The Inpatient

Vítá vás Blackwood Sanatorium. Místo, kde zešílíte a přijdete o život.

Když jsem na letošním Paris Games Week krátce testoval VR hororovou adventuru The Inpatient, sršelo ze mě nadšení. Teď už vím, že jsem si vyzkoušel jen malý útržek z úvodu hry, jež bohužel nereprezentoval kvality celku. Vývojáři ze Supermassive Games mají rozhodně zkušenosti, které jde zúročit, navíc The Inpatient nemá žánrově daleko od předchozích titulů. Povedlo se ale velká očekávání, jež kolem The Inpatient v posledních dnech krouží, přetavit v něco opravdu kvalitního?

Efekt motýlích křídel… už zase?

Možná bude někdo lamentovat nad tím, že si autoři už zase vybrali svou oblíbenou kombinaci hororu a větvení příběhu, kde hraje hlavní roli pomyslné třepetání motýlích křídel. Je však pravdou, že výběr je to oprávněný, protože Until Dawn bylo až na výjimky velmi dobrým hororovým dobrodružstvím se značně inovativními prvky. Nejsou to však podobné herní prvky, co tyto dvě hry spojuje. Vlastně jde konec konců dokonce o tři tituly. Po Until Dawn se totiž do Blackwood Mountain rozhodli autoři zasadit také kolejnicovou VR střílečku Rush of Blood a nejinak tomu není i u The Inpatient.



Nutno však předestřít hned na začátek, že zatímco větvení příběhu mělo v Until Dawn skvělé provedení a zejména fatální následky, The Inpatient ledabyle zahazuje vydřené zkušenosti a předkládá estrádu velmi plochých a dost často bohužel i předem jasných příběhových odboček. Ty se dělí na dva druhy – v těch méně významných rozhodujete o tom, zdali vás ostatní postavy budou mít rády, nebo vám budou jejich sympatie upřeny. To může mít vliv na budoucí vývoj vašeho přátelství, ale příběh jako takový to ovlivní jen minimálně.

V druhém případě už rozhodujete přímo o tom, jestli daná postava zemře, či nikoli. Hlavní problém však tkví v tom, že většinu postav, o jejichž osudu takto rozhodnete, budete znát mnohdy jen pár minut, což je zásadní problém ve hře, která se snaží zaujmout vyprávěním příběhu a líčením rozličných osudů jednotlivých postav. Druhým trnem v oku je pak očividná předvídatelnost následků zmíněných rozhodnutí. Když se vás hra zeptá, jestli má jít přes strašidelné náměstíčko první váš parťák nebo vy, je zcela jasné, že když půjde první váš kolega, čeká ho jistá smrt.

„Když se vás hra zeptá, jestli má jít přes strašidelné náměstíčko první váš parťák nebo vy, je zcela jasné, že když půjde první váš kolega, čeká ho jistá smrt.“

Jistou plochost a nevýraznost postav bohužel potrhuje také příběh, který má sice dobré předpoklady, nicméně se autorům opět podařilo nečekaným způsobem zadupat do země vcelku zajímavý potenciál. Začátek je přitom dosti nadějný – příběh se odehrává 60 let před událostmi Until Dawn a aby toho nebylo málo, podíváme se rovnou do Blackwoodského sanatoria, v němž se notná část Until Dawn odehrávala. I příběh samotný vlastně zůstal zachován. Hráčům zmíněné hororové adventury o skupince teenagerů jistě hned dojde, že to je ono zařízení, kde byly ubytováni pacienti, z nichž se postupně stala krvelačná bestiální monstra.

Vzniká tak zajímavý paradox, kdy fanoušci Until Dawn budou vrnět blahem nad velkým množstvím easter eggů a příběhových průniků, na druhou stranu ale budete vlastně dopředu vědět, co je hlavní zápletkou hry, z níž logicky nebudete nikterak překvapeni. Pak jsou tu naopak čerství hráči, kteří si užijí některá příběhová odhalení, na druhou stranu jim ale Blackwood Sanatorium bude připadat prázdné, neznámé a bez vlastní identity. Prostředí totiž není nijak výrazně nápadné a během tří až čtyř hodin zkrátka nejste schopni se s místem nějak více ztotožnit.



Vtaženi do hry

Naštěstí The Inpatient exceluje v jiném ohledu, i když se tato přednost dá přičítat také specifikám VR her obecně. Ty vás totiž vtáhnou do hry podstatněji více a ve výsledku jste tak výrazně benevolentnější k jinak obyčejné a nudné herní náplni. S nasazenou PlayStation VR helmou jsou totiž i mnohdy ne zrovna dobře napsané dialogy najednou docela zajímavé a zkoumání pokoje, v němž jste už hodinu, taky vlastně není úplná nuda, jak by to v „klasické“ hře mohlo být.

Jsou to patrně zkušenosti nabyté vývojem Rush for Blood, které se projevují v jemných, přesto ale důležitých nuancích, kdy autoři využívají vlastností virtuální reality a velmi efektivně je využívají. Jen málokdy se sníží k obyčejným výskokům nepřátel z poza rohu a spíše hrají na psychologickou notu. Dveře, které se sami otevírají, psí vrčení za dveřmi nebo psychedelické mizení stropu kamsi do vesmíru. Nečekaně důležitým prvkem je také to, že vidíte své tělo, což je pro VR zážitek podstatně důležité. Autoři význam tohoto prvku dokazují tím, že si vybíráte na začátku hry své pohlaví a barvu pleti, protože minimálně své ruce budete mít neustále „před očima“, takže snaha o co největší vtělení se do hlavního hrdiny/hrdinky je zcela zřejmá.



