile vás spatří jeden, tak o vás a vaší pozici ví hned každý.

S parťáky to není o nic slavnější a většinou na nepřátele nabíhají plnou parou vpřed přes střed bojiště, což vede k tomu, že tam pak často skučí na zemi v bolestech, dokud je nezvednete. Nehledě na to, že parťákům s trochou toho ostřejšího vybavení – jako je zmíněný plamenometčík Sharky nebo třeba oblíbený Hurk s raketometem – je většinou jedno, že střílí tam, kde jste vy nebo jakýkoliv jiný spojenec. Možná že můj popis zní tak, že je umělá inteligence naprostá tragédie, ale tak to není. Má své světlé stránky a dokáže zabavit i překvapit. Jenom nečekejte zázraky.

„Vývojáři nového dílu zcela opustili od klasického levelování postavy. Dovednostní body, které můžete proměnit za nejrůznější talenty, získáváte v případě pátého dílu především sbíráním speciálních časopisů a plněním nejrůznějších výzev.”

Pokud vám navíc žádný z nabízených partnerů nesedí, tak máte další možnost. Tou je samozřejmě živý hráč, který se k vám může kdykoliv přidat. Kooperace dvou lidí funguje přesně tak, jak byste čekali, a nenabízí nic víc, než „jen“ možnost mít kamaráda po boku. Co ovšem musím zmínit, a jde o něco, co mě osobně velmi štve, je fakt, že váš kamarád nebude sdílet postup kampaní. Zbraně, které si koupí a upraví, talenty, které si odemkne, výzvy, které splní, to všechno mu zůstane. Ale cokoliv spojeného s body odboje nebo misemi zkrátka musí udělat sám nebo musí kooperační relaci založit on. Přijde mi to jako hodně blbá a opravdu nepochopitelná věc, která z jinak funkční a zábavné kooperace dělá přinejlepším napůl užitečnou možnost, jak hru hrát.

Krásy arkádové Montany

Jestli vám Hope County z estetické stránky přijde jako pěkná lokace, to je čistě na vás, ale mě osobně přijde. Ten americký venkov obklopený horami, lesy a potůčky má prostě něco do sebe. Není to džungle nebo exotický ostrov, nejsou to Himaláje. Je to prostě zase něco jiného a něco, co do Far Cry sedí více, než byste si nejspíš mysleli.

Samozřejmě tomu dopomáhá hlavně samotný audiovizuál. Zdá se mi, že hudba je v pátém díle tentokrát mnohem prominentnější než v těch předchozích a najde se více než dost pasáží, v nichž je hudba opravdu slyšet a skvěle podtrhuje tu akční hratelnost. Díky tomu jsem měl často pocit, že stále dokola hraju něco na způsob té jedné mise z Far Cry 3, kdy jste do rukou dostali plamenomet. Určitě víte, jakou myslím.



Nejvíc pozornosti ale samozřejmě strhnou zvuky a grafika samotná. Osvětlení, stíny, efekty, všechno vypadá opravdu báječně a obzvlášť tváře jsou vážně skvěle zpracované. Na Far Cry 5 je prostě radost pohledět, a to jak na PC, tak PS4 Pro i klasické PS4. Na PC přitom běží hra bez větších problémů, což je o to úctyhodnější. Nastavení grafiky sice není kdo ví jak masivní, ale po snížení pár položek není s GTX 970 a i5-6400 problém dosáhnout na FullHD rozlišení nad 60 snímků za vteřinu. A že snížení grafiky u některých věcí tolik nevadí. Menu totiž nabízí obrázky, které hned předvedou změny jednotlivých položek a jejich úrovní a některých změn si prostě realisticky nevšimnete. Tak proč to nesnížit.

Se zvuky je to podobné a nelze si stěžovat například ani na animace. Snad je jenom škoda, že modely nepřátel se často opakují. Ani s výkonem na PS4 a PS4 Pro není problém. V případě klasické PS4 došlo k výjimečným propadům během masivních výbuchů, ale jinak si hra bez problému držela stabilních 30 snímků.

Jedno z větších překvapení, které jsme se o Far Cry 5 před vydáním dozvěděli, byl i takzvaný Arcade, ve kterém lze hrát sám, v kooperaci nebo PVP multiplayeru na hráči vytvořených mapách. Multiplayer konkrétně hodnotit nebudu, a to především z toho důvodu, že ho před vydáním samozřejmě nikdo nehrál. V zásadě se ale jedná o klasický Deathmatch a Team Deathmatch, takže nic, co by vyloženě stálo za řeč. Co ale za řeč stojí, jsou módy pro sólo a kooperativní hraní. Tam totiž najdete režimy Cesta (dostat se z bodu A do bodu B), Stanoviště, Lov hlav (kde musíte zabít konkrétní cíl) a Útok (kde musíte zabít všechny nepřátele).

V jádru záleží samozřejmě hlavně na tom, co všechno dokáží lidi s editorem vymyslet. Potenciálně by tak mohl Arcade zabavit na desítky, časem možná i stovky hodin. Samotný editor je přitom zčásti intuitivní. V případě konzolí se s ním sice pracuje pomaleji, ale je snazší na pochopení. Na PC je editor oddělený a rozhraním jde spíše o klasický editor enginu (jako například v CryEnginu, Unity, Unrealu ap.), takže s ním nováčci zprvu pracují hůře, ale po čase zase rychleji a pohodlněji.

Z toho, co se dá soudit z Ubisoftem vytvořených misí, se jednotlivé levely mění především samotnými lokacemi a atmosférou. Nějaké velké změny v hratelnosti, jaké dokáže nabídnout třeba SnapMap z nejnovějšího dílu série DOOM, nejspíš nečekejte. Ale kdo ví, s čím komunita přijde nebo nakolik se editor rozšíří v budoucnu.


Úžasná milost

České titulky jako vždy potěší. Občas se ovšem může stát, že úplně nesedí a kromě výjimečných překlepů jde především o špatně vybraná slova, u kterých je vidět, že překladatelé občas neměli kontext k tomu, o co se vlastně má jednat. Jedním takovým příkladem je jeden z úkolů ve vedlejší misi, ve které jsem měl zničit auto, jehož klakson byl slyšet snad všude. České titulky ovšem mluvily o slyšení rohu. V ostatních ohledech si není moc na co stěžovat a čeština i na konzolích je samozřejmě plus.

Podtrženo sečteno – i přes větší nebo menší změny, které hra nabízí, jde stále o Far Cry. Blíže to ani popsat nejde. Pokud jste hráli Far Cry 3, Far Cry 4 nebo Far Cry Primal, tak zkrátka víte, co je Far Cry 5 zač. Celá hra je sice plná větších i menších mechanik, které od dob předešlých dílů doznaly změn a které fungují ve váš prospěch, ale pořád je to Far Cry. Někdo by mohl namítat, že absence levelování, craftingu a dokonce klasického uzdravování bez lékárničky (kdy jste si třeba narovnali palec nebo vyndali kulku z předloktí, což je nahrazeno automatickým uzdravováním s klasickými lékárničkami) je zbytečné zjednodušování. Pravdou spíše je, že je díky tomu hra mnohem méně omezená a můžete jí hrát tak, jak chcete, a daleko více věcí vám jde na ruku.

Far Cry 4 jsem osobně hrál jenom chvíli a Far Cry Primal mě tak nezaujal. Pátý díl jsem ovšem bez problému během několika dní dohrál a nad splněním dalších věcí, které mi ve hře zbývaly, jsem nemusel nijak dlouze přemýšlet. Těžko se to vysvětluje, ale z Far Cry 5 člověk prostě cítí svižnost, akčnost, plynulost – furt se něco děje. A pro toho, kdo něco takového vyhledává, je pátý díl Far Cry vážně ideální. Průměrné dohrání kampaně vám přitom zabere kolem sedmnácti hodin.

Far Cry 5 vychází na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Hru koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

Far Cry 5 na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • akční, skoro až bezmyšlenkovitá hratelnost, u které se odreagujete
  • krásné a atmosférické prostředí Hope County
  • zajímaví záporáci, které budete buď milovat, nebo… ne, budete je milovat
  • další změny v hratelnosti, které z Far Cry 5 dělají prostě větší zábavu
  • Arcade

Vadí nám

  • horší umělá inteligence a opakování modelů nepřátel
  • kooperace nemá takový smysl pro toho, kdo se připojuje

Verdikt: Říct, že je Far Cry 5 pro každého, je samozřejmě nesmysl. Člověk, který si k novému dílu sedne, musí být zároveň člověk, který nechce vyloženě dlouze přemýšlet nad postupem, kdo nechce složitý management předmětů nebo brutálně náročnou obtížnost. Člověk, který si k novému dílu sedne, musí být někdo, kdo se chce odreagovat, vpustit do těla adrenalin, zastřílet si, zablbnout si a pobavit se. A to všechno v krásném prostředí amerického Hope County, které je pod palci čtyř zajímavých záporáků. Škoda horší umělé inteligence, opakujících se nepřátel a řešení kooperace, ale kromě toho je Far Cry 5 jako dělané pro vypuštění stresu. Nic víc, nic míň.

Před vydáním hru ohodnotilo 11 čtenářů průměrnou známkou 8.7/10.

SweetL.c.King (7), Daniel65911 (10), Greca (10), flexo369 (10), jaryncip (10), johnk2 (7), OldCar6 (9), Mafian11102000 (9), Alfajk (5), Sakalcz (9), Parasit (10) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Jaký monitor? (45 příspěvků), Dotazník k bakalářce – prosím o vyplnění (10 příspěvků), PS4 Slim – má někdo na prodej? (10 příspěvků), STEAM -všechno sem (7101 příspěvků), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (467 příspěvků), Kingdom Come: Deliverance (150 příspěvků), Jaký engine vybrat? (3 příspěvky), Náhodné myšlenky a události dne (12157 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (116 příspěvků), PlayStation 4 – An error has occurred (3 příspěvky), Czech VR League (1 příspěvek)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

A Way Out

Dva na pohled rozdílní muži utíkají z vězení a nabízí velmi netradiční kooperativní zážitek.

Hráli jsme na: PC

Lokální nebo online kooperaci dvou a více hráčů vídáme ve hrách poměrně běžně. Čistě kooperativních titulů je však na trhu asi tolik jako velkých vydavatelů, kterým nejde v první řadě o peníze. Jinými slovy skoro neexistují, ale opravdu jen skoro, jak dokazuje novinka A Way Out, kterou má na svědomí tým z Hazelight Studios pod vedením Josefa Farese, autora Brothers: A Tale of Two Sons. S ohledem na svůj unikátní projev, svéráznou povahu a překvapivé výroky se Fares během posledních měsíců stal tak trochu internetovou celebritou, a tak se nabízí otázka, jestli je hra alespoň tak zajímavá jako její tvůrce.

Útěk z vězení

A Way Out je příběhem dvou na pohled velmi rozdílných mužů. Jednak tu máme nezkrotného Lea s poněkud prudkou povahou a horkou hlavou, jednak mírnějšího Vincenta, jehož myšlenkové pochody jsou přeci jen trochu chladnější a uvážlivější. Tato nesourodá dvojice se shodou okolností seznámí ve vězení, a jakmile zjistí, že mají oba stejného nepřítele, po několika případech vzájemné pomoci se odhodlají k útěku z vězení. Tak začíná příběh, který na první pohled působí jako obyčejná cesta pomsty, ale ve skutečnosti toho skrývá mnohem víc. Obě postavy mají rodiny, což s sebou přináší jisté komplikace, a pak je tu samozřejmě jejich sžití a souznění, které se postupem času prohlubuje.

Leo a Vincent jsou prostě a jednoduše alfou a omegou příběhu a vše stojí a padá jen a pouze na nich a na jejich vztahu, ne na samotné podstatě zápletky. Ta je v jádru dost tradiční a někdy snad i trochu předvídatelná, ačkoliv snadno zaujme a vždy krásně odsýpá. A Way Out je v první řadě příběhem o tom, jak se ze dvou odlišných a cizích lidí stávají velmi dobří přátelé a spojenci. Spojenci, kteří na první pohled dělají dojem prostých kriminálníků, ale přitom je velmi snadné si je oblíbit a pochopit jejich motivy a životní problémy, protože i když začínají ve vězení, nejsou to odpudiví vrahouni, kteří z rozmaru zabíjejí matky i s jejich dětmi. Nejen díky tomu může často A Way Out rozesmát i dojmout.



Ani kousek příběhu Lea a Vincenta však nelze hrát o samotě. Každou postavu vždy a za všech okolností ovládá jeden hráč a zpravidla si hledí své části mnohdy rozdělené obrazovky. V ideálním případě ale nejde o jen tak ledajakého hráče. Když A Way Out zapnete, dostanete na výběr lokální a online hraní. Lokálně dává poněkud smysl, abyste si ke hře sedli s někým, koho znáte, ale totéž je nutné i v případě online režimu. Na rozdíl od mnoha jiných kooperativních titulů tu totiž není možnost vyhledání náhodného kolegy. Spoluhráče musíte mít alespoň ve svém seznamu přátel.

