Call of Duty: WWII – není válka jako válka

Přinesla rovnice Call of Duty + druhá světová válka kýžené ovoce?

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Tak je to konečně tady. Autoři Call of Duty vyslyšeli volání poměrně velkého zástupu hráčů a série se po devítileté (!) pauze vrací na evropská bojiště v období druhé světové války. Ačkoli ti nejvěrnější fanoušci značky teď po všech těch různých válečných konfliktech možná mají pocit, že taková dlouhá odmlka působila jako hotová věčnost, mně to tak vůbec nepřišlo. Důvod je velmi prostý – první díl z roku 2003 byl prvním a zároveň tím jediným, který jsem až dosud hrál.

Uznávám, že tato informace ve vás může vzbudit „lehkou“ nedůvěru a že možná nejsem tím nejideálnějším člověkem, který by měl recenzovat dlouholetou sérii, jež čítá čtrnáct dílů a která má v redakci jistě mnohem zapálenější příznivce. Na druhou stranu díky své mnohaleté přestávce nejsem sérií přesycen a k WWII přistupuju s absolutně čistým štítem, nezatížený předchozími úspěchy či nezdary značky (pokud tedy nepočítám, že první díl mě ve své době opravdu hodně bavil a dohrál jsem ho hned několikrát). Zasazení je jedna věc, mnohem důležitější je však otázka, zda se podařilo Call of Duty vrátit se do sedla i co se kvality týče.

Bratři ve zbrani

Jako hráč si s sebou sice nenesu historii dohraných CoD titulů, ale bohatě stačí, že jsem se za posledních dvacet let nahrál spousty a spousty FPS, abych věděl, co mi na postupné evoluci žánru vadí. Na jedné z čelních pozic se rozhodně nachází autoheal, kdy vaše postava klidně schytá spršku kulek z kulometu nebo zásah granátem, ale stačí chvilka odpočinku, třeba za dřevěným plůtkem, a hrdina je opět v plné síle. Ne že by snad vyléčení závažných zranění po použití lékárničky bylo z hlediska realističnosti o moc lepší, ale minimálně z herního hlediska u mě jasně vítězí, jelikož tento způsob dokáže výrazně změnit přístup k taktice a dynamiku boje, a navíc řadu situací zdramatizovat i bez umělého zásahu scenáristy.




Jistě, i po fatální chybě se pořád ještě můžeme spolehnout na checkpointy, ale bezmyšlenkovité nabíhání do otevřených prostor se ve hrách s lékárnami většinou nevyplácí. Proto mi dělá nesmírnou radost, že WWII se vrací k ukazateli zdraví, který se vám nedoplní, ať už se za překážkou krčíte sebelíp a sebedýl, ale naopak jste odkázáni právě a jen na lékárničky. Do zásoby se vám přitom vejdou hned čtyři, a kdybyste náhodou nutně potřebovali vyléčit a žádná zrovna nebyla po ruce, vždy můžete zkusit štěstí u kolegy medika. V Call of Duty: WWII totiž (téměř) nikdy nejste na bojišti sami, naopak vám dělají společnost kolegové, kteří vám po stisknutí příslušného tlačítka můžou přihrát náboje, granáty nebo právě nějakou tu lékárničku. Nejdřív je však musíte na bojišti ve vší té smršti kulek najít, doběhnout k nim a doufat, že jste zabili dostatek německých vojáků, aby bylo odkud brát, takže žádná z těchto výhod rozhodně není zadarmo. A taky se pochopitelně týkají pouze kampaně.