Široké možnosti ovládání pohybem i hlasem

S tím souvisí i zajímavé možnosti ovládání. Pokud vás neminula recenze Doom VFR či další her pro virtuální realitu, jste už patrně zvyklí, stejně jako já, na kombo Dualshock vs Move ovladač. Jak je téměř zvykem, obě možnosti mají své plusy a mínusy a je třeba obě možnosti vyzkoušet.

Vzhledem k tomu, že The Inpatient je především o průzkumu zdravotnického zařízení, pohyb a rozhlížení v prostoru hraje důležitou roli. V tomto směru je samozřejmě nejlepší možnou volbou klasický Dualshock, jež vám díky analogovým páčkám nabídne plynulý pohyb i otáčení, tak jako v klasické FPS hře. Druhou stranou mince je však neméně důležitý aspekt manipulace s předměty, na nějž The Inpatient hodně sází. V tomto případě zcela logicky vítězí naopak Move ovladače, jež dokážou podstatně lépe imitovat pohyby rukou. Absence analogových páček ale zapříčiní to, že pohyb už nebude tak komfortní.

„Autoři si dali záležet na tom, aby se vaše virtuální ruce chovaly opravdu velmi realisticky.“

V případě hraní s Move ovladači totiž chodíte dopředu stiskem levého Move tlačítka, a naopak stiskem toho pravého se otáčíte podle toho, kam zrovna pravým ovladačem míříte. Jakkoli to zní krkolomně, je toto na první pohled barbarské řešení velmi dobrou volbou a sám jsem s tímto nastavením prošel většinu hry. Autoři si totiž dali záležet na tom, aby se vaše virtuální ruce chovaly opravdu velmi realisticky a sami budete žasnout nad tím, jak detailně jsou jejich pohyby zpracovány.

Zmínit však musím patrně nejzajímavější inovaci celé hry. Téměř veškerá komunikace probíhá prostřednictvím dialogů, kde vždy volíte mezi dvěma odpověďmi či dotazy. Můžete výběr potvrzovat klasicky stiskem příslušného tlačítka, nebo danou větu vyslovit nahlas. Hra v takovém případě pracuje s integrovaným mikrofonem v PS VR headsetu a nutno říci, že velmi dobře. Stačí mluvit vaší obvyklou hlasitostí a ani výslovnost vám nebude dělat problém, pokud jste alespoň průměrný angličtinář. Vzhledem k odlišnosti dvou možností hra vždy pozná, co jste říkali.



Zatímco na papíře vypadá taková vychytávka jako nepoužitelný gimmick, rozhodně jde o zajímavou evoluci v rámci ovládání her a především úrovně imerze, jež virtuální realita nabízí. V takovém případě jsou totiž rozhovory podstatně intenzivnější a máte pocit daleko větší účasti na samotné hře. Velmi lehce se tak dá zapomenout, že to, co prožíváte, vlastně vůbec není realita.

Until Dawn zůstává nepřekonáno

Bohužel ani výše zmíněné klady nepřevyšují nevýraznost příběhu, krátkou herní dobu a další nedostatky, které bohužel nelze přehlédnout. Přesto mě hra překvapila kromě hlasového ovládání ještě další zajímavostí. Pokud sledujete recenze na VR tituly, mohli jste si všimnou mého občasného postesknutí nad tím, že můj žaludek, leč už cvičený, na virtuální realitu nereaguje zrovna přívětivě a vynucuje si pravidelné pauzy. The Inpatient však pro mě není problém dohrát klidně v jednom kuse.



Může za to jednak skvělá optimalizace, ale také fakt, že pohyb vaší postavy je nezvykle pomalý. V jiném titulu byste asi šíleli zlostí, ale napětí a hororová atmosféra snad i přímo vybízí k plíživému pohybu s nímž se budete velmi pomalu pohybovat napříč celou hrou. Díky tomu ale můžete zapomenout na nepopulární kinetózu. Děkovat za to však lze i možnosti nastavit si otáčení (jak na Move ovladačích, tak i Dualshocku) jen v určitých stupních. Trhaný pohyb sice není něco, co by vám zlepšilo zážitek ze hry, ale hráčům jako sem já ho dokáže prodloužit nebo dokonce úplně zachránit.

The Inpatient rozhodně není propadákem, ale zcela určitě lze hovořit o nenaplněném potenciálů a z mého pohledu také o zklamání. Until Dawn jsem si projel hned několikrát a Rush for Blood je stále jedna z nejlepších VR stříleček, a to i přes své relativní stáří. The Inpatient mohlo být prvním pořádným plnohodnotným titulem pro PS VR, avšak na tomto postu zůstává sedmý Resident Evil, jakožto nejlepší a nejkomplexnější herní zážitek pro PS VR.

The Inpatient na PS4Hodnocení hry

Líbí se nám

  • hlasové ovládání
  • vtažení do hry
  • hororové pasáže
  • provázanost s Until Dawn
  • ovládání Dualshockem i Move ovladači

Vadí nám

  • slabší příběh
  • nevýrazné postavy
  • krátká herní doba
  • nevyužité větvení příběhu

Verdikt: Nenaplněný potenciál, přesně tak lze charakterizovat The Inpatient. Nemastný a neslaný příběh, ploché postavy či krátká herní doba, to jsou hlavní zápory titulu. Chválit ho lze naopak za hlasové ovládání či dobrou VR optimalizaci, ale tyto klady bohužel výsledné hodnocení nijak výrazně nezlepší.

Hra zatím neobdržela žádná čtenářská hodnocení. (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

sex cams
error: Sorry obsah je chráněn.