Dva hráči, jedna kopie hry

Toto řešení se může zdát jako velmi svazující, ve skutečnosti ale prohlubuje zážitek z hraní, zvlášť když budete se spoluhráčem aktivně komunikovat. V takovém případě se může velmi snadno stát, že se jednání ve hře přenese na vaše vlastní jednání a dojde i k promítání různých pocitů, přičemž nejde jen o tradiční možnost pošklebovat se kamarádovi za jeho chyby a nezdary. Na to samozřejmě může dojít. A Way Out se mnou od začátku do konce prošel náš pán, chlebodárce a šéfredaktor Michal „Miky“ Burian a já se mu nejednou s radostí posmíval za jeho výkon. Zároveň nás některé události přiměly aktivně řešit a probírat určité problémy a překážky, což bylo velmi osvěžující a celý zážitek ze hry tím byl výrazně obohacen. Bez přátel tedy ani ránu a čím lépe spoluhráče znáte, tím víc si podle mého názoru A Way Out užijete.

„A Way Out je v první řadě příběhem o tom, jak se ze dvou odlišných a cizích lidí stávají velmi dobří přátelé a spojenci.“

To užívání je navíc o to snadnější díky skutečnosti, že vám i v rámci online hraní vždy stačí jediná kopie. Kamarád, kamarádka, přítel, přítelkyně, šéf, podřízený, letmý známý, pes, kočka, rybičky, ti všichni si mohou na všech platformách zdarma stáhnout Friend Pass, což je vlastně plná hra, jen ji nemůžete rozehrát, dokud vás nepozve někdo, kdo A Way Out skutečně vlastní. Pokud se náhodou neobjeví problém při stahování Friend Passu, toto řešení vždy fungovalo a díky němu je A Way Out navzdory své striktně kooperativní povaze mnohem přístupnější a otevřenější. Jde také myslím o důkaz toho, že tvůrci přistupovali ke svému projektu s nemalou péčí a hlavně s rozumem nezakaleným snahou o co nejvyšší výdělek všemi dostupnými prostředky.

Vše nasvědčuje tomu, že vývojáři se jednoduše soustředili na co nejvýraznější a nejhlubší kooperativní zážitek, jak dokazuje i hratelnost. Sama o sobě je poměrně tradiční. A Way Out se obvykle hraje jako normální akční adventura s výraznou příměsí quick-time eventů, ale tyhle klasické mechanismy opět slouží zaměření na kooperaci. Jeden bez druhého nemáte šanci na postup a se spoluhráčem se dostanete do celé řady velmi pestrých situací, v nichž musí každý dělat něco jiného. Ve vězení musí jeden hráč hlídat a případně zaměstnávat procházející stráže, zatímco druhý si vytváří cestičku ven z cely. Jindy je třeba, aby jeden stál po kolena ve vodě s kopím při snaze ulovit rybu, kterou je ale nutné cákáním druhého nalákat na správné místo. Při honičkách zase musí Vincent řídit, zatímco Leo se chopí zbraně, a při plížení není od věci domluvit se na přesném a koordinovaném postupu při omráčení nevhodně stojících policistů.



Venkovská pouť

Příklady nutnosti kooperace bych mohl zaplnit mnoho stránek, důležité ale je, že hraní je vždy zábavné a velmi často je opravdu variabilní, ačkoliv ne vždy jde nutně o hraní na obou stranách. Ten, kdo hraje za Vincenta, může kupříkladu poslouchat telefonní hovor ve stejný čas, kdy má Leo možnost procházet se po otevřeném prostranství a vybavovat se s kolemjdoucími. Za určitých situací zase oba dělají totéž, což má za následek efektně zpracované zdrhání před zákonem, dynamickou bitku s ostatními vězni, při níž se hráči střídají v zasazování nebo blokování úderů, nebo sledování jedné z mnoha velmi dobře natočených cut-scén.

Díky tomu mi ani tak nevadila značná míra quick-time eventů. Leckdy mají svůj účel a v určitých ohledech jsou hezky obohacené kvůli nutnosti spolupráce. Tudíž jsem na rozdíl od jiných her neměl pocit, že by byli vývojáři přesvědčení, že hráč má schopnosti na úrovni cvičené opice a zmůže se jen na mačkání jednoho tlačítka. Mnohdy však máte větší kontrolu nad svým jednáním. A Way Out je v zásadě dost lineární hrou, takže na nějaký koncept otevřeného světa či možnost vracet se na již navštívená místa zapomeňte, ale i tak máte jistou svobodu. Velmi často se dostanete do otevřenějších lokací, v nichž lze setrvat delší dobu, interagovat s mnoha předměty a povídat si s lidmi. Vždy máte uprostřed rozhovoru na výběr mezi dvěma dialogovými možnostmi a není nad to přesvědčovat ufňukaného chlapíka v nemocnici, že jeho ruka vážně není zlomená, nebo snažit se dávat zlodějské rady holce, která v uličce s páčidlem Gordona Freemana páčí dveře. Mimo jiné takto dochází k navození pocitu, že herní svět vážně žije.

„Jeden bez druhého nemáte šanci na postup a se spoluhráčem se dostanete do celé řady velmi pestrých situací, v nichž musí každý dělat něco jiného.“

V rámci těchto vedlejších činností lze také pozorovat různé jednání obou postav, takže se vyplatí zkoušet všelijaké věci v roli Vincenta i Lea. Navíc vás mohou snadno dostat do různých volitelných situací, kdy se vyřádíte oba naráz, například při hraní baseballu, arkádové videohry, páky, basketbalu či při házení šipek a podkov. Často si tedy lze odpočinout od sledování příběhu v rámci nějaké nenáročné minihry, v níž kooperace ustupuje před obyčejnou, ale neméně zábavnou rivalitou.

Speciálním druhem interakce je pak rozhodování o tom, jak postupovat. V některých případech můžete zvolit, jestli se má následující akce odehrát v závislosti na Leově nebo Vincentově přístupu. Celý příběh to sice neovlivní, volby, na které se musí oba hráči shodnout, mají dopad jen na průběh dílčích činností, ale opět jde o věc, která zpestřuje hratelnost a samotný průchod hrou. Navíc nabádá k tomu, abyste si některé pasáže A Way Out zkusili znovu a trochu jinak. Díky tomu a díky pečlivému průzkumu prostředí a vyzkoušení všech možných interakcí se může herní doba vyhoupnout i nad 7 hodin, takže obavy ohledně toho, že je A Way Out prostým interaktivním filmem na pár hodin, se ukázaly jako zbytečné. I když je třeba podotknout, že určitá filmovost je rozhodně přítomná a poměrně výrazná.



Já hrál dobře, to ty jsi to podělal

Další obavy se mohou vztahovat na ovládání, zejména na ovládání PC verze a potřebu gamepadu. Výsledek je naštěstí uspokojivý. Když hrajete lokálně, alespoň jeden hráč musí mít ovladač, což dává smysl, protože jedna klávesnice obslouží jen jednoho. Když ale zvolíte online hraní, oba klidně můžete využívat myš a klávesnici. Já nakonec využíval dvojici pro uživatele PC svatých periferií, avšak Michal zvolil gamepad. A i když se mnou možná nebude souhlasit, přišlo mi, že s myší a klávesnicí jsem dokonce podával lepší výkony než on s ovladačem (kdyby tvrdil opak, samozřejmě mu nevěřte). V A Way Out sem tam dojde na střílení, při němž je samozřejmě gamepad z důvodu horší přesnosti v nevýhodě. Občas jsem dokázal i lépe řídit, ačkoliv obecně vzato platí, že oba druhy periferií jsou přijatelné, některé ovládací prvky jsou zase lépe ušité na míru gamepadu a i ovládání je v konečném důsledku jen a pouze nástrojem pro dosažení kooperativních cílů.

Jen škoda, že ten nástroj občas nefunguje tak, jak by měl. Po většinou času byste se s ovládáním neměli prát, ať už hrajete s myší a klávesnicí nebo s gamepadem. Jsou ale situace, v nichž se hra ovládá opravdu těžko. Vzpomínám zejména na pasáž, v níž Leo a Vincent plují na loďce po čím dál víc rozbouřené řece, přičemž mají oba možnost přeskakovat mezi pravobokem a levobokem a pádlovat podle potřeby a zvoleného směru. Ať jsme dělali, co jsme dělali, naše plavba probíhala špatně, loďka měla svou dřevěnou hlavu, která se samozřejmě rozbila a vedla k načtení posledního checkpointu, a mezi stiskem klávesy/tlačítka a pádlováním byla vždy moc velká prodleva.



Výjimečně nemusí ovládání vůbec fungovat, v jedné minihře byla třeba klávesnice zcela nepoužitelná. Na obrazovce se začaly objevovat ikony kláves, které jinak hra vůbec nevyužívá, a i když jsem si hrál na mistra pianistu a zkoušel všechny možné kombinace, nic se nedělo. Naštěstí jde o čistě volitelnou minihru, ale kvůli tomuto nedostatku jsme minuli velmi zajímavou cut-scénu a já tím přišel o možnost splnit jeden z achievementů, které jsou vždy spojené s vedlejšími činnostmi a započtou se jen tomu, kdo A Way Out vlastní. Mimo jiné jde o příklad různých bugů, s nimiž se můžete při hraní setkat. Sem tam se postavy zasekávají, jinak výborné animace na sebe příležitostně nenavazují, při házení podkov Leo na čas zmizel jako David Copperfield a Michalovi hra párkrát spadla. A jakmile vypadlo spojení, jím ovládaný Leo se uprostřed akční sekvence zasekl v póze nasvědčující tomu, že ve vězení docházelo k použití středověkých mučících nástrojů.

Bugy však nejsou tak vážné, aby zabránily v dohrání nebo aby dokázaly opravdu naštvat nebo výrazně narušit sledování příběhu, celkově jsou poměrně vzácné, ale je třeba s nimi počítat. Obecně vzato je ale naštěstí technická stránka A Way Out uspokojivá. Grafika není kdovíjak dechberoucí, ale třeba tváře hlavních postav jsou zpracované velmi dobře a celá hra disponuje výtečnou atmosférou a unikátním vzezřením, na němž má podíl skoro neustálý režim split-screenu. Ten je ale zpracovaný tak dobře, že jsem až na výjimky neztrácel přehled o situaci, a to jsem dokonce občas zkoušel hrát v okně. Ani optimalizace není z nejhorších, i s velmi starým hardwarem tak lze A Way Out rozjet někde na pomezí nízkých a středních detailů při v průměru 50 až 60 snímcích za sekundu.

„Když hrajete lokálně, alespoň jeden hráč musí mít ovladač, což dává smysl, protože jedna klávesnice obslouží jen jednoho. Když ale zvolíte online hraní, oba klidně můžete využívat myš a klávesnici.“

Povědomý přízvuk

Stěžovat si nemohu ani na ozvučení. Hudební doprovod funguje přesně tak, jak má, a v patřičných situacích pomáhá s navozením správné atmosféry a nálady. Okolní zvuky jsou obvykle standard, nejvíc pozornosti na sebe ale strhává dabing. Postavy v epizodických roličkách občas dělají dojem, že je namlouvají lidé, které vývojáři náhodně nahnali z ulice do studia, ale dabing obou hlavních protagonistů je vysloveně excelentní a krásně odráží jejich charakter a vystupování. Obzvlášť pokud jde o Lea, v jehož projevu a přízvuku jsem nejednou slyšel samotného Josefa Farese. Pokud jsme s Michalem náhodou něco neminuli, Leo nenadává na Oscary, což možná bude tím, že A Way Out se odehrává v 70. letech, kdy ještě udílení Oscarů nebylo taková fraška jako dnes. Nebo tím, že Leo nemá možnost vystupovat na The Game Awards po boku utrápeného Geoffa Keighleyho. Tak jako tak, Leo je zjevně trochu alter ego šéfa vývoje, ačkoliv nosí tvář jeho bratra, a nic toto zdání neutváří tak silně jako dabing.

Bez ohledu na vědomí toho, jak unikátní osobnost stojí v pozadí vývoje, je na A Way Out vidět jasná a nekompromisní vize, jejíž naplnění není omezeno snahou sledovat aktuální trendy nebo potřebou zavděčit se všem skupinám hráčů. Tohle je zkrátka řemeslně zpracovaná, po všech směrech poctivá a s pílí a citem vytvořená hra, která dokazuje, že čistě kooperativní tituly mají smysl, pokud se vezmou za správný konec. A když zohledním solidní příběh, sympatické protagonisty, pestrou a zábavnou hratelnost nebo fakt, že pro hraní stačí v každém případě jedna kopie, tak ten správný konec rozhodně vnímám.



Díky kombinaci dějových událostí, herních možností a z nich plynoucích důsledků je důležité nejen to, co zažívají obě postavy, ale i to, co zažíváte vy sami během hraní. Příběh Lea a Vincenta tak může mít dopad i mimo virtuální prostředí, což utváří unikátní zážitek, kvůli němuž bych vám doporučil najít si někoho známého a projít s ním A Way Out od začátku do konce. Klidně s přestávkami, ale rozhodně bez nějakého přeskakování mezi kapitolami a bez střídání spoluhráčů. Jinak budete ochuzeni o zkušenost, která je nesrovnatelná s čímkoliv, co jsem za poslední léta hrál. Spousta vydavatelů a vývojářů se ohání snahou o vytvoření sociálního zážitku, ačkoliv se mnohdy míjí účinkem. A přitom stačí postavit dva hráče do rolí dvou svérázných protagonistů a na jejich příběhu a spolupráci nekompromisně vystavit celou hru. Tím vzniká netradiční sociální počin, který může nejen zabavit, ale i překvapit.