„Čeká na vás řada slavných bitev a válečných momentů, které znáte z hodin dějepisu, z literatury, televize nebo jiných válečných her. Patří mezi ně například vylodění v Normandii, pařížské povstání nebo bitva v Ardenách.“

V té se opět chopíte ovládání vícero postav, ovšem hlavní úlohu má mladík „Red“ Daniels, v jehož botách pošlapete směrem na Německo. Jak správně tušíte, čeká na vás řada slavných bitev a válečných momentů, které znáte z hodin dějepisu, z literatury, televize nebo jiných válečných her. Patří mezi ně například vylodění v Normandii, pařížské povstání nebo bitva v Ardenách. Příběh přitom začíná velkolepě rovnou oním legendárním vyloděním. Po dramatickém úvodním filmečku, kdy se blížíte k francouzským břehům a nemilosrdné moře vám každou chvíli připomíná, že nestraní ani těm „hodným“, ani těm „zlým“, následuje právě tento památný okamžik a zcela upřímně, WWII se z něj z hlediska atmosféry ani zpracování průběhu samotné mise bohužel nedaří vytěžit žádnou výraznější emoci (nejsilnější vzpomínky mám v tomto ohledu stále na stařičký Medal of Honor: Frontline). Ale už tady je možné vypozorovat zvláštní „oldschoolovost“ a povědomost nového Call of Duty. Sice tu narazíte na „moderní“ QTE a další naskriptované momenty, kdy například máte malý okamžik na to, abyste zachránili spojence před smrtí z rukou nepřítele nebo odtáhli zraněného kolegu do bezpečí. Pak jsou tu ovšem také těžce přepálené akční pasáže a zběsilé honičky jako vystřižené z nějakého osmdesátkového filmu nebo akční hry z přelomu tisíciletí, kdy se nešetří „berserkovými“ momenty, v nichž kosíte nacisty po desítkách. Takový přístup se pak samozřejmě šeredně tluče se snahou o téměř intimní příběh jednoho vojáka a jeho jednotky, za jejíž (některé) členy by byl hrdina ochotný vzdát se toho nejcennějšího, co na světě má.




Na západní frontě neklid

Jen jedna dvě postavy mají to štěstí, že jim autoři ze Sledgehammer Games nadělili do vínku trochu propracovanou historii, takže když vám někdo důležitý z týmu umírá před očima, absence emocionálního napojení na postavy má za následek maximálně vaše nezaujaté pokrčení rameny a pokračování v cestě kupředu. A tato cesta vede skrze okupované země a povědomé scenérie. Francouzský venkov, mrtvý dobytek ve stodolách a podél cest, jízda v džípu nebo v tanku, zasněžené lesy… Atmosféra i herní obsah WWII velice intenzivně odkazují na díl, který tuto sérii odstartoval. Akorát je zde oproti CoD1 všechno o trochu větší a o něco líp to vypadá. Na jednu stranu rozhodnutí vykřesat esenci prvního Call of Duty oceňuju, na druhou stranu je potřeba se ptát, zda je rozumné způsobem hraní i designem úrovní tak vehementně odkazovat na čtrnáct let starý titul, když se herní svět a herní mechaniky řítí kupředu ohromnou rychlostí a co bylo přirozené před tak dlouhou dobou, je pro řadu hráčů bez přehánění herní pravěk. Je poněkud úsměvné, že v roce 2017 se před vámi díky výkonu herních strojů a kvůli touze po ohromujících momentech bortí budovy a padají na hlavu kostely, ale hromádku sena nepropálíte ani kulometem a při odběhnutí z nalinkované cesty v některém z hrstky otevřenějších prostranství vám hra dá výchovný pohlavek a pár sekund na to, abyste se vrátili tam, kde vás chce mít.

„Francouzský venkov, mrtvý dobytek ve stodolách a podél cest, jízda v džípu nebo v tanku, zasněžené lesy… Atmosféra i herní obsah WWII velice intenzivně odkazují na díl, který tuto sérii odstartoval.“

