Danganronpa V3: Killing Harmony – zabít nebo ne, to je to oč tu běží

Může nás ještě Danganronpa vůbec překvapit? Může nabídnout něco nového? Co když je vzájemné zabíjení a hledání vraha nějak okořeněno? Vše se dovíte v naší recenzi.

Recenzovaná verze: PlayStation Vita

Hned na začátku se bez jakéhokoli nátlaku přiznám, že se u mě anime Danganronpa řadí mezi mých pomyslných 10 nejlepších (nejoblíbenějších) sérií. Má všechno to, čím se dokonalé příběhy odlišují od těch průměrných a ještě horších. Danganronpa v sobě kombinuje perfektní námět, kvalitní scénář, pomalu budovanou atmosféru, nestandardní kupy překvapení a v neposlední řadě taky logiku.

Díky tomu všemu má ale také určitou slabinu. Podobně jako u prvního Vetřelce, kdy se bojíte spíše toho, co nevíte, přichází už druhé zhlédnutí filmu o podstatný kus atmosféry. Takže když už jednou nějakou sérii Danganronpy dokoukáte (nebo dočtete), přijdete při druhém zhlédnutí (přečtení) o pověstný „wau” efekt. To je taky jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nepustil do herní verze první série. Mám prostě strach, že když už prostě jednou víte, tak se u Danganronpy: Trigger Happy Havoc připravíte o kus zážitku. A podobně jsem to proto měl i s třetí Danganronpou. Přečíst si mangu? Zkouknout anime? Nebo si počkat na hru? Z důvodu výše popsaných jsem vybral poslední možnost a dnes vám díky tomu nabízím recenzi na Danganronpu V3: Killing Harmony.

Pojďte si zahrát…

Existují videohry, které se vám dokážou vrýt do paměti díky svému vzhledu, nebo díky zábavným herním principům nebo díky funkčnímu strategickému systému. Jsou ale taky takové, které dokážou spojit úplně všechno dohromady, a ještě ovlivnit hráče po stránce citové a intelektuální. Nebojím se na rovinu říct, že toho všeho dosáhl Spike Chunsoft se svou Danganronpou V3: Killing Harmony. I když musím uznat, že tady mělo studio cestu trochu ulehčenou díky již napsanému scénáři.

Danganronpa V3 je ale něco víc. Je videohrou, která v sobě kombinuje několik různých žánrů. Najdeme tady části jako vystřižené z vizuálních románů, prožijeme si adventurní části, hrané z pohledu první osoby a narazíte na různé hádanky, řadu miniher a také dáte pořádně zabrat šedé kůře mozkové.

Základní premisa se u V3 nemění a zůstává stejná, jako v předchozích sériích (ať už manze, anime nebo hře). Skupina středoškolských studentů se probouzí v nějakém vzdělávacím ústavu a jen matně si pamatují na svůj předchozí život. Navíc je volný pohyb studentů omezen pouze na budovy a pozemky akademie a nikam jinam se nedostanou. Ještě se ani pořádně nestihnou zorientovat a už jim pohůnkové ředitele školy oznamují, že se musí i proti své vůli zúčastnit podivné „hry na zabíjení“. A hned jim taky oznámí cenu pro vítěze. Člověk, který zabije jednoho ze svých spolužáků, a nebude ostatními odhalen, získá privilegium školu opustit. Zbytek skupiny bude potrestán zabitím.

Je tu ale jedno velké riziko. Že ostatní vraha odhalí a pokud bude opravdu správně usvědčen, dojde k jeho popravě a ostatní budou moci žít dál. Bohužel jen do doby, než se stane další vražda. A aby to nebylo tak lehké, na zavraždění spolužáka existuje časový limit. Když do jeho uplynutí nikdo nezemře, budou popraveni bez výjimky úplně všichni. Od této premisy se odvíjí i koncepce hry a v kostce se dá hlavní struktura každé kapitoly popsat stejným vzorcem: úvod -> volný čas -> vražda -> vyšetřování -> třídní soud.



…hru na zabíjení!

U Danganronpy je důležité přijmout realitu jejího univerza jako skutečnost. Pro mnohé to může být zásadní problém, protože Danganronpa boří klasické klišé na všech frontách. Třeba dokáže šokovat své publikum ztvárněním dobra a zla. Všude jinde by krutý ředitel školy vypadal už od pohledu nepříjemně, šíleně a jako klasický archetyp padoucha. Ale tady je hlavní darebák roztomilým medvídkem, kterého byste možná i chtěli obejmout a potulit se s ním… pokud by vás tedy nenutil zabíjet vlastní kamarády.