Hra A Way Out vyšla na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Konzolové verze koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk, PC verze je k dostání pouze digitálně prostřednictvím Originu.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

A Way Out na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • povedená dvojice protagonistů
  • absolutní zaměření na kooperaci
  • v jádru prostá, ale pestrá hratelnost
  • zpravidla vyhovující audiovizální stránka
  • že stačí ke hraní jediná kopie hry

Vadí nám

  • občas problematické ovládání
  • některé technické nedostatky a bugy

Verdikt: A Way Out je unikátním kooperativním počinem pro dva hráče, který může nabídnout zážitek přesahující cokoliv, co ve hře dělají samotní protagonisté. Jestli máte po ruce někoho, s kým si rozumíte a kdo je ochotný s vámi hru projít od začátku do konce, budete odměněni neobyčejným dobrodružstvím, jež povyšuje prostou spolupráci dvou vězňů na něco mnohem hlubšího, zábavnějšího, významnějšího a dalekosáhlejšího.

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Malá velká království – deskovka

Povzneste svými ambiciózními plány svou nepatrnou říši!

Dnešní trh na nás valí jednu deskovku za druhou, takže není problém se při jejich výběru úplně ztratit. Když hledáte stolní hru vhodnou pro vaši rodinu a přátele, často se probíráte řadou titulů, které vás nezaujmou z různých důvodů – nevýrazný design, malá krabička, neznámý název. Někdy se ovšem stane, že právě v takovém díle najdete zalíbení a zábavu na několik večerů. Dnes recenzovaná Malá velká království patří do skupiny výše popsaných her, které klamou tělem. Copak se ukrývá uvnitř nenápadného obalu?

Královské úmysly

Deskovky Scotta Almese (Malé velké galaxie, Malá velká dobrodružství, Tiny Epic Western) mají několik poznávacích znaků. V miniaturním provedení se vám snaží předložit atraktivní herní prostředí, v nichž panují důmyslně vymyšlené mechaniky. Malá velká království vás přivedou do říše, v níž se tísní několik bezvýznamných regionů, které doufají ve svou budoucí slávu. Až v pěti hráčích můžete soupeřit o životní prostor a stát se legendární vládcem. Vládcem, jenž svou zemi dovede na pokraj blaženosti.

Na začátku soupeření se musíte rozhodnout, který z národů se stane vašim vyvoleným. Volbu rasy nepodceňujte, protože její speciální schopnosti by měly co nejvíce odpovídat vašemu hernímu stylu. Zatímco přátelští půlčíci místo válčení raději vytvářejí aliance, Orkové, temní elfové či kentauři nejdou pro ránu daleko, za což jsou po zásluze odměněni. Ekonomicky zaměřené jedince zaujmou spíše nemrtví nebo valkýry se svými osidlovacími bonusy, popř. univerzálně využitelní lidé. Velmi zajímavou volbou jsou měňavci, kteří musí měnit svou strategii podle národa, do nějž se transformovali. Ze třináctky ras si zkrátka musí vybrat každý.

Poté si hráči náhodně zvolí oboustrannou kartu země a z nabízených plánů si označí svou domovinu. Musíme uznat, že překladatelé z vydavatelství REXhry se museli při vymýšlení názvů jednotlivých území opravdu královsky bavit. Posuďte sami, zda jste někde slyšeli o Neplechii, Plebejsku, Poflakistánu nebo Absurdii. Pojmenování krajiny nemá na partii žádný vliv, soustředit byste se spíše měli na rozložení taktických ploch – polí, hor, lesů a podzemí, z nichž budete získávat suroviny. Jakmile obdržíte a rozložíte nutné komponenty, nic nebrání klání rozhodujícím o osudu vašeho lidu.





Plynulá hratelnost

Průběh partie se dá označit za dynamický, nebudete se nudit žádnými dlouhými prostoji a budete se neustále cítit v centru dění. Naštěstí tím netrpí ani strategická hloubka. Aktivní hráč si může během svého tahu vybrat jednu z šesti akcí – hlídka (posun v rámci jedné mapy), výprava (přestěhování figurky na sousední plán), stavba hradu, magický výzkum, osidlování či obchod. Zvolenou činnost ale mohou provést všichni hráči u stolu. Pokud se aktivity nechtějí nebo nemohou (platí se příslušnými surovinami) zúčastnit, získávají místo toho zdroje z obsazených polí jednotlivých plánů.

Provedená akce se označí symbolem štítu na příslušné kartě, žeton aktivního hráče se posune vedle a fáze se opakuje. Pouze s tím rozdílem, že následující hráč má na výběr o aktivitu méně. Reset tabulky nastává v okamžiku, kdy se štíty obsadilo pět políček na příslušném přehledu. V tomto případě se mohou odstranit a aktivní vůdce svého království může opět volit z celé palety činností. Z počátku vše působí jednoduše, ale s uplynulou herní dobou se zvedají nároky na stavbu a výzkum, nepřátelé se začnou roztahovat do sousedových teritorií a vše navíc zamotají unikátní vlastnosti ras.

Především při setkání dvou hráčů na jednom políčku se plně prokáže, jak umíte svého oponenta prokouknout. Válka probíhá tajným zvolením bojového čísla na dvanáctistěnné kostce (1-11), nebo nabídnutím míru a aliance (bílá vlajka). Vytváření aliance doprovází risk, že vás soupeř převálcuje, ale pořád vyjde levněji než vedení boje. Za každé bojové číslo totiž musíte zaplatit příslušnou hodnotu v surovinách, takže vleklé tažení může úplně zlikvidovat vaši ekonomiku. Naštěstí se díky systému střídání aktivit nemusíte obávat agresivně laděných kamarádů, Malá velká království jsou tak spíše budovatelskou strategií.





Zkušení hráči patrně sáhnou po možnosti využít žetony průzkumu, které celou hru náležitě zdramatizují. Během svých objevných výprav můžete získat poklady, odhalovat tábory zbojníků, utéct od dračího doupěte či objevovat zapomenuté stavby dřívějších obyvatel. Mnohdy pátrací akce úplně promění vaši pevně budovanou strategii, protože budete muset reagovat na nové podněty na své mapě.

Celá partie se chýlí ke konci v okamžiku, kdy jeden národ dosáhne jedné z nutných podmínek pro spuštění finální části – postavení hradu, umístění sedmé figurky jedné říše na plán či vyzkoumání páté úrovně magie. Všichni vůdci mají šanci provést několik posledních akcí, aby dotáhli svou říši na vrchol. V okamžiku umístění pátého štítu na tabulku aktivit se sečtou vítězné body podle předem daného algoritmu a můžete gratulovat vítězi. Nemusíte se obávat, že nejúspěšnějšího panovníka budete hledat dlouhé hodiny, jedna hra by vám měla zabrat přibližně 45 minut.

Malá, ale šikovná

Dnes recenzovaný titul nás mile překvapil. Přes své nepatrné rozměry (alespoň v rámci deskovek) uvnitř ukrývá komplexní herní mechanismy, jež naplno prověří vaše strategické myšlení. Prostorově úsporná realizace má sice svou negativní stránku – miniaturní žetony zdrojů a figurek, ale to je minimální daň za přenosnost titulu. Malá velká království si tak můžete vzít s sebou téměř kamkoliv, protože pro ně najdete místo v baťohu i větší kapse.

Zaujmout může hráče přibližně od 14 let, kteří ocení hravý fantasy přístup ilustrátora Billa Brickera (Diamonds, Dark Moon), jenž nechal svou představivost divoce cválat všemi směry. Díky tomu se můžete radovat ze ztvárnění národů klasických dobrodružných příběhů v kombinaci s valkýrami či měňavci. Zároveň se povedlo výtvarnou část vtěsnat do omezeného prostoru karet s popisem jednotlivých kouzel či počítadlem surovin. Pokud se vám úsporný režim Malých velkých království zalíbil, určitě vás potěší, že v portfoliu vydavatele REXhry naleznete také rozšíření Úsvit hrdinů.





Líbí se nám

– komplexní a svižná hratelnost
– absence dlouhých prostojů mezi tahy
– strategicky vyvážené
– úsporné na prostor (dá se hrát i ve vlaku)
– příznivá cena

Vadí nám

– titěrné dílky

Deskovku Malá velká království koupíte v obchodě Xzone.cz.

Další aktuální články

Devil May Cry HD Collection

Čtvrtek 29.3.2018 18:30 – Povedlo se tvůrcům převést kultovní trilogii na nejnovější konzole (a PC) se ctí? Přečíst celý článek »

Sea of Thieves

Úterý 27.3.2018 19:13 – Tvůrci parádních Kinect Sports, Banjo-Kazooie: Nuts & Bolts nebo Viva Piñata vytvořili pirátské dobrodružství. Jak se jim povedlo? Přečíst celý článek »

Dotazník k bakalářce – prosím o vyplnění (11 příspěvků), platnost ps+ vyprsela (7 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (121 příspěvků), Far Cry 5 (5 příspěvků), Jaký monitor? (49 příspěvků), Jaký engine vybrat? (5 příspěvků), MW 2 problém (4 příspěvky), STEAM -všechno sem (7102 příspěvků), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (468 příspěvků), Humble bundle -vše sem (616 příspěvků), Czech VR League (1 příspěvek)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Northgard

Hrdinské příběhy drsného severu v nové variaci. Necháte se zlákat polární září?

Vikingské příběhy lákají na spojení mytologické poetiky a krvavé brutality, čehož se vývojáři nebojí využívat. O osudy samotného Midgardu se budeme třást také v nejnovějším počinu francouzského studia Shiro Games, jež se dostalo do povědomí hráčů díky dvěma dílům nezávislého RPG Evoland. Svým posledním titulem Northgard však míří spíše do okruhu RTS strategií, jejichž vody chtějí rozvířit mnoha inovativními a méně tradičními prvky. Jak se jejich tvůrčí vize snoubí se zábavností? Dozvíte se v naší recenzi.

Cestou krevní msty

Mezi muži žijícími na Skandinávském poloostrově se odjakživa dodržovalo právo na spravedlivou mstu osobního rázu. Proto se nemůžeme divit, že po vyvraždění rodiny krále vikingských kmenů se jeho jediný přeživší syn Rig vydává na cestu krvavé vendety. Čest mu velí realizovat invazivní plány svého otce, takže se s podporou spřátelených kmenů vypraví do tajemné země Northgard, v níž hledá nejen vraha svých příbuzných, ale také svůj vlastní osud. Zřejmě nikoho nepřekvapí, že se nakonec zaplete do boje o existenci celého světa lidí v rámci předpovězeného soumraku bohů. Dokážete zastavit Ragnarok, nebo padnete spolu se severskými bohy?

U realtimových strategií jsme si již navykli, že příběhová složka je spíše příjemným bonusem v rámci základní kampaně, ale musím se přiznat, že mě životní cesta Riga docela zaujala. Sice mě mrzelo, že většinu času řešíte nastalé problémy prostřednictvím místokrálových pobočníků ze spřátelených kmenů, ale jejich pozice v ději určitě není zanedbatelná. Postupem času si k jednotlivým protagonistům vytvoříte osobnější vztah, takže vám bude přibližně desetihodinová linka připadat neuvěřitelně krátká. Nechci tvrdit, že vás děj donutí nervózně poposedávat po židli a nervózně si okusovat nehty, ale přes tradiční klišé vás může Rigova cesta za pomstou docela dobře pobavit.

„Nejvýraznější inovativní prvek spočívá v rozdělení herní oblasti na teritoria, která můžete postupně kolonizovat.“

Singleplayer v RTS titulech ovšem funguje především jako tutoriál pro seznámení se základními mechanikami hry a také ke sblížení s jednotlivými frakcemi, což je v Northgardu splněno dokonale. Jedenáctka misí nabízí vždy jiné výzvy a různé přístupy, jak splnit primární úkoly. Pod vaše velení se dostane věrný Brand z kmene jelenů, uvážlivý Halvard kozlího národa či obchodním směrem zaměřená Liv. Postupem času si vyberete svého favorita, který bude zosobňovat vaše vedení nájezdu do neznámých zemí v rámci onlinových zápasů.





Regionální členění

Northgrad si během předčasného přístupu získal širokou fanouškovskou základnu, jež po vydání pomalým tempem roste. Čím se tedy liší od konkurenčních titulů? Kupodivu se nabízí docela hodně. Nejvýraznější prvek spočívá v rozdělení herní oblasti na teritoria, která můžete postupně kolonizovat. V každém může stát pouze omezený počet budov (lze je jednou rozšířit o jednu stavbu), takže touha po nové půdě vás neustále bude nutit do dalších investic, aby měl váš lid kde bydlet a pracovat.