Díky tomu, že ve WWII hrajete převážně za nezkušeného mladíka, kterého má válka zocelit a udělat z něj pravého muže, se tvůrci snaží rozvinout jakousi psychologickou rovinu vyprávění, kdy se setkáváte s lidským utrpením a smrtí a není to žádná sranda. V praxi to funguje spíš úsměvně (tj. moc nefunguje), zhruba jako když trpěla v rebootu Tomb Raidera Lara Croft, když věděla, že jí nezbývá nic jiného než zabít, přičemž už o malou chvilku později odrovnávala jednoho protivníka za druhým a ani u toho nehnula brvou. Pokud se v tomto ohledu chtělo WWII ponořit trochu hlouběji do psychologie svého protagonisty, mohlo k tomu přistoupit z různých úhlů. Vzpomínky na domov, dětství a noční můry spojené s bratrem v rámci filmečků jsou sice legitimní způsoby, ale klidně se hrdinovi během hraní mohly ve vypjatých situacích rozklepat ruce nebo se mohl v rámci skriptu před bitvou třeba pozvracet. Jenže to by se autoři museli více soustředit na singleplayerovou kampaň, která tu sice hraje druhé housle, ale zároveň o ní s čistým svědomím nemůžu říct, že by byla pouze do počtu. Musím vás však varovat, že ačkoli WWII nabízí solidních jedenáct misí, ty vám vždy zaberou jen něco mezi 20-40 minutami, takže to mějte na paměti, až si pro hru půjdete primárně kvůli kampani. Ale vzhledem k historii značky předpokládám, že takových lidí bude zřejmě menšina, protože o Call of Duty je známo, že se výrazně soustředí zejména na hru více hráčů.




Multizombie

Tu si můžete užít jak v klasickém multiplayeru, tak v – když si to tak vezmeme, tak vlastně také už klasickém – zombie módu. Ten dělá čest svému jménu a nabízí hrstku béčkových hrdinů (plus Davida Tennanta, ha!) a jednu obří víceúrovňovou mapu, po které se můžete volně pohybovat a která se před vámi postupně odkrývá, jak plníte jednotlivá zadání mise. Občas ale není úplně jasné, co se po vás vlastně chce (třebaže seznam úkolů máte kdykoli k dispozici) a v hektickém tempu nemáte moc času nad tím dumat, protože časomíra nemilosrdně ukrajuje vteřinu za vteřinou ze zasloužené chvilky odpočinku a další vlna nemrtvých se pomalu blíží…

Asi největší viditelnou novinkou klasické hry více hráčů, která vás přivítá ihned po spuštění, je přítomnost tzv. základny, tedy místa, kde se setkávají hráči. Na základně si můžete procvičovat střelbu nebo se probírat úkoly, za jejichž splnění získáváte zkušenostní body. Celý princip základny je však spíš pouhým kosmetickým doplňkem než čímkoliv jiným a brzy zjistíte, že nemáte příliš důvodů se na ni vracet, protože zápasy a vše potřebné si pohodlně navolíte v rozsáhlém menu. A pokud se chcete mermomocí socializovat s ostatními hráči, tak ani tady zatím moc nepochodíte, protože online část WWII se při startu potýkala s nemalými problémy a základna je prozatím uzamčena a přístupná pouze vám.

„Asi největší viditelnou novinkou je přítomnost tzv. základny, tedy místa, kde se setkávají hráči. Na základně si můžete procvičovat střelbu nebo se probírat úkoly, za jejichž splnění získáváte zkušenostní body.“

Samotná akce pak nabízí relativně širokou nabídku různých módů, mezi nimiž naleznete osvědčené stálice typu Team Deathmatch, Capture the Flag a jejich různé varianty (protože co se dá taky vymyslet, když máte v rukou zbraň a vaší snahou je zabít soupeře), ale také novinku nazvanou lakonicky War. To je vlastně taková přetahovaná, kdy se jeden tým snaží plnit určité úkoly a druhá strana se mu v tom naopak snaží zabránit. Ještě než se vrhnete do některého z nabízených módů, zvolíte si jednu z pěti divizí, která následně ovlivňuje, jakými schopnostmi a zbraněmi bude vaše postava disponovat. Hra samotná vám dá najevo, že jednotlivé divize jsou vzhledem k rozličnému vybavení rozděleny také podle vašich zkušeností, ale tím se samozřejmě nemusíte řídit a můžete si zvolit tu, která vám nejvíc vyhovuje.