Na druhou stranu jde jen o další způsob, jak šokovat publikum (omlouvám se za označení hráčů jako publikum, ale stále beru herní Danganronpu pouze jako jednu z možných verzí prezentace příběhu) a V3 dokázala, že v mnohém umí překonat i své předchůdce, šokovat ještě o trochu víc, a přitom si v každém z kousků hry najde místečko pro nějakou ironii nebo humor. Třeba zvrácený, ale perfektně sedící do dané situace, a ještě k tomu i inteligentní.

Ti z vás, kteří Danganronpu neznají, budou možná překvapeni z věkového doporučení. Na první pohled roztomilý medvídek Monokuma, parta veselých studentíků a všude veselé barvy. V3 je ale plná hrubostí nejvyššího řádu, hororových scén, prvoplánového násilí i milostných scén. Jen tady nejde o způsob, jak zaujmout primitivní publikum, ale o vykreslení složitosti vztahů a situace, ve které by se nikdo z nás nechtěl ocitnout. A když už byste takovým problémům čelili, možná byste v sobě dokázali najít mnohem horší pudy.

Důležitým faktem zůstává, že všechny vulgarity a momenty pro dospělé publikum jsou napsány a navrhnuty velmi inteligentním způsobem. Dialogy jsou dokonce plné neobvyklých a tvůrčích výrazů, ale také obsahuje spousty ironických odkazů na sebe sama. (Třeba když si Monokuma povzdechne, jak by mohl být prolog hry krátký, kdyby v něm nebylo všech jeho pět dětí.) Ale narazíte i na úplně jiné odkazy, na série jako je Resident Evil, na Sonica a dokonce i na můj oblíbený Death Note.

Jak už jsem zmínil výše, je V3 prostřednictvím mluvy, vizuální stránky nebo hlavním tématem, navržena tak, aby šokovala publikum. Málokterý tvůrce si ale dovolí vyprávět příběh takovýmto způsobem, jako scénárista Danganronpy. Dobrým příkladem může být hned nečekané odhalení na konci první kapitoly. Nemusíte se proto vůbec bát stereotypu a předvídatelnosti (nanejvýš tak o svou příčetnost), V3 prostě ráda ničí zaryté konvence a udržuje publikum neustále ve střehu, ohromuje jej různými překvapeními, které vám nakonec občas zanechají stopu i na duši.

Nikdy totiž dopředu netušíte, že změna směru vývoje situace je pouhé nové spiknutí přežívajících, nebo jde o vlastnost některé z postav nebo o zcela novou herní mechaniku, která na všechno pohlédne s novou perspektivou. I když už si na spoustu věcí zvyknete, nikdy si nemůžete být jisti dalším postupem a automaticky předvídat to, co přijde.



Puhuhuhu!

Očekávaný a stále se zmenšující seznam postav, přivádí příběh do stále složitějších situací. Některé studenty začnete nenávidět, k jiným si vytvoříte silné vazby a jiné prostě jen uvidíte v jiném světle. V některých situacích budete hru i nenávidět, ale tento aspekt je pro utvoření celkového pocitu ne/vědomosti nutný. A naprosto pevně věřím, že bude většina publika překvapena solidním startem, a ještě lepším závěrem.

Někomu by se třeba z počátku mohlo zdát, že nová šestnáctka příchozích nebude mít co nabídnout a že původní skupinu nic nepřekoná (minimálně hlavního hrdinu jedničky Makotu Naegiho), ale věřte, že nový hlavní charakter má co nabídnout a v jistých situacích dokáže Makotu v klidu překonat. Celkově jde totiž o mnohem podivnější, ale také silnější osobnost.

Ikonou série je ale Monokuma a ten i nadále zůstává tak nádherně zlý, tak jak to na něm máme všichni rádi. Jen je tentokrát doprovázen pěti malými medvědy Monokuby. Jeho dětmi. Ty nemusí sednout úplně všem, ale jde o zábavný doplněk k celkovému obsazení. Bohužel ani jeden nedokáže u publika docílit stejně hrozivého pocitu, jaký způsobuje přítomnost jejich otce.

Blackened ještě neznamená mrtvý!