Správu území si představte jako městské čtvrti, v nichž se zaměříte na produkci surovin, k nimž má dané území největší předpoklady. Do pralesů umístíte své dřevorubce, zatímco posvátný kruh si zaslouží pozornost kněží a jeleny hýřící palouky zaujmou vaše lovce. Nikdo vás nenutí stavět budovy podle předepsaných norem, ale sami zjistíte, že lokální bonusy jsou natolik lákavé, že jim rádi podlehnete.

„Dobře zvládnutý krizový management se projeví především v neočekávaných pohromách. Zimní blizzard několikanásobně zvýší spotřebu dřeva, zatímco útok krys zredukuje vaše potravinové rezervy mimo sila.“

Do vybudovaných staveb se musí umisťovat pracovití Vikingové, jejichž řady se neustále rozšiřují v městském centru. Produktivitu obyvatel lze posilovat díky upgradování statistik (za peníze a železo) nebo v rámci vylepšování pracovišť (peníze, dřevo a kámen). Po několikahodinovém testování jsem zjistil, že se vyplatí mít raději trojici dělníků v povznesené dílně než dvě základní stavby stejného druhu. Možná se zdá mé zdůraznění jako prkotina, ale rozhodně se jedná o vhodnou připomínku vzhledem ke strastem, jež na vás čekají.

V Northgardu se totiž pravidelně střídají roční období a v zimním cyklu budete počítat každou hlavu jako příživníka, ubírajícího ze skromných zásob paliva a potravin. Dobře zvládnutý krizový management se projeví především v neočekávaných pohromách. Zimní blizzard několikanásobně zvýší spotřebu dřeva, zatímco útok krys zredukuje vaše potravinové rezervy mimo sila. Kruté rány osudu znesnadňují rozhodování o budoucím užívání vlastněných komodit během tvorby usedlostí. Budete před příchodem sněhu raději investovat do stavby varny piva, nebo spíš pošetříte dřevo pro možné studené večery?



Správa vesnice nebude jediným vaším problémem, zaměříte se také na spokojenost svých svěřenců. Vaše popularita se pojí s ochotou pracovat ve službách místokrále, takže šťastnější obyvatelé plní své závazky ochotněji než lidé v útlumu či dokonce v totální depresi. Nadšení Vikingů udržujete dostatkem zásob, kvalitní kulturou (některé kmeny ji nahrazují pivem, což je nám Čechům blízké) nebo výjimečně pořádanými hostinami, po nichž efektivita pracantů rapidně vzrůstá.

Rozdílné rody

Jak jsem již naznačil na začátku textu, významnou roli hraje kmen, který povede vaši invazi v Northgardu. Jednotliví představitelé mají své benefity, jež musíte co nejlépe využít. Takže pokud se zaměříte na obchod, bude vaše preference směřovat především k Liv z kmene havranů, která umí své tržní schopnosti využít také k najímání žoldnéřů, kteří dokáží drancovat nepřátelská pobřeží. Osadníci ocení nenáročný přístup klanu kozla, zatímco válečníky zaujme především vlčí lid. Výběr preferovaného národa s sebou přináší další benefity.

„Podle mě soubojová složka využila jen část potenciálu. Přece jen se vývojáři mohli na vikingských výpadech vyřádit více.“

Když se budete poctivě věnovat přízni bohů, budete prozkoumávat okolní krajinu, ruiny pradávných chrámů a svědomitě plnit úkoly, obdržíte body přízně bohů, umožňující rozvoj národa. O svou pozornost se budou hlásit tři synergie, které budete postupně odkrývat. Zaměřit se můžete na hospodářské aktivity, posílení bojovníků či protěžování obchodníků v konkurenčním boji. Jednotlivé perky jsou mírně modifikovány na základě klanové politiky (podobně jsou na tom také stavby). Po zisku dostatečných znalostí si můžete vyvolit svého božského patrona, který vás odmění okamžitým bonusem.



Padlo kladivo na kámen

Ať už si vyberete cestu kteréhokoliv rodu, čeká na vás řada nepříjemných překvapení, na něž se musíte připravit. Největším šokem pro pravověrné stratégy bude hodně omezená práce s armádními složkami. Na výběr máte pouze tři základní typy bojovníků (kontaktní, defenzivní, dálkový), z nichž vytvoříte svou osobní gardu. Nepřišel jsem na způsob, jak rozumně šikovat své bratry ve zbrani, takže vše končilo hurá akcí všichni proti všem. Vojsko se využívá docela hojně, protože jste pod neustálým tlakem soupeře, vaše vesničany (schopné sebeobrany) napadá divoká zvěř a mytické bytosti (valkýry nikdy nevypadaly méně přitažlivě). Podle mě tak soubojová složka využila jen část potenciálu. Přece jen se vývojáři mohli na vikingských výpadech vyřádit více.

Další problém se schovává v získávání strategických surovin. Zatímco les se vám nepodaří vykácet, v jezerech se objevují nové ryby a na lovištích se prohání stáda jelenů, kamenných a železných ložisek najdete na mapě pomálu a po vytěžení zmizí. Přitom se jedná o nejdůležitější zdroje pro vylepšování pracantů a jejich dílen. Osobně jsem se později na rozšiřování území vykašlal (násobné zdražování nových lokací začne hodně promlouvat do zásob na zimu), postavil více farem a dřevorubeckých chat a vydal se cestou obchodu. Rozhodně se jedná o pohodlnější a méně stresující postup.

Malovaná Edda

Jak jsem byl rozpačitý z vojenské části a nedostatku železné rudy, tak jsme nadšený z audiovizuálního zpracování. Už dlouho jsem neviděl tak pěkně zpracovanou strategii, jež se svým stylem pohybuje v teritoriu kreslené komiksové nadsázky se špetkou realismu. Každý obrázek mi dá jistě za pravdu v tom, že se povedlo přenést fantasy atmosféru severských mýtů (hlavně Jötunové zaslouží pochvalu) a zároveň se tvářit seriózně ve ztvárnění Vikingů a jejich všedního života (možná vlci vypadají více jako bestie). Když si k tomu připočtete rozhýbané detaily každého kousku mapy či velmi přehledné menu, musíte uznale pokývat hlavou nad nezvykle povedenou grafikou nezávislého Northgardu.



Úžasně se poslouchá také hudba. Jímavé melodie podporují atmosféru těžkého života normanského lidu, zkoušeného nejen přírodou, ale také válečnými strastmi. Bohužel se nedočkáte dabovaných rozhovorů během úkolů, pouze zádumčivého hlasu v počátečních brífincích jednotlivých misí.

Musím přiznat, že mě počin studia Shiro Games příjemně překvapil. Po zhlédnutí propagačních videí jsem očekával druhořadou strategii s několika osvěžujícími prvky, ale nakonec se na můj disk dostal titul v mnoha směrech vybočující z mantinelů RTS žánru. Každému zřejmě nebude po chuti velká míra invence, ale pokud přistoupíte na inovativní pravidla Northgardu, můžete objevit zajímavý strategický zážitek, který má v zádech silnou komunitu zaručující zajímavá multiplayerová klání.

Northgard koupíte na Xzone.cz.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

Northgard na PCHodnocení hry

Líbí se nám

  • příběh pomsty inspirovaný norskými mýty
  • řada inovativních prvků
  • využití kmenů a jejich specifik
  • přehledná menu
  • audiovizuální zpracování

Vadí nám

  • relativně malá armáda
  • práce se vzácnými surovinami (železo, kámen)

Verdikt: K Northgardu se musí přistupovat opatrně, protože rozhodně nepatří do Steam knihovničky všech RTS nadšenců. Zatímco jedněm sedne okamžitě, jiným nemusí být po chuti, že francouzské studio Shiro Games zkouší přinést do zavedeného žánru řadu nových prvků. Pokud jste otevřeni experimentům, zřejmě vás titul potěší a nebudete litovat na nezávislou hru relativně vysoké ceny. V opačném případě bych možná vyčkal slevy, po níž se investice do titulu určitě vyplatí.

Před vydáním hru ohodnotili 2 čtenáři průměrnou známkou 8/10.

plkCRA (8), lithrandir (8) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Kingdom Come: Deliverance (150 příspěvků), Low FPS a GPU usage 45 – 65% (18 příspěvků), Jaký monitor? (45 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12157 příspěvků), STEAM -všechno sem (7099 příspěvků), PS4 Slim – má někdo na prodej? (5 příspěvků), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (466 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (115 příspěvků), Hard to be a god (3 příspěvky), PlayStation 4 – An error has occurred (3 příspěvky), Hlučný ventilátor a disk PS4 Pro (9 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Pure Farming 2018

Z Polska k nám doputoval nadějný zemědělský simulátor nabízející čtyři odlišná prostředí, netradiční plodiny a mnoho dalšího. Uspěl?

Hráli jsme na: PC a PlayStation 4 Pro

Pure Farming od neznámého polského studia Ice Flames měl být původně malý titul, který by s největší pravděpodobností vládnutí série Farming Simulator v žánru zemědělských simulátorů za žádných okolností nemohl ohrozit. Posléze se k vývoji přimotala společnost Techland (vývojáři Dead Island, Call of Juarez: Gunslinger nebo Dying Light), která tvůrcům ukázala cestu, poskytla potřebné know-how a s největší pravděpodobností i finanční prostředky. Z Pure Farmingu se tak stala hra, jež dokáže Farming Simulatoru v mnoha ohledech konkurovat a v několika ho dokonce předčí. Možná to je důvod, proč nedávno ohlášený Farming Simulator 19 poběží na vylepšeném interním enginu týmu ze studia Giants Software a díky tomu bude detailnější a větší. Zapomenout ale nemůžeme ani na nadějný počin Cattle and Crops. Ten se v současné době nachází v předběžném přístupu na Steamu a pracují na něm zejména fanoušci, kteří kdysi dávno do série FS dodávali velmi propracované modifikace v podobě map a strojů, které byly mnohem lepší než ty oficiální.

Vraťme se ale k dnes recenzované hře. Pure Farming 2018 vyšel v ideálním období. Uprostřed března je ještě relativně klid, konkurence je daleko a hráči prahnoucí po dalších zemědělských zážitcích mohou leccos odpustit a utratit své peníze za neznámou novinku. Je ale co odpouštět? Na to si odpovíme v následujících řádcích. Oblečte si pohodlné montérky, nazujte pracovní boty a vzhůru na farmu, louky a pole.



Příběhový mód, sandbox nebo snad výzvy?

Po spuštění hry dostanete na výběr z trojice módů. Zelenáčům se doporučuje první hodiny strávit ve společnosti příběhového režimu. Zkušení hráči se zase mohou bez sebemenších zábran vrhnout do sandboxu nebo si zahrát jednu z mnoha výzev.

Příběhový mód je nazvaný Moje první farma a slouží jako tutoriál, aby vás naučil vše, co během hraní Pure Farmingu 2018 budete potřebovat. Oproti konkurenci je pojat realističtěji. Jako malý chlapec jste trávili prázdniny u svého dědečka na farmě, kde vás zapojoval do každodenních zemědělských činností, a aniž byste to věděli, postupně ve vás probouzel lásku k tomuto zaměstnání. S plynoucími roky jste dědečka navštěvovali čím dál méně, protože váš otec pro vás v zemědělství neviděl budoucnost. Jednoho dne bohužel děda umřel, zanechal po sobě otevřenou závěť a statek zatížený dluhy. Vy jako jediný z rodiny se odhodláte opustit pohodlí velkoměsta a přestěhujete se na venkov, abyste rodinné dědictví zachránili.

První dobrodružství, u něhož se pořádně zašpiníte, započne v americkém státě Montana. Mapa je to vskutku pěkná, i když není tak rozsáhlá jako u konkurence. Do všeho vás postupně zasvětí Kris, který vás přes e-mailovou schránku ve vašem tabletu bude postupně učit, jak se starat o farmu, co jednotlivé plodiny potřebují, a hlavně jak vydělat peníze, abyste mohli splatit půjčku, nakoupit lepší vybavení a vylepšit statek.

Tím de facto příběhová stránka Pure Farmingu 2018 končí. V režimu Moje první farma na vás čeká celá řada úkolů, abyste pochopili jednotlivé stránky hry a mohli poté bez sebemenších problémů hospodařit na vlastní pěst. K penězům si přijdete nejen klasikou v podobě prodeje obilí, ale rovněž můžete ve sklenících pěstovat rajčata, případně saláty, postavit králíkárnu a prodávat dospělé králíky, vybudovat kurník, nakoupit kuřata a poté prodávat vajíčka. Až budete mít dostatek peněz, nakoupíte další pole, a hlavně solární parky a větrné turbíny. Obojí přijde na pořádný „ranec“, ale výhodou je, že se o to dále nemusíte starat a každý den se vám na účet připíšou peníze. Zatímco pole, zvířata (pochopitelně nechybí krávy) a skleníky vyžadující neustále vaši pozornost.



Často se vám vyplatí navštěvovat vaše sousedy, ostatní farmáři od vás budou čas od času potřebovat výpomoc na svých pozemcích. Jen si dejte pozor, pro splnění jednotlivých úkolů budete muset potřebné vybavení vlastnit. Je tak vhodné si předem zjistit, jakou práci pro vás zemědělec má, abyste zbytečně nepřicházeli o drahocenný čas. Se splněním těchto vedlejších misí jsem neměl sebemenší problémy. Času bylo vždy dostatek.