Na výběr máte Infantry (na rozdíl od ostatních divizí je spíš všeobecná, takže je vhodná pro rychlý zápas nebo začínající hráče), Airborne (pro vyznavače tichého vraždění), Armored (těžké zbraně), Expeditionary (zbraně na krátkou vzdálenost) a Mountain (zbraně s dalekým dosahem). Ať už si vyberete kteroukoli z nich, připravte se na to, že hra oproti minulosti opět zařadila zpátečku v rámci pohybového spektra a také znatelně zvolnila tempo. Ty tam jsou speciální pohyby a futuristické upgrady, ve WWII se jede hezky postaru, avšak s realismem se tu i tak počítá pochopitelně jen do té míry, aby zápasy na relativně malých mapách stále odsýpaly a byly co nejméně frustrující.

Problém nového Call of Duty tkví především v tom, že ačkoli se jak kampaň, tak multiplayer hrají vcelku příjemně a dokážou zabavit, zároveň dnes působí ve stávající podobě hrozně neambiciózně a jdou až příliš na jistotu. Tenhle strach vybočit ze zajetých kolejí vynikne v současné chvíli o to víc, že druhou světovou vám i navzdory historické fabulaci mnohem lépe a zhruba stejně věrohodně přiblíží „filipkejdikovský“ Wolfenstein II: The New Colossus. A zombie mód to vážně nevytrhne. Jako by se Call of Duty: WWII nedokázalo rozhodnout, pro koho je vlastně určené, jestli pro pamětníky prvních dílů, kteří možná ocení oprášení povědomých lokací a zažitých herních mechanismů, nebo nováčky, kteří se s druhou světovou válkou setkávají v rámci série poprvé, ale kromě cesty časem do válkou zmítané Evropy je čeká i návrat herních prvků z první pětiletky tohoto milénia. Záleží tak jen na vás, do které kategorie se zařadíte a jestli to s WWII risknete.

Call of Duty: WWII koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Call of Duty: WWII na PC, PS4, Xbox OneHodnocení hry

Líbí se nám

  • příjemný retro nádech
  • možnost občasného tichého postupu
  • hezky zpracované postavy
  • návrat některých starých mechanik…

Vadí nám

  • … ale zároveň málo změn oproti dílům z druhé světové
  • nedopečený příběh plný klišé
  • mapy připomínají starší díly i jiné válečné hry
  • multiplayer stále trpí výpadky

Verdikt: Po letech jsme se sice dočkali druhé světové války, ale zasazení není všechno. Nové Call of Duty funguje po všech stránkách dobře, ale strach přinést výraznější změny má za následek, že na něj po letech asi nebudete vzpomínat se slzou v oku.

Hru ohodnotilo také 19 čtenářů průměrnou známkou 7.9/10.

plkCRA (7), the víta ! 🙂 (9), opletalpa (5), SamFisher (8), Greca (10), iNva (9), tomdh86 (8), Tarik (9), Epicek (9), SweetL.c.King (9), Maty (8), Cvrnda (8), BackPa (7), Sedli14 (7), Ebolus (6), MrFiBo (8), asive47 (9), masterblaster4 (8), Parasit (7)

Před vydáním hru ohodnotilo 11 čtenářů průměrnou známkou 8.9/10.

Man1akCZ (10), PKDMAN (10), Kirkes21 (10), Parasit (10), sokolik1144 (10), Lootmaster (10), jaryncip (10), pepajs95 (10), plkCRA (5), opletalpa (5), Corvus (8) (Pro hodnocení musíte být přihlášen)

Fotka vašeho PC (220 příspěvků), Výber hernej konzole (8 příspěvků), Humble bundle -vše sem (560 příspěvků), Náhodné myšlenky a události dne (11999 příspěvků), Hledám survival hru (7 příspěvků), STEAM -všechno sem (7032 příspěvků), Zaklínač 1 (18 příspěvků), Vše o sběratelských/speciálních/limitovaných edicích her (4561 příspěvků), Sluchátka na občasné hraní (32 příspěvků), Vyšel nový RPG magazín (1 příspěvek), Prodám NIGHTS OF AZURE 2 na PS4 (1 příspěvek)

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

sex cams
error: Sorry obsah je chráněn.