Kromě nejisté půdy pod nohama, podezřívání ostatních a neradostné budoucnosti je všudy přítomné také další téma hry. Tím je lhaní. Nejen že je součástí samé podstaty jednoho hrdiny, ale je také jedním z nových prvků při třídních přelíčeních. Při vyšetřování vražd si běžně do zásobníku nasbíráte několik Nábojů pravdy (True Bullets), které budete časem potřebovat jako důkazy, kdy tyto náboje střílíte na podezřelá tvrzení ostatních a pokoušíte se je usvědčit ze lhaní. Když ale chcete sami lhát, udělat nějaké falešné prohlášení, nebo nasměřovat rozhovor novým směrem, používáte jejich opačnou verzi. Bohužel nejde technicky o vylepšení debat, ale jde spíše o umělé zvýšení obtížnosti a prodloužení třídních debat, takzvaných Class Trials.

Zbývající minihry třídního soudu se řídí stejným vzorem jako u předchozích dílů. Máme tady nové masové diskuze, které zachvátila panika (Mass Panic Debates), ale zase jde jen o jinou variantu Non-stop debat, kdy přes sebe mluví najednou tři spolužáci a kdy jedna z postav může blokovat ostatní tím, že zvedne svůj hlas. Narazíte také na minihru Psyche Taxi, ve kterém hráči usednou za volant auta a pokouší se najít správnou odpověď na otázky ve formě dopisů tím, že nabírají stopařky. A když zvolíte špatně, obrazovka zrůžoví krví…

Dalším novým přírůstkem je puzzle minihra Mind Mine, při které odstraňujete kostičky a odhalujete nějaký obraz, představující správnou odpověď. Poslední minihrou je hudební Argument Armament, při které musíte porazit hlavního obviněného.



Zážitek až krev stříká z uší

Danganronpa V3: Killing Harmony exceluje dokonce i po zvukové stránce. Hudba Masafumi Takady si stále udržuje skvělý poměr směsice jazzových tónů a elektronky a občas uslyšíte i propracované blues. Asi nejvíc vám ale zůstane v hlavě znít originální Rise and Shine Ursine (The Monokubs Theme). Herní hudbu si můžete následně užít i samostatně, kdy si v menu hry za vydělané in-game peníze nakoupíte jednotlivé skladby a ty si můžete pouštět na jukeboxu.

Před koncem dnešní recenze si ještě dovolím upozornit na další drobnost, kterou V3 dotáhla k dokonalosti. Rozhovory sice probíhají klasickou statickou formou, postavy stojí a nanejvýš se jim pohnou ústa, vlasy, změní svou pózy a výraz tváře, ale jsou zpracovány tím nejlepším způsobem, co jsem měl kdy možnost vidět. Podle aktuálního průběhu hovoru totiž kamera mění úhel záběru, dokáže se zaměřit na důležité detaily postav, nebo naopak v klidných chvílích couvne od klíčového řečníka zpět. Svou dynamikou vás neustále udržuje ve střehu, a tak se nestane, že byste se při čtení rozhovorů začali nudit jako u jiných vizuálních románů.

Bohužel musím na závěr apelovat na publikum, které nezvládá angličtinu aspoň průměrně. Debat je ve hře hodně, musíte se orientovat ve spoustě textu a při soudech volit správně. Sice si můžete snížit třeba logiku při třídních debatách na minimum, ale prostým zkoušením se nikam nedostanete. Samozřejmě se můžete dopředu připravit a kdykoli se na své posbírané Náboje pravdy podívat, ale pokud indicie správně nepochopíte, skončíte prostě špatně, puhuhuhu!

Danganronpa V3: Killing Harmony koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.

Danganronpa V3: Killing Harmony na PC, PS4, PSVHodnocení hry

Líbí se nám

  • spojení několika žánrů
  • nečekané zvraty
  • geniální hudba
  • dabing (kvalitní je i ten anglický)
  • ironie a humor
  • některé minihry
  • Monokuma!

Vadí nám

  • pro někoho složitá angličtina

Verdikt: Všechny herní aspekty Danganronpy V3: Killing Harmony fungují dobře individuálně, samy o sobě. Ale Spike Chunsoft nalezl způsob, jakým se navzájem ještě více podporují a jak s odehraným časem exponenciálně rostou, což dělá z V3 nezapomenutelný zážitek.

Zde může být Vaše reklama ANARCHISTA.XYZ. Číst celý herní článek můžete kliknutím zde :Pokračujte ve čtení zde

sex cams
error: Sorry obsah je chráněn.