Sandbox mód je klasika. Bez jakýchkoli povinností začnete hospodařit na své první farmě a je pouze na vás, jak se s tím poperete, na co se zaměříte a co naopak vynecháte. Zajímavé jsou farmářské výzvy. Ty spočívají v plnění úkolů s předem daným vybavením a ve stanoveném čase. V Montaně budete muset zavčasu posekat úrodu, pokropit pole, postříkat pole a sady před útokem kobylek nebo převést větší množství zemědělských produktů. V Kolumbii je po vás vyžadováno včas sklidit technické konopí a kávu z polí, aby úrodu nespálil oheň, který se blíží z hořící džungle, či opravit zanedbané/rozbité stroje. V Itálii zase budete dopravovat olivy do hotelu nebo sklízet víno z vinic, zatímco v Japonsku se naučíte pěstovat rýži. Scénáře ve výzvách se drží reálné předlohy, nečekejte však, že by skutečně vypukl požár.

Čtyři odlišné státy a bonusové Německo

Nebojte, hned vám to vysvětlím. Pure Farming 2018 se totiž skládá ze čtyř odlišných států. Pokud si hru koupíte v těchto dnech, získáte zdarma ještě pátou zemi v podobě tradičnějšího Německa. Mezi těmito lokalitami můžete v příběhovém módu i v sandboxu volně cestovat a zakládat farmy. V každé z těchto zemí se budete specializovat na něco jiného. V Montaně je to zejména pšenice, brambory, jablka, rajčata, saláty atd. Ve slunné Itálii olivy, hroznové víno či pomeranče. V exotickém Japonsku již zmíněné bílé zlato v podobě rýže společně s wasabi a třešněmi. V Kolumbii potom technické konopí a káva. A v Německu samozřejmě tradiční obolí, stejně tak saláty, rajčata, papriky a řepka. Každé prostředí je odlišné, každé prostředí se drží místní kultury a hned budete vědět, kde farmaříte.

Jaké jsou charakteristické prvky map? Kolumbie vás přivítá palmami, majestátními skalami a krásnou oceánskou zátokou, Japonsko typickou asijskou architekturou a Itálie malebnými silničkami vedoucími k moři, zatímco americká Montana přináší rozsáhlá pole a Německo typický venkov, kde zamrzí velikost. Mapa je skutečně malinká a nabízí pouze jedno pole. Pokud ji tedy nezískáte k předobjednávce, nemá smysl ji později dodatečně kupovat. Největší mapou je Montana, jež má 25 km² a nabízí 41 polí. Zbývající mapy jsou střední velikosti a ke své činnosti stačí.



Mezi jednotlivými zeměmi můžete cestovat prostřednictvím logického centra, případně přes tablet, je to rychlejší, ale zároveň dražší o 20 procent. Takto se dopravíte na vámi zvolenou mapu. S sebou si můžete vzít vlastněné stroje. Jen počítejte s tím, že se vám takto přesun prodraží a vyjde na několik tisíc euro. Během hospodaření na jiné mapě nesmíte zapomínat na svou předchozí farmu, přes tablet musíte hlídat zralost plodin a případně se jednou za čas vrátit, abyste zadaly nové úkoly umělé inteligenci. Najmout si můžete až pět pracovníků, kterým dáte úkoly v rámci pole. Bohužel sami nic navíc neudělají a pokud má AI posekat pole, tak jakmile se naplní zásobník v kombajnu, vypne stroj a čeká na odvoz. Toho se musíte chopit sami. Dobré je tak cestovat na jiné mapy v době, kdy čekáte na uzrání plodin.

Chybějící licence zamrzí

Z výše zmíněného dokáže Pure Farming 2018 svou konkurenci téměř převálcovat. Zamrzí tak počet strojů a dostupné značky. Titul je to nový a jak vidno, má velké problémy přesvědčit známé zemědělské značky pro licenci. Ve hře tak nalezneme pouze 12 traktorů, 3 kombajny, 1 řezačku, 3 pluhy nebo 3 kultivátory. Podobný počet je i u dalšího vybavení. Plusem v mých očích je český Zetor, který si do Pure Farmingu 2018 našel cestu v podobě modelových řad Major HS 80, Proxima HS 120, Forterra 150 HD a nejsilnější Crystal 160. Zetor je tak ve všech výkonových kategorií a doplňují ho značky jako Landini, McCormick, JBC a Agromash. U kombajnů jsou pouze značky Gomselmash a Agromash, které běžnému hráči moc neřeknou. Velká škoda, že chybí John Deere, Claas, Case, New Holland nebo Fendt. Snad se těchto a dalších strojů dočkáme někdy v budoucnu, třeba u druhého dílu, u něhož by vývojáři mohli mít na výrobce větší páky. Ostatně podobné problémy má i české studio SCS Software u svých kamionů Euro Truck Simulator 2 a American Truck Simulator.

Plusem dostupného vybavení v Pure Farmingu 2018 jsou netradiční stroje pro sklizeň oliv, vína, technického konopí nebo kávy. Tyto stroje v žádné jiné hře nenaleznete. V budoucnu by seznam mohli rozšířit fanoušci, titul podporuje modifikace na PC, zatímco na konzole mají tvůrci v plánu jednou vydávat bezplatná DLC s výtvory od komunity.



Grafika, zvuky, absence multiplayeru a to ostatní

Pojďme opět na to pozitivní. Do této kategorie řadím i vizuální zpracování a detaily na strojích. Už v preview verzi mě některé maličkosti dostávaly a vyvolávaly wow efekt. U plné verze ale došlo na výrazné posunutí grafiky, kdy je vidět pohybující se klapka od výfuku u kombajnu, voda stříká od kol, vítr hýbe s keři, stroje hýří prach, vše se postupně špiní apod. Navíc je na první pohled vidět, že grafika v Pure Farmingu 2018 je o něco reálnější než v případě Farming Simulatoru 17, což rozhodně potěší.

Na konzolích je grafika o něco horší než na PC při Ultra detailech. U základních verzí konzolí PlayStation 4 a Xbox One se dá na grafiku koukat, ale žádná hitparáda to není. Já měl možnost testovat navíc PS4 verzi na výkonnějším Pro. PS4 Pro zvládá Pure Farming 2018 bez větších potíží, velké propady frekvence snímků za sekundu jsem nezaznamenal, ale oproti PC verzi dost zaostává vizuál a různé detaily.

Přesouváme se k zvukové stránce. Tu musím bez debat pochválil. Traktory a kombajny podle mého zní velmi realisticky. Navíc při zátěží mění zvuk. Při hraní tak poznáte, kdy s kombajnem sečete úrodu nebo kdy máte u traktoru zapnutý secí stroj. Potěšily rovněž otáčky motoru v kabině, při zátěži vyletí nahoru.

Co už ale opravdu zamrzí, tak je absence multiplayeru a s ním související kooperace. Série Farming Simulator si díky online módu vybudovala značnou komunitu, která je rozsáhlá i u nás. Před několika lety jsem byl její součástí a u jednoho z předešlých dílů mám nahrány stovky hodin s přáteli. V Pure Farmingu 2018 bohužel budete na vše sami. Velká, ale opravdu velká škoda.

Pomalu recenzi ukončím. V rychlosti už akorát zmíním dron, s kterým se můžete proletět nad svou farmou, zkupovat pole a různé objekty. U polí vám navíc dron ukáže velmi pěkný graf, z něhož vyčtete na kolik procent je pole zorané, zaseté, zkultivované, zavlažené, pohnojené a postříkané. Dále nutná oprava strojů v dílně. Každý stroj se postupem času rozbijí, stejně tak je nutné tankovat naftu (a to velmi často), a vy s ním musíte do dílny, kde na notebooku zadáte, co chcete opravit (nejlépe všechno). V dalším díle by tato část mohla být propracovanější a vyžadovat po hráči určitou akci, aby například otevřel kryt motoru apod.



Připravte si montérky

I přes vyjmenované nedostatky považuji Pure Farming 2018 za velmi zdařilý zemědělský simulátor, který se může právem postavit vedle kralující série Farming Simulator. Vývojáři slibují, že na hře budou nadále pracovat, postupně ji vylepšovat a přidávat nový obsah. Snad dojde i na rozšíření vozového parku nebo na kukuřici. Jistotou je lepší podpora volantů. Tohle zaváhání moc nechápu, PC verze skvěle podporuje gamepad, dokonce umožňuje pomocí klávesy F6 rychle přepínat mezi klávesnicí a ovladačem, ale u volantů jsou velké problémy a některé ani nefungují.

Osobně věřím, že v dalších letech svede Pure Farming s Farming Simulatorem litý souboj, z něhož budeme profitovat my hráči. Konkurence je dobrá. Tak ať stojí za to.

Jo a abych nezapomněl, české titulky mají v sobě i konzolové verze. Jen občas je překlad podivný se špatně zvolenými slovy. Ale nejde o nic, kvůli čemu byste něco ve hře nepochopili.

Pure Farming 2018 vyšel na PC, PS4 a Xbox One s českými titulky. Hru koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk s dárkem v podobě Zetor půllitru.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

Michal Burian je šéfredaktor Zingu, sledovat ho můžete na Twitteru @BurianMichal a na Google+ MichalBurianCZ

Pure Farming 2018 na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • příjemný jízdní model
  • náznak dynamického terénu a fyziky
  • netradiční plodiny a s nimi související stroje
  • v základu hned čtyři mapy
  • vizuální podoba s detaily jednotlivých strojů
  • zvuky a různé detaily kolem fungování traktorů a kombajnů
  • dron
  • česká lokalizace i na konzolích

Vadí nám

  • licence strojů
  • absence multiplayeru
  • horší orientace v tabletu
  • občas špatně přeložena anglická slovíčka do češtiny

Verdikt: Neznámé polské studio Ice Flames za podpory Techlandu se se svou prvotinou hrdě postavilo kralujícímu Farming Simulatoru a ukázalo, že to jde. Pure Farming 2018 dokázal zaujmout a překvapit. Grafika je povedená, zvuky realistické, čtyři odlišná prostředí s netypickými plodinami zabaví na dost dlouho a dynamický terén s fyzikou je třešničkou na chutném dortu. Jen škoda absence multiplayeru, menšího počtu strojů a dalších menších prkotin. Pokud vás zemědělské simulátory zajímají, dejte Pure Farmingu 2018 šanci, jistě vás překvapí stejně jako mou maličkost.

Hru ohodnotil také 1 čtenář známkou 9/10.

kaldos (9) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Kingdom Come: Deliverance (150 příspěvků), Low FPS a GPU usage 45 – 65% (18 příspěvků), Jaký monitor? (45 příspěvků), PS4 Slim – má někdo na prodej? (10 příspěvků), STEAM -všechno sem (7099 příspěvků), Trance – Goa + Progressive Mix 44 (467 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (12157 příspěvků), Všeobecný pokec o PC HW, novinky atď. (115 příspěvků), PlayStation 4 – An error has occurred (3 příspěvky), Hard to be a god (3 příspěvky), Hlučný ventilátor a disk PS4 Pro (9 příspěvků)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

O vývoji nového Zingu: Vylepšení homepage, profily a fórum

Bílá barva zatěžující oči je minulostí. Pojďte se seznámit s vývojem zbrusu nového Zingu.

Zdravím čtenáře a čtenářky Zingu. Včera to byl týden, co jsme úspěšně v betě spustili zbrusu nový Zing. Od té doby na něm pracujeme a základy vylepšujeme, abychom postupně vytvořili nový, moderní herní magazín, který si spoustu skvělých funkcí vezme z toho starého. Našim cílem je vytvořit pro vás nové místo, které budete každý den navštěvovat, číst na něm články, novinky ze světa her, diskutovat o nich a samozřejmě soutěžit o zajímavé ceny.

Hlavní stránka

Vaše názory a zpětná vazba je pro nás hodně důležitá, ale pochopitelně se nemůžeme zavděčit všem. To bychom novou verzi webu nikdy nedodělali. Každopádně, za týden jsme stihli předělat úvodní stránku. Ta se nově více podobá starému Zingu a hlavně jsme jako pozadí pro text zvolili mírně šedou barvu, místo bílé, která je nepříjemná na oči (bílé v pozadí si nevšímejte). V horní části stránky vás budeme upozorňovat na čtyři články, které byste rozhodně neměli přehlédnout. Pod nimi bude klasická mezera pro reklamu na pozadí. Následují nejnovější články. U nich ještě chybí označení pro kategorii (novinka, recenze, preview, speciál) a rovněž platformy, kterých se týká.

V pravém menu si všimněte prvního boxu nabízející vám čtyři populární články, čtyři články s největším počtem komentářů a čtyři nejnovější články. V současné době nemáme tento systém ještě nastaven, ale po spuštění hotové verze vám bude v záložkách populární a komentáře nabízet články za posledních 7 dnů.

Úvodní stránka nového Zingu v betě
Úvodní stránka nového Zingu v betě

Pod tímto boxem jsme vytvořili další. V něm naleznete rovněž čtyři články, tentokrát ale ty, které vám doporučujeme my i ostatní čtenáři. Na novém Zingu je algoritmus, jenž na základě počtu zobrazení, komentářů a palců vyhodnocuje články, které čtenáře Zingu za poslední dobu nejvíce zaujaly. Pokud chcete zobrazit více takových článků, tak k tomu slouží šipky.

V budoucnu bude mít pravá část ještě trošku jinou podobu. Úplně nahoře vám chceme nabídnout krátké zprávičky ze světa her (moderní verzi dřívějších Jednohubek k snídani) a pochopitelně tam bude mít své místo i reklama. Na příjmu z reklam je provoz magazínu závislý. Bez reklamy to bohužel nejde, ale snažíme se ji omezit, a hlavně jdeme cestou, aby vás reklama neotravovala – žádné otravné zvuky!

Nový Zing je kompatibilní se všemi zařízeními. Prohlížet a využívat jeho možností můžete na počítači, mobilech i tabletech, včetně profilů a diskuzního fóra.

Profily

Všichni čtenáři, kteří mají delší dobu vytvořený profil na starém Zingu, se mohou v betě již přihlásit, podívat se do svých profilů a upravit si je. Abyste se úspěšně přihlásili pod svou přezdívkou nebo e-mailem, tak si musíte nechat vygenerovat nové heslo. Je to z důvodu toho, že každá verze Zingu má svou databázi a z bezpečnostních důvodů jsme vaše hesla nepřenášeli – v databázi jsou zašifrovaná. Klidněte tedy nahoře v menu na „Přihlásit se“ a vyberte „Zapomněli jste heslo?“ Napište svou přezdívku nebo e-mail a na e-mail, s kterým jste se na Zing zaregistrovali, vám přijde potvrzení se speciální URL pro změnu hesla. Pokud vás po přihlášení systém přesměruje do redakčního systému, tak se nelekněte. Po úspěšném přihlášení se vám místo odkazů na přihlášení a registraci objeví váš profil. Stačí na něj najet myší a zvolit „Váš profil“.

Vezměte prosím na vědomí, že profily na betě jsou v rozpracované podobě. Postupem času je budeme vylepšovat, přidávat nové možnosti atd. Již nyní si ale můžete přidat krátký popisek, vaše sociální profily nebo dlouhý popisek a okořenit ho o pět obrázků. Videa z YouTube bohužel přidávat nelze. Možná někdy později, pokud nám to systém umožní. Rovněž zvažujeme umístit do každého profilu chat, stejně jako tomu je na starém Zingu.

Můj profil v betě
Můj profil v betě

Diskuzní fórum

V betě jsme spustili diskuzní fórum. To má oddělené profily, ale zároveň to není tak, že byste se k nám museli dvakrát zaregistrovat. Pouze si můžete profil na webu a na fóru přizpůsobit tak, aby reprezentoval vaši osobnost, vaše názory apod.

Na fóru jsou i nové soukromé zprávy, které nově fungují jako chat, kdy si můžete psát s více lidmi zároveň.

Na závěr ještě upozornění. Na fóru je v současné době pouze ukázka z původního fóra. Klidně na nové fórum něco napište, ale počítejte s tím, že před přesunem na nový Zing bude vše smazáno a nahrazeno příspěvky, které jsou na starém fóru.

Diskuzní fórum v betě
Diskuzní fórum v betě
Soukromé zprávy v rámci fóra v betě
Soukromé zprávy v rámci fóra v betě

Co dál?

V následujících dnech máme v plánu několik dalších menších úprav, a ještě pár větších, včetně těch, které nebudou na první pohled patrné.

Doufám, že se vám nový Zing líbí. A pokud ne, tak že si na něj postupně zvyknete. Z vývoje se přihlásím zanedlouho, abych vám představil další novinky, úpravy a vylepšení. Pokud máte nějaké otázky, nebojte se napsat do komentářů. Na všechny mile rád odpovím. Jen prosím slušně a pokud možnost napište, co vám konkrétně vadí, co vám schází apod. Zároveň ocením, když nás budete informovat o problémech/chybách, pokud na nějaké v betě narazíte.

Michal Burian
šéfredaktor Zing.cz

Michal Burian je šéfredaktor Zingu, sledovat ho můžete na Twitteru @BurianMichal a na Google+ MichalBurianCZ

Další aktuální články

Final Fantasy XV na počítače je skoro fantazií

Středa 21.3.2018 16:00 – Ale jenom skoro. Trvalo to sice rok a půl, ale konečně se dočkali i PC hráči. Stálo to čekání tedy za to? Přečíst celý článek »

Gravel

Středa 21.3.2018 00:00 – Jak dopadly nové off-road závody od italského studia Milestone, které často tvoří jen průměrné hry? Přečíst celý článek »

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Gravel

Jak dopadly nové off-road závody od italského studia Milestone, které často tvoří jen průměrné hry?

Hráli jsme na: PC

Italské studio Milestone po dlouhé době vsadilo na novou krev. Podařilo se více než 150 zaměstnancům zužitkovat příležitost a přijít s titulem, na který měli dostatek času? Z poloviny ano, z druhé poloviny nikoliv. Arkádové off-road závody Gravel jsou zábavné, hráčům přinášejí na první pohled dostatek obsahu, ale zároveň jim k většímu úspěchu něco chybí. Zdá se mi, jako by se v Miláně nedokázali vymanit z průměru, respektive velmi často si na jedné věci dají záležet, ale další odbydou. U předešlých her to byly zvuky či obsah. V Gravel jsou tyhle dvě položky na lepší úrovni, hlavně zvuky mi přijdou věrohodnější než v Monster Energy Supercross, Sébastien Loeb Rally Evo nebo starších dílech WRC. Při závodech jsem se bavil, toužil jsem po tom dostat se dál a porazit zástupce jednotlivých kategorií, ale zároveň jsem si všímal jednoho nepříjemného nedostatku.

Tím nedostatkem je grafika. I na ultra detaily nevypadá hra v mnoha ohledech vábně. Často mi připomněla hry z předešlé generace konzolí PlayStation a Xbox. Někdy ale zase Gravel vypadal k světu, zejména při západu slunce nebo při některých nočních závodech. Při detailnějším zkoumání se mi zdálo, že grafiku dost ovlivňuje nasvícení. Velká škoda, že ve více než polovině závodů je na tom grafika hůře. V tomto případě za to může samotné zasazení hry, závody se jezdí zejména v zasněžených oblastech, kde je mlha, nebo v hustých lesích a džungli, kde zase velmi často prší. Vizuální kvalitě alespoň trochu dopomáhá kamera. Když řídíte auto z pohledu „třetí osoby“, případně s kamerou nad nárazníkem, tak se na monitoru při rychlejším průjezdu vodou objeví kapky. Je to detail, ale detail, jenž dokáže alespoň trochu potěšit. Na druhou stranu nepotěší, když řídíte z kokpitu (jenž je často generický), a i tam se objevuje voda na kameře.





Kvůli výše zmíněnému moc nechápu, jak vývojáři zpracovali rozmary počasí. Ovlivňují viditelnost a v závodech jsem kvůli husté mlze nebo zvednutému oblaku písku pořádně neviděl na cestu. Problém měla i umělá inteligence. Ta v těchto momentech nejednou bourala. O to více zamrzí vizuální zpracování jednotlivých automobilů, které zkrátka neodpovídá dnešním standardům a společně s prostředím se přibližuje kvalitě z předešlé generace.

Další kaňkou je první dojem. V Milestone se nejspíš moc nerozmýšleli. V opačném případě by zapracovali na prvním dojmu a vtáhli hráče do hry hned od začátku. V Gravel je to přesně naopak. V prvních závodech jsem si říkal, co to proboha je, jak tahle hra mohla v roce 2018 vůbec vyjít a zda to její autoři myslí vážně. Po vyzkoušení demoverze se mi moc nechtělo plnou verzi ani zapínat, ale dal jsem jí šanci. A k mému úžasu dokázala překvapit. Jak závody ubíhaly, přestávaly mi nedostatky vadit a v posledních kláních jsem si říkal, že ta hra přece není tak špatná a rozhodně si zaslouží více než průměrné hodnocení. Zvykl jsem si na nedokonalosti, nebo je Gravel v pozdějších fázích skutečně zajímavější? U mě je to půl na půl, řekl bych.

Může za to několik věcí, které z Gravel dělají nadprůměrné závody. Díky nim by jim měl dát časem šanci každý milovník arkádových off-road závodů, jemuž nesejde tolik na grafické kvalitě a vyhledává dovádění v rozbředlém bahně, rozpáleném písku a chladném sněhu. V Miláně se totiž přesně trefili, vytvořili arkádu, která je zábavná, ale zároveň není tolik přitažená za vlasy. Stále musíte včas brzdit do zatáček, s citem šlapat na plyn a opatrně vybírat ošemetné zatáčky. Zároveň vám ale hra dost věcí odpustí a nemusíte se starat o nastavení vozu. S ním bohužel souvisí i absence jakéhokoli přizpůsobování. Vždy si budete vybírat akorát z dostupných polepů. Ty reprezentují automobilku, případně šampióna, kterého jste porazili. Na zbytek zapomeňte, tedy pokud nepočítám různá nastavení vozu, jako je citlivost řízení, brzdný účinek apod. Ale to v Gravel nastavovat nepotřebujete.

Nejdůležitější je obsah

Po grafické stránce Gravel neoslní, ale co po té obsahové? Tady je to takový průměr, pro někoho lepší průměr, pro jiného horší průměr. Z vozidel totiž moc na výběr mít nebudete a s největší pravděpodobností budete vždy stejně volit auto, které je nejrychlejší. Ze začátku to bude Toyota Celica Turbo 4WD. Později třeba Subaru Impreza nebo Ford Focus RS. Do pořádného terénu zase využijete Hummer H3 a v závěru Chevrolet Silverado CK 1500. U rallye potom Hyundai Veloster SR Turbo, následně VW Polo RX a třeba Ford Fiesta. Tyhle vozy jsou určeny i pro eliminační závody.

S těmito a dalšími stroji na čtyřech kolech budete závodit v pěti herních režimech, které jsou součástí televizní show pojmenované Offroad Masters, u níž se mají diváci bavit, jsou okouzlováni kupříkladu ohňostrojem a znuděni z bizardního komentáře. Offroad Masters vysílá Gravel Channel a jde o kampaň, v níž máte za cíl porazit nejlepší z nejlepších v jednotlivých kategoriích, které se rozprostírají na 16 tratí s několika variantami. Postupně tak svedete boj v disciplínách představujících klasické okruhové závody v divočině, kontrolní body, těsné zápolení v arénách a speciálku v podobě Smash Up závodů. V nich se nemusíte bát soupeřů, na trati jste sami a je po vás vyžadováno trefovat zelené šipky, které se objevují na bariérách před vámi. Musíte si dát pozor, abyste neprojeli červeným křížem. Ten vás zpomalí. Když bariéru netrefíte vůbec, auto se vám restartuje a přijdete o spoustu drahocenného času a tím pádem i o možnost se lépe umístit.

Někomu bude rovněž vyhovovat, že nemusí pokaždé skončit na prvním místě. Abyste si odemkli další závody, potřebujete získat potřebný počet hvězdiček. Pokud vás například nebude bavit Smash Up nebo vám trefování zelených šipek moc nepůjde, nemusíte se u něho trápit a místo toho se soustředit na klasičtější závody.

Jen škoda chybějícího split-screenu a umělé inteligence. Se soupeři na nejednodušší obtížnost nebudete mít žádní problém. Na střední vám už dají trochu zabrat – čas od času mají světlejší chvilky – a na tu nejtěžší jsou dle mého až přehnaně agresivní.





Opět to nestačí

Gravel nabízí zábavné závody, kterým škodí podprůměrná grafika, divná fyzika a méně obsahu. Hru z průměru vytahuje samotná zábava, jednoduchost a nenáročnost, s níž souvisí přetáčení času po bouračce, na který jsme si zvykli u konkurence. Právě na tu Gravel hodně ztrácí a kupříkladu série FlatOut je šílenější, Forza Horizon bohatší a i s lepším off-road zážitkem a DiRT 4 zase zábavnější. Pokud budete chtít hrát Gravel v multiplayeru, připravte se na to, že hra velmi dlouho vyhledává hráče (často je ani nenajde), a tak raději počítejte pouze se singleplayerem složeným z kampaně a volné jízdy (u ní si musíte nejprve obsah odemknout) a potom týdenních výzev.

Hra Gravel vyšla na PC, PlayStation 4 a Xbox One. Koupíte ji v obchodě Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.

Michal Burian je šéfredaktor Zingu, sledovat ho můžete na Twitteru @BurianMichal a na Google+ MichalBurianCZ

Gravel na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • pocit z rychlosti
  • různé módy
  • alespoň náznak modelu poškození
  • v určitých situacích pěkná grafika
  • že je to zábavná arkáda, která není zas až tak přehnaně jednoduchá

Vadí nám

  • povětšinou zastaralá grafika
  • menší počet vozidel
  • některé tratě jsou špatně navržené
  • absence split-screenu
  • divná fyzika

Verdikt: Zábavné off-road závody, které by potřebovaly mnohem lepší grafiku, o něco více obsahu a trochu dodatečné lásky. V Milestone opět stvořili jen lehce nadprůměrnou hru.

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

God of War – dojmy z hraní

V porovnání s chystaným restartem série působí předešlé díly jako obyčejné demoverze.

Začátkem března nás český PlayStation pozval do Prahy, kam přijel hlavní designér Derek Daniels představit jejich nejnovější dítko v podobě God of War, a to rovnou prvními dvěma hodinami ze hry. Ochutnávka to byla velkorysá. Prošel jsem si ji na dvě různé obtížnosti, přičemž jsem si uvědomil, jak moc toho vlastně o novém God of War nevíme, i když je už vydání hry za dveřmi. Je totiž něco jiného koukat na trailery a číst rozhovory a opravdu si hru vyzkoušet.

Taťka Kratos

Rozdíl oproti předchozím dílům je obrovský, a přestože se považuji za fanouška původních dílů, ty na mě nyní působí jako pouhé demoverze, oproti tomu, co jsem měl možnost okusit. Jak mi řekl sám Derek Daniels: „Chtěli jsme vytvořit něco daleko dospělejšího. S Kratem byla sice radost masakrovat nepřátele, ale hráči měli problém se s tímhle magorem ztotožnit“. Na tyto slova jsem musel pouze souhlasně pokynout hlavou. Jestliže má nové God of War charakterizovat jedna jediná věc, tak je to rozhodně dospívání celé série.

Za to může především Kratos, který očividně zestárnul, a především také trošku zkrotnul. O poznání ubylo jeho záchvatů vzteku a přibylo moudrých hlášek. Za tuto proměnu může pravděpodobně přítomnost jeho syna Atrea, který kompletně překopává herní zážitek, a to daleko více, než byste čekali. Podle úvodu hry je zřejmé, že Kratos je ve své nové roli poměrně nesvůj a jeho úlohu mu neulehčuje ani sám Atreus. Ten není vyloženě nerudným spratkem, ale snad po vzoru svého otce se rád vzpírá autoritám a odmlouvá.



Rozhodně bych nechtěl z příběhu prvních dvou hodin cokoli prozrazovat, nicméně vyložené zvraty nenabídl, protože pokud jste bedlivě sledovali všechny trailery, už z nich můžete vyčíst, o čem bude právě začátek příběhu. Důležité je, že Kratos se musí společně s Atreem vydat na dalekou cestu, a to i přesto, že sám Kratos si myslí, že jeho syn není na takové dobrodružství připraven.

„Nové God of War navazuje na předchozí Kratova dobrodružství.“

Když jsem se ptal na Atreovu přítomnost ve hře, byl jsem ujištěn, že tento prvek nebyl zakomponován kvůli změnám v hratelnosti (spolupráce této dvojice dává hernímu zážitku nečekaně jiný rozměr), ale opravdu chtěli Krata posunout někam dále. A to se rozhodně povedlo! Přestože náplní hry jsou stále chvílemi až masochistické souboje s mystickými nepřáteli, přestávky mezi nimi naplňuje velmi zajímavé, poutavé a emotivní vyprávění téměř až srdceryvného rodinného příběhu, což je něco, co v předchozích dílech neuvěřitelně chybělo.

Nebojím se možná trošku scestně přirovnat nové God of War k The Last of Us, kde vás zajímá jak samotná akce, jež je velmi zábavná, tak i příběh. Ten totiž v předchozích dílech GoW, přiznejme si, byl pouze prostředkem k bezbřehému zabíjení. Ačkoli jsem byl zprvu až zaskočen Kratovou mírností a chytrými válečnickými hláškami, okamžitě jsem byl pohlcen zajímavým a originálním příběhem zabijáka bohů, který umí porcovat maso lépe než Zdeněk Pohlreich, ale poplácat svého synátora po ramenou je pro něj složitější úkol než setnout samotného Dia.

Neuvěřitelně se těším na to, co příběh hry přinese. Sám Derek Daniels mi potvrdil, že nové God of War navazuje na předchozí dobrodružství. Ačkoli se Kratos očividně snaží udělat tlustou čáru za svou minulostí (sám Atreus považuje svého otce přinejlepším za schopného rváče, ale nic víc), ta ho nejspíše brzy dožene. Tříbí se nám tu tak hned několik dějových linek o Kratově minulosti zabijáka bohů, jeho nové úloze otce na plný úvazek a všeho, co naši dvojici v Midgardu čeká. Ten by měl mimochodem pojmout všech devět světů, autoři tak očividně netroškaří.



Osobnější a intenzivnější zážitek

Jak se ale nový God of War hraje? Jinak! A troufnu si říci, že i lépe. V našem předchozím preview už jsem naznačil, jakým směrem se bude hratelnost vydávat, tedy že se rozloučíme s fixní kamerou, která bude nyní posazena přímo za Kratovými zády. Z tohoto pohledu tak dostáváme klasickou akční adventuru, což je pro sérii velký skok, ale skvěle se hodí k celkovému vyznění hry. Příběh Krata je teď více osobní a je tak pochopitelné, že i kamera je k jeho postavě daleko blíže.

Pokud jsem ale řekl, že je nové God of War v zásadě klasickou akční adventurou, i tak si hra osvojila zajímavé a nevídané prvky. Kupříkladu za celých asi třicet hodin, které ve hře údajně strávíte, nezaznamenáte jediný střih kamery. Ta při příběhových sekvencí volně přejde z klasického third-person pohledu do potřebných záběrů a poté se vrátí zpět na své místo za Kratovým hřbetem.

Právě díky novému posazení kamery a dalším akčním prvkům působí souboje svěže, zábavněji a ještě intenzivněji. Je pravda, že už asi nebude možné masakrovat deset nepřátel najednou pomocí mocných čepelí na řetězech, ale to, co nové God of War předvádí, je rovněž velmi působivé. Jak se dá podle osobitějšího nádechu očekávat, množství nepřátel ubylo, ale úměrně s tím vzrostla jejich výdrž. I tak se ale hra drží v zajetých kolejích, kdy většinou bojujete se skupinkou slabších nepřátel, jež doplňují jeden či dva nebezpečnější tvorové.



Ze soubojů jsem v některých okamžicích dostával až videoherní orgasmus. Vaše útoky vždy zasáhnou vybraného nepřítele, vše má neuvěřitelně rychlý spád a veškeré akce na sebe navazují tak neuvěřitelně plynule a efektivně, že hra chvílemi působí jako předem renderovaný filmeček. V tomto vynikaly už předchozí díly, ale nové God of War v zajeté tradici pokračuje a notně ji vylepšuje.

Sekera Leviathan je nakonec velmi schopným nástupcem Blades of Chaos, kdy útoky na blízko a jejich variabilní repertoár nelze nic jiného než pochválit, co však působí čirou hráčskou radost, je možnost sekyru vrhat po nepřátelích. S ostatními novináři jsme se shodli, že ačkoli to vůbec nebylo potřeba, s nepřáteli jsme bojovali často jen vrháním sekery. Emocionální rozměr, který nemá daleko do toho, co zažívá divák sledující filmového Thora vrhat své kladivo (nebo spíše zažíval, RIP Mjolnir), je ohromující.

„Kdykoli máte v hledáčku nějakého nepřítele, můžete Atreovi vydat rozkaz zasypat ho salvou šípů.“

Míření probíhá vcelku klasicky, kdy jedním triggerem zamíříte a druhým sekeru hodíte. Ta se do nepřítele zasekne ale nevrátí se. Čeká na váš povel, kdy se stiskem tlačítka Leviathan s další dávkou poškození vytrhne z nepřítele a pokud mu stojí v cestě i další protivníci, rovněž jim uštědří pár ran. Házení sekyry mě ani po zhruba třech hodinách hraní neomrzelo, stejně jako celkový systém boje, jež zvláštním způsobem upravuje svou přítomností právě Atreus.

O jeho úloze jsem se již rozepsal v předchozím preview, až nyní jsem ale mohl sliby autorů otestovat v praxi. Kdykoli máte v hledáčku nějakého nepřítele, můžete Atreovi vydat rozkaz zasypat ho salvou šípů, čímž ho na sebe naláká a vy můžete provádět strategické manévry, jako je útok ze zálohy nebo se prostě jen věnovat jiným protivníkům. Atreus to na chvíli zvládne sám. Tento systém spolupráce ve výsledku znamená, že ovládáte další postavu. S každým stiskem trojúhelníku Atreus vypálí jeden šíp na vámi zaměřeného protivníka, jedná se tak o jakýsi hybridní model kooperace, jež ale nejen velmi dobře funguje, ale do celkového vyznění hry nečekaně dobře zapadá.

Zajímavým zjištěním je rovněž důležitost tohoto prvku. Zatímco na nejnižší obtížnost nebude potřeba Atrea příliš využívat, pokud o jeden stupínek přitvrdíte, bez synáčka se neobejdete. Ruku v ruce s tím jde zjištění, že zatímco první úroveň obtížnosti se dá označit za klasickou „casual“ volbu s mnoha úlitbami směrem k obtížnosti, už druhá v pořadí představuje relativně velkou výzvu, u které musíte opravdu dobře využívat všech herních principů.



Kratos ve víru RPG principů

Fanoušci původních dílů si jistě vzpomenou, jak strohé bylo menu, do něhož jste mohli v průběhu hry vstoupit. To se teď naprosto mění a nabízí nespočet záložek, což se odvíjí zejména od toho, že můžete upgradovat svou výzbroj, zbraně i skilly, a to jak v případě Krata, tak i Atrea. Třeba takový Leviathan můžete osadit dvojící run, které značným způsobem mění schopnosti sekyry a stejně tak i topůrko. V případě Atrea pak můžete upgradovat jeho luk.

Co se týče schopností, za nasbírané zkušenosti a další herní předměty můžete vylepšovat nespočet skillů, kterých je docela hodně. 23 dovednostní se vztahuje ke zbraním, 12 ke štítu a 8 pro Spartan Rage, což je speciální bojový režim, jež přešel do God of War z předchozích dílů a který zachováním svého názvu jasně napovídá, že Kratova minulost nezůstala zapomenuta. Samotný Atreus pak nabídne k vylepšení celkem 22 skillů.

„Hra nese odkaz předchozích dílů, zároveň si ale sebevědomě vyšlapává svou vlastní cestičku.“

To je opravdu hodně možností, jak si své postavy upravovat a pouze to potvrzuje opravdu velkou herní dobu, kterou vývojáři slibují. Ruku v ruce s tím jde relativně otevřený svět. Ten má mnoho odboček a zákoutí, přičemž zatím pouze hádám, ale podle level designu si troufám tvrdit, že nás hra bude nutit se na některá místa později vracet. Rovněž nechybí charakteristické otevírání truhel pro získávání mytologických artefaktů, které zlepší Kratovy schopnosti. Celkově ale svět nabízí podstatně více sběratelských předmětů a příležitostí pro prozkoumávání. Z tak krátké ukázky se dá jen těžko soudit, ale mám pocit, že se autorům podařilo najít dobrý kompromis mezi lineárním příběhem a relativně otevřeným světem.





Vizuálně chystané God of War vypadá samozřejmě nádherně. Říkám že samozřejmě, protože exkluzivní tituly od Sony vždy vypadají skvěle. Nejnovější Kratovo dobrodružství nebude výjimkou, a to jak po stránce čistě vizuálních kvalit, tak i v ohledu uměleckého zpracování norské mytologie či krás přírody. Detailní textury, pěkná hra světel a stínů a do toho žádné technické problémy. Jen párkrát jsem zaznamenal problémy se stínováním, ale nešlo o finální verzi hry, takže není co vytýkat.

God of War je opravdovým restartem série. Nebojí se udělat zásadní změny, škrtnou zaběhlé principy a vymyslet nové prvky. A co je hodně obdivuhodné, všechno do sebe velmi dobře zapadá. Hra nese odkaz předchozích dílů, zároveň si ale sebevědomě vyšlapává svou vlastní cestičku a já si už teď troufám říct, že to je cestička k velkého úspěchu.

God of War vyjde 20. dubna exkluzivně na PlayStation 4. Prodávat se bude s českými titulky a vy si již dnes můžete hru předobjednat na Xzone.cz a GameExpres.sk, kde získáte set dvou skleniček a DLC.

God of War na PS4Hodnocení hry

Těšíme se

  • na zajímavý příběh
  • na norskou mytologii
  • na nový soubojový systém
  • na nové RPG prvky

Bojíme se

  • natahování herní doby
  • nucení vracet se na již navštívená místa

Shrnutí: Vypadá to, že Kratos už není takový blázen a hromotluk jako dříve, za to série God of War dostává zcela novou krev do žil. Dospělejší a příběhově propracovanější pokračování, jež je do jisté míry i rebootem celé série, vypadá opravdu velmi nadějně a my už se nemůžeme dočkat. Tohle vypadá hodně nadějně!

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Kobky plné chaosu – deskovka

Nechte se zlákat do smrdutých cel, z nichž může vyjít pouze jeden vítěz.

Poslední dobou jsme se soustředili především na komplexní příběhové deskovky nebo stolní hry pro dva, zatímco jsme zanedbávali nenáročnou zábavu pro více soupeřících přátel. Naštěstí se nám do rukou dostala menší krabička z distribuce českého vydavatel ADC Blackfire, v níž se ukrývá překvapivě zábavný obsah. Kobky plné chaosu, za jejichž návrhem stojí Olivier Saffre (Domek plný chaosu, Cthulhu in the House), dokážou zabavit skupinu lidí na docela dlouhou dobu. Pojďme se blíže podívat, jak se hraje.

(Ne)tradiční hrdinové

Tucet dobrodruhů se vrhá do temného dungeonu, aby se zmocnili pokladu v jeho nitru. O triumf se poperou nejen tradiční zástupci fantasy žánru jako válečníci, trpaslíci, elfové či skřeti, ale také méně očekávané figurky. Z nich v paměti utkví podivná rosolovitá kostka s kuřetem a mečem ve svém nitru, popřípadě levitující oční bulva. Přestože si vaše sympatie získá nejedna postavička, jež budete familiárně pojmenovávat, vítěz může být jen jeden. A proto se pátrání po truhlici plné vzácného zboží zvrhne v krutá jatka, která však bez nadsázky okouzlí téměř každého.

Ať už si totiž ke stolu přizvete babičku, sourozence či přátele, nemusíte se bát, že budete muset dlouze vysvětlovat pravidla. Nejdříve si z dvanácti oboustranných karet postavíte kobku podle vašich představ, přičemž nejdůležitější pozici zastává místnost s bohatým lupem a východ z nebezpečného sklepení. Do každé místnosti přiřadíte jeden z tuctu charakterů a můžete se pomalu pustit do hry plné nejistoty.

V Kobkách plných chaosu nejde o nic menšího než o přežití absolutního zmatku, zmíněného již v názvu titulu. Všichni hráči (tři až šest) si vylosují dva žetony tak, aby ostatní neviděli jejich hrdiny vyobrazené na rubu. Poté co každý získá své svěřence pro dané kolo, je pouze na vás zajistit těm vlastním nejdelší možné přežití v nadcházející šílené mele. A věřte mi, že se nebude jednat o jednoduchý úkol, jelikož své zájmy samozřejmě budou hájit také vaši oponenti.





Kdo uteče, vyhraje

Zvolit vítěznou taktiku není tak jednoduché, je hodně závislá na rozhodnutích všech lidí zasahujících do hry. Jednotliví hráči totiž mohou popořadě manipulovat s kteroukoliv postavou ve hře a obratně tak skrývat své zájmy. V podstatě volíte pouze mezi třemi postupy – přesun charakteru do jiné místnosti, souboj či proplížení s pokladem. Cestovaní po lokaci je možné pouze, pokud se příslušný bojovník vyskytuje na políčku sám (popř. má-li v držení poklad), v opačném případě dochází k boji, v němž sami vyberete, komu vystrojíte funus.

Během pár okamžiků dojde k obrovskému počtu šarvátek, značně redukujících počet hratelných figur v podzemí. Až po zběsilém úvodu dojde k taktickým čachrům, ovšem jen v případě, že přežil jeden z vašich favoritů. Pokud ne, můžete zlomyslně zasahovat do plánů vašich spoluhráčům a ničit jejich pečlivě plánované tahy jako domeček z karet. Škodolibost a nejistota se báječně doplňují a společně dotváří návykovou zábavnost titulu.

Po desítkách odehraných partií (jedna složená ze tří kol vám zabere přibližně čtvrt hodiny) si opravdu nejsem jistý, jaký spolehlivý postup zvolit k dosažení vavřínů slávy. Ať už jsem ostentativně ignoroval své svěřence, abych na ně zbytečně neupozornil, nebo se za ně od začátku bil srdnatě jako lev, vždy nakonec skončili mezi prvními na márách a triumf slavili mí soupeři. Se smrtí se samozřejmě počítá a málokdo se jí vyhne, ale čím déle vydržíte, tím lépe pro vás, protože nejvíce oceněni jsou poslední přeživší.

Vyřazené charaktery se přehledně řadí vedle sebe mimo herní plochu a od vítěze získávajícího deset bodů se hodnota odměny postupně snižuje. První dva mrtví v kole tak skončí s nulovým skóre. Svůj bodový zisk z daného kola odvodíte od úspěšnějšího svěřence ze svého tandemu a můžete se pustit do přípravy nové arény, v níž se pustí hrdinové do další nemilosrdné mely.





Vždy po ruce

Z popisu možná plně nevyzní, jak zmatené recenzované Kobky jsou, ale určitě jejich kouzlu také podlehnete. Ne vždy totiž máte náladu na deskovku s obtížnými pravidly, a právě dnes představovaný titul nabízí prostou a rychlou zábavu na každodenní hraní. Takže pokud hledáte stolní hru, do níž se můžete ponořit v podstatě kdekoliv, jsou pro vás Kobky plné chaosu zajímavou volbou, především díky své skladnosti. Nic vám nebrání mít malou krabičku s dvanácti pokladu chtivými podivíny vždy po ruce a během krátké chvíle připravit partii o velké přestávce ve škole, během jízdy vlakem nebo jako doplňkovou zábavu během konverzace s kamarády u piva.

Některé zájemce možná odradí netypická grafická stránka, která nemusí padnout do oka všem. Designér Kwanchai Moriya vsadil na dětsky pojaté charaktery, jež mohou někomu připadat roztomilé, zatímco jiným spíše ztřeštěné. V podobném duchu se nesou také oboustranné karty tvořící síť sklepení s pokladem, na nichž najdete nejeden pečlivě ukrytý vtípek. A právě dílky mapy v nás probouzí největší zklamání. Nevhodně zvolený obdélníkový formát vám totiž neumožňuje kreativně se vyřádit a vytvářet spletitá sklepení, ve kterých by na sebe čistě navazovaly jednotlivé průchody.

Přes tuto drobnou pihu na kráse v Kobkách plných chaosu můžete najít zalíbení. Jestliže si libujete v blufování a rádi vzbuzujete v soupeřích pocit nejistoty, budete se cítit jako ryba ve vodě. Nejedná se o žádný velký příběhový titul, ale o slušně vymyšlený filler pro zahnání dlouhé chvíle, který navazuje na koncept Domku plného chaosu (dílky a postavy obou deskovek lze propojit dohromady). Za cenu pohybující se od 350 Kč se určitě jedná o zajímavý přírůstek do vaší sbírky stolních her.





Líbí se nám

– svižná a rychlá hratelnost
– jednoduše pochopitelná pravidla
– možnost blufovat a škodit
– účastníte se hry i po vypadnutí vašich postav
– skladnost a přenosnost

Vadí nám

– formát karet tvořících kobky (nejdou vždy napojit, jak chcete)
– pro někoho až příliš přímočaré
– časem se může dostavit stereotyp

Další aktuální články

Assassin’s Creed: Origins - Kletba faraonů

Pátek 16.3.2018 14:14 – Théby a Údolí králů. Přesně tam nás pošle v pořadí druhé DLC pro Assassin’s Creed: Origins. Stojí ale nové dobrodružství za to? Přečíst celý článek »

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

Ve víru věků – deskovka

Budujte své impérium a zanechejte odkaz budoucím generacím.

V našich deskovkových speciálech se nevěnujeme jen obrovským příběhovým hrám s velkým plánem a nespočtem komponentů, ale občas se podíváme na zoubek i menším projektům, které jsou schopné zaujmout hráče a zpříjemnit jim den. Právě takovou jednohubku vydává v ČR společnost REXhry. Najdete ji v menší krabičce pod názvem Ve víru věků a jako svou prvotinu ji vymyslel chorvatský designér Kristian Čurla. Dáte ji šanci?

Komplexnost jen v osmnácti kartách

Aktuálně recenzovaný titul si s sebou můžete vzít, kam chcete, protože paklík osmnácti listů přibalíte do sebemenšího zavazadla. Pak už jen stačí sehnat tužku a kousek papíru a můžete se pustit do partie. Neobávejte se banální hratelnosti, protože i přes malý počet karet budete neustále přemýšlet, jak přechytračit protivníka. Dva hráči se zabaví přibližně na patnáct minut, ale určitě nezůstanou u jedné hry. Pojďme si tedy představit jednoduchý, ale velmi funkční princip této karetky.

Primárním cílem hráče je získat co největší počet vítězných bodů. Ty získáte sbíráním vhodných karet a vytvářením co nejsilnějších komb stavbou prastarých monumentů. K jejich budování nepotřebujete žádné suroviny, pouze vyložíte jednu z pětice karet, jež dostanete na začátku kola. Tím ovšem složitější úvaha nekončí, spíše začíná. Po odhalení vaší první stavby totiž předáte čtveřici zbývajících listů protihráči výměnou za jeho karty. A z nabídky postavíte další budovu. Takto střídáte a stavíte do konce kola, kdy jsou vaše ruce prázdné. Nyní sečtete body, které jsou odvozeny ze vzájemného ovlivňování karet a zapíšete skóre (součástí balení jsou přehledné tabulky).

Druhé kolo začíná zvednutím karet ze stolu. Z vaší pětice si vyberete favorita, o něhož nechcete přijít, vyložíte jej před sebe a označíte příslušným žetonem. Ze zbývajících staveb vyřadíte mimo hru takovou, která je pro vás nepoužitelná, resp. by poskytla velkou výhodu soupeři. Poté přiberete dvě karty ze zatím nepoužitých monumentů a pokračujete ve stylu prvního kola. Stejně probíhá třetí kolo, které celou partii uzavírá. Na konci třetího tahu před sebou máte sedmičku budov, které představují vaše konečné impérium. Vítězem se stává hráč s větším počtem bodů sečtených za všechna kola.





Graficky přívětivá jednohubka

Jak jste si sami mohli přečíst, v jádru se zdánlivě nejedná o nijak složitou záležitost. Pouhých osmnáct karet totiž navozuje dojem chabého zážitku. Opak se však blíží pravdě mnohem více. Během partií totiž musíte odhalit soupeřovy plány a spojit je dohromady se svou snahou bodovat. Nejzáludnější je zřejmě princip sdílení karet, protože v podstatě víte, co může vyložit soupeř a co by bylo výhodné pro vás.

Základem Ve víru věků je totiž vytváření co nejúčinnějších kombinací a když vám soupeř vidí do karet, chce to velkou míru štěstí, pevné nervy a schopnost blufovat v každém okamžiku. U karet najdete pětici symbolů, po nichž se budete pídit kvůli vlastnostem vašich staveb. Pak je jen na vás, zda se rozhodnete riskovat a stavět budovy tak, abyste v nich měli zastoupeny obranné systémy, magické prostory, knihovny, zahrady a paláce. Samozřejmě s tím roste riziko, že vám soupeř vaše plány zhatí. Opatrnější jedinci raději budou využívat méně hodnocených kombinací, postupně zvyšovat své skóre a nakonec se třeba chopí vavřínů vítězství svou konzistentní a opatrnou hrou.

I přes krátkou herní dobu vás Ve víru věků zabaví na delší čas. Každá partie bude jiná a zkušenější protihráči budou mnohem ostražitější při kontrole oponentovy strany stolu. Napětí a různorodost zaručuje především sdílení karet, takže si navzájem stále vidíte pod ruce. Díky trojkolovému systému můžete účinně klamat tělem a pokoušet se o různé strategie. Zajímavou zkušeností pro mě byl turnaj, který ve čtyřech lidech trval něco přes hodinku. Jednotliví karbaníci přinesli úplně jiné postupy, které zaskočily soupeře.

Příjemně poklidnou atmosféru během partie dokreslují velmi povedené malby na kartách, které evokují ty nejvymazlenější fantasy či pohádkové příběhy. Přesto je však ve své podstatě jedno, co na kartách najedete, protože obrázky na hru nemají žádný vliv, důležité jsou symboly (podobně jako v námi recenzovaném titulu Hra o trůny: Intriky Západozemí) a popisy karet. Ve víru věků sice obsahuje minimum textu, ale i tak se vydavatel REXhry postaral o českou lokalizaci, což ulehčí orientaci ve vlastnostech karet každému hráči.





Líbí se nám

– jednoduchost v osmnácti kartách
– netradiční princip draftování a sdílení karet
– časová nenáročnost
– skladnost
– grafické pojetí

Vadí nám

– není na celovečerní hraní (po několika partiích mezi stejnými lidmi se může omrzet)
– ani náznak příběhu (dalo by se zaměnit za cokoliv jiného)

Další aktuální články

Assassin’s Creed: Origins - Kletba faraonů

Pátek 16.3.2018 14:14 – Théby a Údolí králů. Přesně tam nás pošle v pořadí druhé DLC pro Assassin’s Creed: Origins. Stojí ale nové dobrodružství za to? Přečíst celý článek »

Wolfenstein 2: The Freedom Chronicles – The Deeds of Captain Wilkins

Středa 14.3.2018 20:00 – Jak se povedl poslední pokus o vytvoření dodatečného obahu pro Wolfenstein 2: The New Colossus? Přečíst celý článek »

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

error: Sorry obsah je chráněn.